úterý 30. ledna 2018

Zpátky v čase...

Jsou fotky a povídání, na která během roku z různých důvodů nedošla řada.
Leden je jeden z volnějších měsíců... kdy se má hodně odpočívat a i mé tělo si řeklo a stále říká o pauzu... tak toho využiji a malinko se z tepla postele vrátím zpět.
Zpátky ke krásným chvílím pravého léta, které i po půl roce vracejí na ono místo a probouzejí překrásné pocity...

Na Pálavu - jižní Moravu.
Do kraje, který si mě zcela získal, doslova omotal kolem prstu.


Tentokráte do útulného penzionu Venkovský dvůr,
kde jsme měli maximální soukromí a byli současně propojeni s přírodou.


Do místa, kde nám hned před vchodem kvetly mé milované, omamné levandule.


Každé ráno, když děti ještě spaly, tak jsem potichoučku vyšla z apartmánu.
Nikde nikdo, ticho - jen ptačí zpěv. Vzduch voněl ještě trochu vlahým i když již parným jitrem.
Boty jsem si nebrala. Šla jsem bosá po již zahřáté zámkové dlažbě - až na trávník.


Beze slova jsem se brouzdala rosou, která byla již jen v místech, kam vrhaly stromy stín.
Připadala jsem si jak na měkoučkém, jemňoučkém koberci, který dokáže vykouzlit jen matka Země.
V zadní části zahrady jsem se zastavila. Sepjala ruce s úsměvem na rtech a radostí v duši před srdcem, zavřela oči a vnímala tu krásu krás, to ticho, mír, radost, štěstí, lásku, souznění, uzemnění Zemí a napojení na Vesmír...
Jak dlouho jsem tam stála, nevím. Čas nehrál roli.


Každé ráno jsem takto začínala a každý den jsem takto zakončila.
Bylo to úžasné, báječné, nezapomenutelné...

"Když člověk nic neočekává, 
může být nad míru překvapen, 
odměněn... a já byla neskutečně moc."


Nejvíce jsme si posezení na křesílkách před apartmánem užívali večer, po setmění, když jsme se po celém dni plném zážitků vrátili po penzionu. Paradoxem je, že jsem fotku nenašla... 
Zapálené lucerničky na stole, podél cestičky jsou ale v mých vzpomínkách nezapomenutelné.
Stejně jako popíjení vínka či višňáku a náš tlumený rozhovor za doprovodu cikád, cvrčků a žab.
A ta vůně, kterou každý večer vykouzlil!


Každou noc jsem se vzbudila kolem třetí hodiny, ačkoli se mi to běžně nestává.
Po zkušenosti z první noci jsem to ale vítala s otevřenou náručí.
Otevřela jsem dveře dokořán, přesunula si ratanové křeslo o kousek více do prostoru... abych viděla na nebe - zcela poseté zářícími hvězdami, se zářivou mléčnou dráhou.  
Bylo to pro mě jako magnet...
Minimálně půl hodiny jsem každý den koukala na toto přírodní, dech beroucí divadelní představení, které mi nikdy nezevšední.
Viděla jsem spoustu padajících hvězd. Padlo hodně přání.
Jedna z hvězd svítila velkou intenzitou, dlouho přes půl oblohy. Poté z ní začaly "upadávat jako by kousíčky", až se rozpadla celá. Manžel říkal, že to mohl být bolid. Kdo ví.
Ale důležité v tu chvíli bylo to, že přání, které bylo vysláno do Vesmíru bylo nesmírně důležité. Víc než naléhavé. Nebylo pro mě, ale pro člověka, kterému běžné padající hvězdy jen těžko mohly pomoci... Tak moc to tehdy bylo potřeba...
Na tuto padající hvězdu nikdy nezapomenu. Stejně tak na pocit, který jsem tehdy měla.


"Smiles... the most beautiful thing in life"
"Úsměvy... nejkrásnější věc v životě"
I rohožka u dveří jela na stejné překrásné vlně jako já...


