sobota 17. října 2020

Když pozvu podzim domů

 Roční období se nemění pouze venku za okny. Tato změna se odráží jak na terase, tak i uvnitř bytu.

Se skoro každou vycházkou si donesu nějaký ten poklad s sebou domů - v podobě šípků, jeřabin, hlohu (dcerou je hloh nazýván "cheb" - mé lekce botaniky začínají nést plody .o) ), okrasných jablíček, trnek (místo trnka říká dcera "trnek"), kaštanů, žaludů, mechů, šišek...

Letos jsem si řekla, že terasu mám ještě krásně letní, že si odpustím podzimní výzdobu v podobě vřesů, dýniček a chryzantém. No, ale muž mě zná a ví, co mi udělá radost. Vřesy a chryzantémy jsem tedy nečekaně přece jenom dostala. Od něj. Radost dělají velikou.


Tento druh vřesovce mám velmi ráda. Nazývám ho sama pro sebe "zvonečkový, zvonivý". Když vezmete totiž soudečky zvonečků mezi dlaně a jemně zatřesete, vřes se rozzvoní a rozšustí, pohladí nejen na pohled ale i zvukem. A to se srdce rozzvoní a roztančí také.




A když se den přehoupne do večera a pak do noci, dostane vše zase zcela jiný rozměr.
Barvy jakoby vyblednou, ale kouzlo zůstává...


Přeji krásnou neděli, hodně zdravíčka a čiňte si sobě každý den drobné radosti. Sobě i druhým. Je jich zapotřebí.
V této době ještě více než kdy jindy.


Katka 

neděle 11. října 2020

Citáty - Carl Gustav Jung

Co je to ZDRAVÍ?!  Říkáte si, co to pokládám v dnešní době za otázku? Že je to snad jasné a v této době víc než kdy jindy? Možná vás odpověď krapet překvapí.

V roce 1948 WHO definovala ZDRAVÍ jako stav úplné fyzické, dušení a sociální pohody, tedy nejen jako nepřítomnost nemoci nebo fyzického poškození. Zdraví je široký koncept, který překračuje rámec pouhého fyzična a zahrnuje také emoční a sociální blahobyt jednotlivce.

Sen jsou malá, dobře schovaná dvířka vedoucí do oné prvotní kosmické noci, jíž byla duše před vznikem vědomí.

Nezdržuj toho, kdo odchází od tebe. Nemohl by přijít ten, kdo jde k tobě.


Váš pohled bude jasný teprve tehdy, až dokážete nahlédnout do své vlastní duše.


Všechno, co nám vadí u jiných, nás může přivést k porozumění sobě.


Existuje-li  něco, co chcete změnit u svého dítěte, zamyslete se nejprve, zda to není něco, co byste měli změnit u sebe.


Jste-li člověk s nadáním, neznamená to, že jste něco dostali. Znamená to, že můžete něco dát.


Stává se, že si ruce poradí se záhadou, na niž je intelekt bezmocný.


Nejsem tím, co se mi přihodilo, ale tím, čím jsem se rozhodl stát.


Ukažte mi psychicky zdravého člověka a já vám ho vyléčím. 
.o)


Krásné dny
Hodně zdraví - v celé jeho šíři...
Katka

PS1: Carl Gustav Jung byl švýcarský lékař a psychoterapeut, zakladatel analytické psychologie. Jeho přínos psychologii spočívá v pochopení lidské psychiky na pozadí světa snů a umění, mytologie, náboženství a filosofie. Měl i blízký osobní vztah k Sigmundu Freudovi.

sobota 3. října 2020

Osobněji... aneb Naděje a Víra

Krom toho, že vás dnes zavedu k nám na terasu, se s vámi podělím i o jeden osobní příběh, který je s tím velmi úzce spjat. Zároveň i poodkryji, že facebookový či blogový svět či obraz někoho je pouze takovým, jaký se ho ta daná osoba rozhodne pro okolí nastavit. Nemusí být a mnohdy není obrazem reality. Píši to i proto, aby někteří nepropadali smutku či dokonce panice, proč oni "tak skvěle" nežijí, jako ti lidé z netu, proč oni "to nemají", proč oni nejsou "tak šťastní"... či cokoli jiného. Chci právě tyto lidi uklidnit.

 Každý z nás ve svých životech  ž i j e m e. Se svými vzlety i pády. Se svými radostmi i starostmi.  Nenechte se mýlit, opravdu každý z nás. I za "spokojeným" životem, či krásnými fotografiemi se někdy skrývají životní příběhy či etapy života, z kterých je velmi úzko a smutno. Partnerské problémy, probíhající rozchody či rozvody, zdravotní komplikace, starosti s dětmi, pracovní problémy či doslova zemětřesení, strach o své blízké, starosti s láskou, že není tam, kde by měla být či se objeví tam, kde by ji člověk neočekával...  

Motto mého blogu je: "Země ZA DUHOU je místo, kde můžete na chvíli zpomalit, zklidnit se, zasnít se, zasmát, potěšit oko, pohladit duši, nechat rozeznít srdce..." - jak to vaše, tak i to mé. 

Také nežiji den co den jen šťastně na obláčku a čas od času se mi nějaké strasti také nevyhýbají. Řeším si je ale povětšinou sama. Snažím se jimi neobtěžovat ani zde na blogu, ani své blízké či kamarádky. Čím méně jim věnuji pozornosti, tím rychleji se vyřeší.

