... tam vás dnes vezmu na vycházku.
Dál se vydat nesmíme, to máme nakázáno.
Dál se vydat nesmíme, to máme nakázáno.
Toulat se dál než na hranici obce máme v současné chvíli jednoduše zakázáno.
Zpívat ale po cestě můžete, to zakázáno není a já to dokonce doporučuji a vítám.
Je ale otázkou, zda můžete jít vlastně se mnou?!
Myslím si, že pro valnou většinu z vás je to vycházka za hranicí vaší obce.
Pro tentokrát můžeme učinit výjimku, přimhouřit oko, co myslíte?!
Slyším váš souhlas.
Bez výčitek tedy vyrážíme.
Pro mě je přelom února a března vždy obdobím, kdy mi bytostně chybí příroda a pobývání v ní.
Nejvíc z celého roku. Dalo by se to nazvat "absťákem".
A proto kdykoli mám možnost, tak ji náležitě využiji, jako tuto sobotu.
V dnešní Covid době se ale k tomu, co mi CHYBÍ, přidává ještě dalších xx věcí, lidí, situací, zážitků.
Plno věcí, které byly dříve "samozřejmostí", v současnosti bytostně chybí. Každému z nás.
Sobotní den byl výstavní, příroda kouzlila.
A ty pohledy, zákoutí, detaily, které se nám zjevovaly na každém kroku.
Čím větší "půst" jsem měla, o to víc jsem si drobnosti vychutnávala.
Chvílemi nám lupal pod nohama poeticky sníh, chvíli křupal led
a chvíli jsme se bořili v blátě a v kalužích.
Tam, kde jsem se obávala bláta bylo sucho, tam kde jsem čekala suchou cestu bylo boží dopuštění způsobené kácením stromů. Samé výmoly zatopené vodou.
Přesně touto cestou jsme šli loni v květnu.
V době, kdy se vše již zelenalo, kvetlo, zářilo.
Každá roční doba má své a pokaždé objevíte a vidíte něco jiného.
Odrazy okolní přírody na hladině rybníka mě vždy odzbrojí.
Někdy, jako by byl odraz i hezčím než sama skutečnost.
Nebo spíš ukazuje víc, zvýrazňuje to, co bývá běžně pohledům třeba i skryto.
Hra světla a stínů, intenzity světla, dramatičnost mraků... prostě nálada přírody se zjevuje
a umocňuje na vodní hladině.
Odraz na hladině by se dal nazvat i "zrcadlem pravdy".
Odhlédnuto od vody, někdy není na škodu si nechat někým, komu můžeme důvěřovat, "nastavit zrcadlo pravdy". Někdy jsme sebou, starostmi, problémy tak zaujatí, že pro ně "nevidíme" to důležité.
Odstup druhého člověka, nadhled někdy dokáže divy.
Dokáže nás povzbudit, dodat sílu, pomůže nám otevřít oči.
Někdy to může být i bolestné, protože pohlédneme pravdě do očí.
Ale i to je někdy sakra potřebné.
Teprve uvědoměním si se můžeme začít posouvat dál...
Následující fotka je mou srdcovou...
Už na tom místě, když jsem tam dlouze stála. A i teď, když na ni hledím.
Někdy se prostě celý vesmír spojí, aby nám nechal zažít jedinečnost a krásu dané chvíle.
Neopakovatelnou, nepřenositelnou v celé hloubce a šíři.
Přesto tak intenzivní a důležitou pro nás samé.
Takže, vrátit se zpět na zem!
Přestat blýskat prasátkem zrcátka do očí a oslňovat nás, jdeme dál.
Po hrázi rybníka, kde ve sněhu vidíte nejedny zvířecí stopy.
Ať koukáte do dálky přes rybník, nebo nahoru do nebes
(jejichž volání nejde přeslechnout!)...
...nebo na kmeny stromů...
... či na zem pod nohama, vždy je to krása.
Nejedna zamrzlá kaluž byla námi dobyta.
Dětmi, ale i mnou.
Lupání praskajícího suchého křehkého ledu na kalužích je spojena i s mou "hudbou dětství".
Na závěr nám dřevěné srdce stvrzuje, že tato vycházka byla "srdcovkou".
A že stojí za to nechat za sebou lenost a pohodlnost a vyjít do přírody.
Vždy to stojí nakonec za to!
Na závěr cesty na nás byla připravena ještě jedna odměna, která avizovala,
že jaro je již téměř za dveřmi.
Příště vás zavedu ještě na jedno místo vycházky, kde bylo blaze.
Ale to zase příště.
Krásné dny
Katka