Usmějme se tedy i my teď - trochu navenek a hodně dovnitř.
Krásné dny
Katka ♥

čtvrtek 25. ledna 2018

Prosím, zvolte změnu

SLOVO K TÉTO DOBĚ

prohlášení prezidenta České křesťanské akademie

Milí přátelé,
obracím se v těchto dramatických dnech před důležitou volbou především – ale nejen – na členy místních skupin naší České křesťanské akademie po celém území Čech a Moravy. Nečekejte ode mne předvolební agitku. Česká biskupská konference vyzvala všechny občany, aby se účastnili druhého kola voleb, Českobratrská církev evangelická výslovně podpořila Jiřího Drahoše, stejně tak se jasně vyjádřil dlouholetý přítel naší akademie Pavel Fischer, první viceprezident ČKA doc. Šebek působí od počátku v nejužším týmu prof. Drahoše – a o mně asi nikdo nepochybuje, koho z nynějších kandidátů budu volit. Chci Vám tedy říci především něco jiného. Chci Vám říci tři slova: Prosím, zvolte změnu.
A myslím tím něco víc, než jen změnu na Pražském hradě. Myslím tím úsilí o změnu morálního klimatu naší společnosti. Na tuto změnu bude mít výsledek prezidentské volby vliv, protože zejména v naší republice, kde na prezidentském stolci seděli Masaryk a Havel, kteří se těšili úctě celého demokratického světa, se od prezidenta očekává, že nebude především politickým profesionálem, nýbrž že bude morální a intelektuální autoritou a bude reprezentovat stát přirozenou noblesou. Že si bude vážit každého občana a vědět, že i dlaždič má svůj rozum a chce, aby jeho prezident nemluvil jako dlaždič, nýbrž jako prezident.
Dosavadní prezident společnost neustále rozděloval, při své několikaleté permanentní kampani objížděl zemi a dělal pravý opak toho, co by měl prezident dělat – utvrzoval lidi v jejich předsudcích, šířil strach a nenávist, arogantně útočil na své protivníky, urážel je a lhal, rozeštvával a rozděloval společnost – zejména štval venkov proti městu, zejména Praze. A protože na stokrát opakovanou lež si lidé zvyknou, vymyslel si fiktivního nepřítele, kterému dával dehonestující nálepku kavárenských povalečů, „pražská lumpenkavárna“, „sluníčkáři“, vítači migrantů apod.
K tomu Vám mohu celkem zasvěceně říci – protože já sám jsem byl Milošem Zemanem do této kategorie zařazován – že tato kategorie je fikce, je to jeho výmysl. Neznám lidi, na které by tato nálepka pasovala. Není pravda, že akademická obec v Praze a dalších velkých městech pohrdá venkovem – takové rozdělování odmítáme. Členové ČKA dobře vědí, kolikrát jsem přijel besedovat i do nejmenších míst a strávil jsem na těchto cestách rozhodně třistakrát více času než v pražských kavárnách. Neznám žádného „vítače“, který by hlásal, že musíme bez výjimky a v jakémkoliv počtu přijmout ilegální migranty. Znám však autory velmi statečného, klidného a rozumného prohlášení akademiků – které vedle mnoha jiných podepsal i prof. Drahoš i já sám – které se obrací proti zneužívání problému migrace k vyvolávání paniky a hysterie, proti nerozlišování mezi obětmi válek a migranty z míst krajní chudoby a těmi, kteří se stali obětmi obchodníků s lidskou nadějí.
Přátelé, nenechme se v těchto dnech zmást a strašit. Buďme připraveni na to, že lidé, pro které pravda a láska jsou sprostá slova, se nebudou nyní štítit žádné špinavosti, aby lež a nenávist neztratily své pozice.
Úmyslem tohoto mého vyjádření je však něco důležitějšího, co dalece přesahuje otázku prezidentské volby. Kdyby šlo pouze o otázky mocenského zápasu mezi politickými stranami, necítil bych povinnost se k nim z pozice prezidenta České křesťanské akademie vyjadřovat. Zde však jde o mnohem víc než o volbu konkrétní osoby prezidenta, jakkoliv je velmi důležitá a bude signálem pro svět, k jaké jeho části a k jaké kultuře se většinově hlásíme. Výzva „zvolte změnu“ bude mít smysl i tehdy, kdyby se změna na Pražském hradě nyní neuskutečnila, resp. o nějaký čas odložila.
V těchto dnech jsem se dvakrát setkal se zástupci několika desítek občanských iniciativ a neziskových organizací, většinou mladých lidí. Měl jsem z nich podobný dojem jako ze setkání zástupců našich místních skupin ČKA z celých Čech a Moravy. V naší zemi je ohromný potenciál dobré vůle, kreativity a obětavosti. Naděje na změnu hlavy státu je povzbudila a dovedla k rozhodnutí široce propojit tyto iniciativy a vzájemně se nejen informovat, ale i aktivně podporovat. Jsem přesvědčen, že pozitivní výsledek druhého kola voleb může být signálem k velkému oživení tohoto potenciálu pozitivní energie, že může zejména v mladé generaci povzbudit vědomí odpovědnosti za společnost a ochotu angažovat se v mnoha oblastech občanské společnosti od ekologie přes vzdělávání a kulturu po péči o hendikepované, marginalizované a sociálně slabé. Měl jsem pocit, že mezi těmito lidmi – ať už jsou věřící křesťané či nikoliv – vane duch papeže Františka, duch pravdivého žitého křesťanství. Máme velikou odpovědnost, aby tento vzmach naděje nebyl frustrován, ať už prezidentské volby dopadnou jakkoliv. Z doby disentu víme, že platí slovo Karla Čapka: „Pravda je víc než moc, protože je trvalá“.
Výzva „zvolte změnu“ je výzvou k životu v pravdě, k společenské odpovědnosti, k tvořivosti, k nelhostejnosti. Kdysi začínalo provolání, podepsané kardinálem Tomáškem, k zahájení díla Desetiletí duchovní obnovy národa, slovy svatého Pavla: „Napřimte se a zvedněte hlavy!“ Tato slova jsou právě teď znovu aktuální. Prosím, zvolme změnu!
Tomáš Halík, prezident České křesťanské akademie
http://halik.cz/cs/aktuality/novinky/
Přání Tomáše Halíka je i mé.
Držím nám pěsti!
Katka ♥

