Dnes odpoledne jsem strávila dvě hodiny na terase.
Společnost mi dělala zatažená obloha, kytičky a plápolající plamínky svíček.
Po chvíli, co jsem na terasu vešla, začalo pršet. Ožila jsem ještě víc.
Co chvíli přidávalo víc a zase déšť utichal.
Byl to líbezný zvuk, nabíjející a tolik potřebný.
Dnešní příspěvek s dnešním ani počasím ani dnem sice nekoresponduje,
ale kdo říká, že musí. Blog je virtuálním prostorem, který nemá omezení.
A pokud má, tak mu ho mohu vtisknout pouze já.
Takže vydejte se se mnou mezi pole po cestách, kde jsem šla i já poprvé.
Někdy si člověk myslí, že už viděl, prošel mnohé, ale nádherné na tom je,
že i přesto ho co chvíli překvapují nové cesty, nové pohledy, nové zážitky.
Neočekávané věci.
Ten den jsme objevili cestu, která je běžně skryta a která skrývala nejednu krásu.
Po stranách cesty byl hustý koberec rozkvetlých bílých kytiček.
Jarní zelená, slavnostní a čistá bílá, hra slunečního světla a stínu.
Dech se až tajil.
Pohledy nejen přímo pod nohy, ale i do kraje byly odměnou.
Připomínaly mi obrazy z Toskánska.
Místa, které mě velmi přitahuje a kam bych se jednou, kromě Provence,
chtěla podívat. Až nastane ten pravý čas.
Velký kus cesty jsme šli modřínovou alejí.
Cestou posetou převážně modříny, tu a tam břízami, jsem asi ještě nikdy nešla.
Jemnost čerstvě vyrašených jehliček modřínu a jejich jemná vůně byla neobyčejná.
Ten den se povedlo vše, příroda se předváděla v celé své kráse,
ve všech svých barvách, tvarech a podobách.
Ať jsou vaše cesty podobně nabíjející
Katka