Zlatá země

Dnes odpoledne jsem strávila dvě hodiny na terase. 

Společnost mi dělala zatažená obloha, kytičky a plápolající plamínky svíček.

Po chvíli, co jsem na terasu vešla, začalo pršet. Ožila jsem ještě víc.

Co chvíli přidávalo víc a zase déšť utichal.

Byl to líbezný zvuk, nabíjející a tolik potřebný.

Dnešní příspěvek s dnešním ani počasím ani dnem sice nekoresponduje, 

ale kdo říká, že musí. Blog je virtuálním prostorem, který nemá omezení.

A pokud má, tak mu ho mohu vtisknout pouze já.

Takže vydejte se se mnou mezi pole po cestách, kde jsem šla i já poprvé.

Někdy si člověk myslí, že už viděl, prošel mnohé, ale nádherné na tom je, 

že i přesto ho co chvíli překvapují nové cesty, nové pohledy, nové zážitky.

Neočekávané věci.

Ten den jsme objevili cestu, která je běžně skryta a která skrývala nejednu krásu.

Po stranách cesty byl hustý koberec rozkvetlých bílých kytiček.  

  

Jarní zelená, slavnostní a čistá bílá, hra slunečního světla a stínu. 

Dech se až tajil.

Pohledy nejen přímo pod nohy, ale i do kraje byly odměnou.

Připomínaly mi obrazy z Toskánska. 

Místa, které mě velmi přitahuje a kam bych se jednou, kromě Provence, 

chtěla podívat. Až nastane ten pravý čas.

 

Velký kus cesty jsme šli modřínovou alejí. 

Cestou posetou převážně modříny, tu a tam břízami, jsem asi ještě nikdy nešla. 

Jemnost čerstvě vyrašených jehliček modřínu a jejich jemná vůně byla neobyčejná.

Ten den se povedlo vše, příroda se předváděla v celé své kráse,

ve všech svých barvách, tvarech a podobách.

Ať jsou vaše cesty podobně nabíjející

Katka 

Volání přírody

Dnes vás vezmu k rybníku s poetickým názvem "Trpaslík".
Obejdeme ho spolu, nakoukneme i do lesa, na paseku, přivoníme si k trnkám, zaházíme si šiškami.
Kdo chce, může si na hladinu hodit i kamínkem a zkusit jím vytvořit skákající žabky.
Pamatujete, jaká to kdysi byla zábava?!
Ale pozor na rybáře!

Na závěr si můžete natrhat i kytičku pomněnek či pryskyřníku.
Nechám to na vás, ale já vděčně přijala obojí.

Vyjeli jsme autem kousíček za město do volné přírody, kde jsme téměř nikoho nepotkali.
Volně jsme se vypustili,

sundali roušky, odepnuli si pomyslná vodítka nařízení a příkazů a užívali si jarní pohodu.

Bylo tam jak jinak než krásně, pohádkově.

Počasí nám hrálo do karet a podtrhovalo překrásný jarní den.

Plný vůní, barev,
světla a stínů.



Takovou jemnou travičku, tak zářivě jarní zelené barvy a v takovém množství navíc,
jsem už hodně dlouho neviděla.
Jestli vůbec někdy...

Nejednou jsem spontánně vyslovila mou oblíbenou větu:

"Bože, to je nááádhera!"

Doprovázeno slastným povzdechem a rukou přikládajíc si na srdce .o)

Je to místo, kudy přitéká potůčkem voda do rybníku a je zde zřejmě vlhčeji.

Všemu živému se zde na výsost daří.

Ve větvích se to hemží všemožnými ptáčky, kteří nám k tomu vyzpěvovali.

Cesta nás zavedla do lesa, dále do "bývalého lesa" - na čerstvou mýtinu, 

kde praskaly větve pod nohama, voněla smůla a pražilo slunce. 

I to  patří v dnešní době k realitě. Na mnohých a mnohých a mnohých místech republiky.

Čas od času ale člověka něco mile překvapí, vykouzlí i úsměv na rtech...

... zahraje si i s jeho fantazií.