úterý 23. ledna 2018

Rovnováha

Jednu chvíli si kolega v práci radostně prozpěvoval. 
Udělal mi radost.
Pochválila jsem ho za spontánní projev dobré nálady a šíření pozitivních vibrací dále.
O chvíli později (okatě a s provokativním pohledem) vzdychl se slovy "ach jo".
Když jsem na něj s němou otázkou - "A to je jako co?!" - pohlédla, 
tak to "rozumově", jako "pravý dospělý" zdůvodnil...
Zpěv a následně povzdech - aby bylo vše uvedeno do rovnováhy...

Rovnováha je bezesporu cílem našeho bytí.
Být šťastní bez velkých výkyvů dolů a nahoru.
Ale není rovnováha jako rovnováha...


Jsou chvíle, kdy to takto zjednodušit nejde. 

Radost, štěstí, smích, úsměv, rozvernost, nadšení nefungují na principu "má dáti, dal".
Když je toto, nemusí přijít opak, abychom byli v rovnováze.
Naopak.
V tomto případě platí nepřímá úměrnost.

Čím víc radosti, štěstí, úsměvů, rozvernosti, nadšení, tím více štěstí, dobrého pocitu a rovnováhy...
... a toto vše se šíří do okolí a nepřímo ovlivňuje i ostatní.

A čím více jsme mi radostnější a šťastnější, 
tím snadněji se poté můžeme i vyrovnávat s nepříznivými situacemi, 
které nám všem život přináší.
Jak doma tak v zaměstnání.
Jen tak lehce nás něco nerozhodí.

Takže má rada? 
Zpívejte pořád nerušeně a s velkým nadšením dál!!!

Krásné dny
Katka ♥

pátek 19. ledna 2018

Zima na terase...

Zima o sobě dala tento týden (konečně) také vědět.
Nepřehlédnutelně. Poeticky.
Až se mě zmocňovala vánoční nálada.


Zavítala i k nám na terasu, kam vítr zavál sníh.


Zatímco se venku čerti doslova ženili, my jsme jejich pozvání k tanci a na hostinu nepřijali.
V tu dobu jsme celá rodina byli již doma a pozorovali tu bílou tmu a chumelenici chumelenic, 
která se ve středu přihnala, zpoza oken. 
Z tepla útulného bytu. Pospolu.


Na terase nám ale z toho reje něco zůstalo.
To roztančilo poté i mě.




Krásný počínající víkend
Katka ♥

pondělí 15. ledna 2018

Trochu jiné petrklíče...

Šla jsem do hobbymarketu jako doprovod.
Že nejspíš neodejdu ani já s prázdnou jsem tušila. Znám se.
Měla jsem políčeno na petrklíče.
Ale... Někdy se to prostě, ani nevím jak, zvrhne.