Dnes udělám výjimku a vystoupím krapet ze své komfortní, osobní zóny. Chvílemi to bude vypadat, že budu mluvit o nesouvisejících věcech, ale buďte trpěliví, vše se nakonec propojí - terasa - křesílka - nemocnice - Naděje a Víra...

Již tři roky se poohlížím po vhodných křesílkách na terasu. Která by se tam hodila, a která jsem si vysnila. Která by byla pohodlná a jednoduše byla "ta pravá". To se letos podařilo. Krom toho, že splňují vše výše zmíněné, jsou pro mě spojena s nadějí a vírou. Ve velké míře.

Příběh začíná. V den s magickým datem 2. 2. 2020  jsme se ve 2 hodiny ráno ocitli se synem v nemocnici. S velkým strachem, nevěděli jsme, co bude. Nevěděli jsme, zda půjde na operaci hned, či po čase, až se akutní stav zklidní. Nakonec šel po týdnu domů s termínem operace za 8 týdnů. Těch osm týdnů bylo náročných, museli jsme hodně změnit zažité a přizpůsobit se situaci. On, já i my všichni jako rodina. Věřit, že se do operace nestane další průšvih.

V tuto dobu jsem, v době kdy byl vyhlášen nouzový stav, pro vás spustila sérii příspěvků Tři, dva, jedna, teď... - pro potěchu, povzbuzení, pro lepší náladu. Když se podívám zpět, bylo to vlastně i pro mě... Skoro každý den (či jak síly dovolily) jsem na blog dávala jeden příspěvek.  

Když se blížil termín operace, byl konec března. Situace ohledně koronaviru zavírala nemocnice, rušila plánované operace. Pět dnů před operací byla zrušena i ta synova. Víra, že i tak to dáme, že vše bude v pořádku bylo to jediné, co nám zbývalo. Důvěřovala jsem, že to tak bude. Jiná možnost nebyla.

Týdny běžely dál. Jela jsem setrvačností na autopilota. Pocit strachu jsem se snažila eliminovat, co to šlo. Strachu o syna (se speciálním režimem), strachu ohledně Covidu. Děti nechodily do školy, vzdělávaly se doma. Já jsem chodila do práce, kde to bylo náročnější než kdykoli předtím. Za nemocnici jsme nově sháněli i ochranné pomůcky, kterých byl v té době nedostatek. Snažili jsme se o nemožné..

Do nemocnice jsem nevolala. Věřila jsem, že vše je a bude tak jak má být. V květnu se ozvali z nemocnice sami s přednostním termínem operace 28. 5. 2020.

27. května nastupoval syn do nemocnice. Strávila jsem tam s ním času víc než jsem musela. Měla jsem tu potřebu. Zahráli jsme si i karty, zasmáli se, byli spolu. V té době byly totiž návštěvy zakázané, takže pokud bych odešla, už by mě za ním nepustili...

Když jsme zrovna u nemocničního stolu karbaničili - apropo syn mě obehrával - tak mi cinkla SMS, že si můžeme vyzvednout křesílka na terasu (o měsíc dříve, než avizovali! a nenáhodně právě v tento den!). Musela jsem se pousmát. Všichni a všechno se mi ten den snažili pomoct, povzbudit, dodat energii. I tato SMS mi přišla symbolická. Jako projev naděje a víry. Jako symbol, že vše dopadne dobře.

Druhý den, v den operace jsem měla volno. Ráno jsem na terase v čase snídaně chvíli poseděla na nových křesílkách. Dodávaly mi klid. Kde byly v té chvíli mé myšlenky je všem jasné... 

A teď to nejdůležitější. Operace proběhla úspěšně, rekonvalescence byla bezproblémová. Díky, díky, díky za to!

Sdělení, které z výše napsaného vyplývá, je jednoduché: Važme si toho co máme, s pokorou, láskou a vděčností. Není to samozřejmostí.

Vše nemusí být takové, jaké se na první pohled jeví.

Podávejme pomocnou ruku tam, kde je toho třeba. S vědomím toho, že je to někdy třeba i tam, kde se to na první pohled nezdá. Buďme empatičtí.

Buďme pozitivní a věřme v dobré konce.

"Na konci vždy vše dobře dopadne. A jestli to dobře nedopadlo, tak to potom ještě není konec."

John Lennon


Je to s podivem. Terasa je v tomto období nejkouzelnější z celého roku. Nejvíc září, nejvíc jásá a nabíjí. Stává se pozvolna džunglí. Růžovo-fialovo-bílá tařicovka přímořská je právě teď v největším květu a vůni. 
Je to radost být na terase a já jsem tam moc ráda.


Dnes jsem se na slunci nabíjela a prohřívala jako kočka. Když jsem se podívala na balkonové dveře a zaostřila ne do bytu, ale přímo na sklo samotné, s úžasem jsem uviděla tu samou krásu terasy ještě jednou - zrcadlící se v balkonových dveřích... stačí jen změnit úhel pohledu a člověk vidí nevídané...




Žijte si své životy poklidně a šťastně. S vědomím toho, že k nim patří jak radosti tak starosti. Zažíváme je všichni. Jak na ně ale zareagujeme, závisí již na každém z nás...

Krásnou neděli přeji

Katka ♥