Zpátky ale k rybníku. K živé přírodě.

Bylo opět blaze. 

Byli jsme sice uťapkaní, ale na druhé straně odpočinutí a nabití.

Krásné dny a ať se i vám nadcházející víkend vydaří na výbornou.

Katka

Terasové mámení...

Po dlouhé době vás dnes opět zavedu k nám na terasu.

V tomto případě by se možná dalo spíše říci, i když to málokdy používám, "ke mně" na terasu.

Neboť terasa je ryze mojí komnatou, ve které je vše přesně podle mého.

Kde je vše, jak má být, kde je vždy uklizeno, nic nepřebývá.

Kde se čas zpomaluje, srdce jásá, duše se tetelí.

Po ránu, ve dne, navečer, v noci.

Letošní letničky jsou již vybrány a den ode dne sílí.

Dělají mi radost.

Je to radost zde pobýt a já pobývám tuze ráda.

I teď, kdy píši tyto řádky za doprovodu plápolajících plamínků svíček,

sedím na terase.

Jemný větřík mi čas od času donese k nosu omamnou vůni šeříku, 

který mám ve váze na stole.

Šeřík symbolicky jako připomínka dnešního dne, 

kdy před 75 lety skončila 2. světová válka.

Někdy si mnozí lidé stěžují, že nemají to či ono, 

že kdyby měli "větší", "více", tak to by si to udělali takové a makové.

Není to o velikosti, o množství.

I na malé terase či balkonku si jde udělat soukromý ráj.

Buď se člověk otevře té možnosti...

... a nebo ne.

Jsou ale tací, kteří o to nemají zájem.

I tak je to v pořádku.

Jde o to, abychom to měli takové, jaké to vyhovuje právě nám, naší rodině.

A tak to platí v každé oblasti, ne jen co se terasy týče.

Vyhněme se srovnávání, porovnávání, soudů, kritiky.

Dělejme každý z nás to, co nám činí radost, 

přejme druhým a bude nám přáno.

Krásné dny, nádherný téměř letní víkend, který nás čeká

Katka 

Miluju pomněnky!

Dnešní den slaví svátek Květo-slav. 

Dá se tedy říci, že dnes slaví svátek i všechny květy a květiny.

Já svátek slavím s nimi. 

Jak jinak než květinami a vycházkou, 

při které se až dech tajil nad tou blankytně modrou krásou.

Nemusela jsem chodit nikam daleko, stačil mi k tomu náš nemocniční areál.

Projít pár míst, kde se srdce tetelilo. 

Dokonce jsem i sešla z cesty a zašla tam, kam člověk běžně nechodí.

Stálo to rozhodně ale za to.

Nenáhodně. Zítra to budou přesně tři roky, kdy jsem šla do nemocnice a dozvěděla jsem se, 

že mě na volné místo berou. 

Jakou já měla tehdy radost. A s odstupem času vím, že jsem získala i mnohem víc než "jen" zaměstnání.

Víc... v podobě práce stvořené přímo pro mě, v podobě spolupracovníků, v podobě areálu-zahrady.

Vím, není vše jen růžové... ale přesto mám to tam ráda. 

První moje vzpomínka na tento areál je, když jsem šla na úvodní pohovor.

Když jsem vešla do areálu, přestal zrovna jeden z májových deštíků, vysvitlo slunce a ozářilo vše.

Že by znamení?!

Vzduch voněl jarními květy a deštěm.

Slunce se teple opíralo do borovic a neskutečně krásně to tam vonělo - 

jak v borovicových hájích u moře.

... a všude vůkol kvetly blankytně modré pomněnky.

Na to prostě nejde zapomenout...

Blankytně modré pomněnky jsou tradiční. 

Někde jsou k vidění narůžovělé, 

ale zde jsem poprvé viděla dokonce bílé pomněnky. Celé trsy.

Bylo to doslova jako v pohádce.

Všude koberce pomněnek.

  

Krásné květinové dny

Katka

PS: Zrovna teď slyším z terasy ten nejlíbeznější zvuk - zvuk deště.
Leje tam jak z konve. Příroda jásá.