Petrklíče měli přerostlé, hodně rozkvetlé. 
Najednou jsem tam zahlédla květinová aranžmá, které mám tak ráda.
Sesazených více květin - různých tvarů, barev, či odstínů barev - dohromady.


Cena mě sice odradila, ale nápad byl na světě.
Nakoupila jsem si vše potřebné a dala jsem se s nadšením do práce.
  

Byla to překrásná terapie - květiny, hlína, barvy, tvoření, kombinování.
Jak já už se těším na jaro - na terasové kouzlení... 


Jednu kytičku domů, jednu do práce.
Ať nám dělají radost všude.


Ve finále se mi aranžmá líbí ještě víc než v obchodě a za poloviční cenu a
 s krásným pocitem uvnitř :o)


S chutí do toho - celé je to hotovo!


Krásné dny
Katka ♥

sobota 13. ledna 2018

Den doslova za odměnu... druhá půle

Z Křemešníku jsme se vydali neznámou silnicí dále. 
Nechtěli jsme jet ještě domů.


Chtěli jsme se ještě někde projít. Po cestách mezi poli, v lese, po loukách… prostě někde, 
kde se nám to bude líbit. Příroda, ticho a klid bez lidí mi už víc než chyběly. 
Dlouhý měsíc a půl.


Projížděli jsme vesničkami, které jsme viděli poprvé. 
V jedné z nich měli dokonce u obecního úřadu slámový Betlém v životní velikosti. 
Krásně udělaný. Moc šikovní lidé.
Na konci právě této vesničky manžel ukázal na cestu, která vedla do polí 
a zeptal se: „Tady?“
„Jo, to by šlo,“ zněla má odpověď.


Zaparkovali jsme a vydali se po cestě vstříc té přírodní nádheře.
Po chvíli jsme přešli na louku a vydali se přes ni k lesíku. Šli podél něj dál do luk a strání. Našli jsme tam jedno překrásné pohodové místo, kde se děti dosyta vyblbnuly. 
Honily se. Pošťuchovaly. Smály se. Zářily. Opravdově.


My je pozorovali a užívali si jak je, tak přírodu. Naplno. 
Naživo i přes hledáček fotoaparátů.


Počasí nám hrálo do karet. Slunce jemně se klonící k západu také.


Rádi si plánujeme cesty a výlety na určitá konkrétní místa…
Máme rádi ale i nečekanost, improvizaci, něco nového… 
Jen tak někam jet… jen tak někde zastavit… jen tak se podívat tam, 
kam nás cesta a daná chvíle právě zavála…


Pokaždé jsme ve finále nadšeni… jako i tentokráte.


A to jsem si ještě ráno myslela, že zažiji „běžný“ „stereotypní“ den. 
Během vteřiny bylo vše jinak. 
Stačilo říci jen – JEDEME!


Fotka mne a dětí.


A aby to manželovi nebylo líto, že na fotce chybí, 
tak i jedno společné rodinné fotó :o)
Sýýýr!


Krásný večer a pohodovou neděli
Katka ♥

pátek 12. ledna 2018

Tak trochu jiné setkání

Jdu si takhle po ulici. 
Zaregistruji, že asi dvacet metrů přede mnou, směrem ke mně jde paní se dvěma psy. 
Velkým zlatým retrívrem a malým jorkšírem.
Přibližujeme se.
Malého nechávám očividně zcela chladným.
Velký, rozvážnější, mě zaregistroval.
Ba co víc.
Díváme se zpříma do očí.
Čím víc se blížíme k sobě, tím víc se spontánně usmívám.
Kdybych řekla, že pes také, budete si možná klepat na čelo. 
Pes to sice tak úplně neumí, vím, ale snaží se.
Je mu to vidět na jiskře v očích a začíná mu povlávat ocásek, jemně celé tělo. 
A samozřejmě i ten náznak úsměvu tam je pro toho, kdo ho vidět chce, to dá rozum.
Ve chvíli, kdy jsme asi metr od sebe a máme se míjet, tak vybočí ze své dráhy směrem ke mně. 
Na stvrzení pozdravu, setkání a spříznění mě jemně očichá a dotkne se přitom mých riflí.
Já se na stvrzení pozdravu, setkání a spříznění začnu usmívat ještě mnohem více a zářit.
Neřekli jsme si ani slovo, přitom proběhla neskutečně bohatá a radostná komunikace.

Zdroj: fotografie od mé šikovné neteře

 V tu chvíli mě jen tak napadlo – co kdybych to zkusila taky tak – jako pes?
Až potkám nějakého člověka, který mi bude sympatický – jako očividně já retrívrovi - budu mu hledět na dálku do očí, vrtět – to asi nedám! Takže po svém - místo toho jemně tančit. Tím zároveň splním i podmínku jemného povlávání tělem. A ve chvíli, kdy se budeme míjet... tak k pohledu z očí do očí se k němu přiblížím a jemně ho očichám – na stvrzení pozdravu, setkání a spříznění.
Jen si tak představuji, jak by na tento akt komunikace zareagovaly ženy... a jak muži :o)

… Pánská voňavka si mnohdy o přivonění sama přeci říká…  :o)

Krásný víkend
Katka ♥

pondělí 8. ledna 2018

Ohlédnutí zpět...

Hra světla a stínu,
spojení pozemského a nadpozemského, 
koupeného a darovaného...
a vzejde z toho radost obrovská. 
Gabčo, díky :o)



"Dobré vzpomínky jsou jako přívěsky. Každá je výjimečná.
Sbíráš je jednu po druhé a pak se jednoho dne ohlédneš zpět a zjistíš,
že z nich máš celý pestrobarevný náhrdelník."
James  P e t t e r s o n



"Vzpomínka je jediný ráj
ze kterého nemůžeme být vyhnáni."
Jean  P a u l 

"Ve vzpomínkách si udělejte občas úklid.
Vymeťte zbytečné, spalte chmurné, oprašte příjemné a vyleštěte
radostné zážitky své minulosti."
Anatole  F r a n c e


"Žij přítomností, 
sni o budoucnosti, 
uč se minulostí."

Krásné dny
Katka ♥

sobota 6. ledna 2018

Den doslova za odměnu... první půle

Ráno sedm stupňů, mlha se válí nizoučko po okolí. Přesto není tma, skrz mlhu proniká zvláštní teplé světlo. Předzvěst toho, že se zanedlouho mlha možná rozplyne a bude krásně.
Někdy to tak bývá.
Věřte, nevěřte, šla jsem snídat na terasu. Poprvé v tomto roce. Nadšeně jako vždy.
Teplý čaj, rozsvícená svíčka... deka, zimní bunda.
Jak mně se krásně dýchalo, jak jsem chvíli ticha, soukromí a rozjímání potřebovala.


Ačkoli jsme na dnešní den měli zcela jiné plány, tak jsme po snídani vyrazili ven. 
Vyjeli za město. Po cestě se již mlha zvedala, 
otevírala se nám brána k blankytně modrému nebi a sluníčko vesele svítilo a hřálo.


První zastávka byla ve vesničce Plandry - kam jsem jako dítko jezdila do mateřské školky - kde v současné době chovají koníky. 
Zatímco rodina obdivovala jezdecké umění jedné slečny, tak já jsem šla pomalinku po cestě... vdechovala ten přenádherný vzduch vonící jarem. 
Duše se tetelila a volala: "Jak mi tohle chybělo! To je nádhera!"


Dále jsme jeli nazdařbůh. 
Kde se nám to bude líbit, tam jednoduše zastavíme, co nás zláká, tím směrem pojedeme...
Necháme se překvapit.


Šipky a nenáhoda nás zavála na Křemešník, na jeden z nejvyšších vrcholů Českomoravské
 vrchoviny s nadmořskou výškou 765 m. 


Křemešník je také významným poutním místem s kostelem Nejsvětější Trojice.

  

Poblíž kostela se nachází nedokončená stavba tzv. Větrného (havraního) zámku.
Na věži zámku sedí sedm skleněných havranů jako připomínka pohádky o sedmi bratrech. 



Když se člověk dívá, vidí tolik krásy, která rezonuje uvnitř duše.
Přála bych každému, aby to dokázal vnímat, cítit, prožít.


Jsou to zcela jednoduché věci, každému a téměř kdykoli dostupné. Nic nestojí. 
Svět nám je nabízí nepřetržitě, v široké paletě.
Jen otevřít oči a srdce...
Jen si vzpomeňte na Malého prince...


Krásu jak na zemi, tak i v korunách, které se nebe dotýkají.



Odměnou, jednou z mnoha ten den, mi bylo srdíčko vytvořené z kamene a mechu...
Jen tak - pro nás - pro tuto chvíli.


Kam nás cesta zavála dále, o tom příště.

Krásný den, krásnou neděli.
Katka ♥