Mám velmi ráda překvapení - v pozitivním slova smyslu samozřejmě.
Překvapení jsou - dle mého názoru - kořením života.
Obohatí ho, rozsvítí. Mnohdy pobaví. Dají mu jiný náboj, nádech jedinečnosti. Jak v partnerském životě, rodinném, tak v přátelském.
Jedna věc, která ve spojitosti s překvapením hraje zásadní roli, je fantazie,
která může pracovat na plné obrátky a těšení se na očekávané.
Ráda vytvářím čas od času překvapení druhým a nadšeně sleduji jejich reakce, kde převažuje jejich překvapení, radost, nadšení, někdy i dojetí...
A jak víte, co člověk vyšle, to se mu i vrací. Takže jsem čas od času překvapována i já druhými.
S nadšením mně vlastním.
Ale po pořádku.
Obě děti i manžel jsou listopaďátka - Štíři a Střelec.
Každoročně si kolem data jejich narozenin uděláme rodinný narozeninový den.
Jiný než ostatní, slavnostní.
O víkendu jdeme společně na oběd, projdeme se, zajdeme do kina, do cukrárny, kavárny.
Celý den jsme spolu a je nám moc hezky.
Letos jsem pro ně ale měla přichystáno i překvapení.
Ani děti, ani manžel netušili o co se jedná.
Jediné, co jsem jim řekla, že to bude něco, co zatím nezažili... a jejich fantazie začala pracovat na plné obrátky.
V neděli jsme se odpoledne oblékli se slovy: "Vezměte si na sebe něco pěkného, slavnostnějšího!"
O půl páté jsme vyrazili do města.
Tipovali, kam jdeme, já mlžila, dvakrát jsme obkroužili prostranství kolem Morového sloupu s lipami...
"Mamka si z nás dělá srandu!" Bingo.
Šli jsme na společnou večeři, což nebylo zas až tak překvapující.
Zašli jsme se poté podívat ke kostelu svatého Jakuba, který byl ve tmě již krásně nasvícen a je naší srdeční záležitostí.
Protože jsme měli přece jenom chvíli čas, než mohlo "překvapení začít", tak jsem je vodila uličkami města.
"Jdeme do kina, to je jasný!" padl jeden návrh.
"Jdeme do kavárny!"
Procházíme parkem, za jedním z kin ve městě. Napětí rodiny sílí. Cíl naší pouti se blíží.
Přicházíme ke kinu, jdeme směrem ke dveřím...
"Jo, jdeme do kina!" jásají děti a dávají si dlaněmi placáka...
Těsně u vchodu dveře míjíme a pokračujeme dál. Jejich překvapení doprovázené mým smíchem.
"Mami?!!!"
"Trpělivost růže přináší, však víte!" dobírám si je.
Už jsme ale nebyli daleko od cíle.
Došli jsme k DKO - jihlavskému kulturnímu domu, kde se shlukovali lidé.
Jdeme ke vchodu. Vcházíme dovnitř. V očích dětí i manžela visí otazník.
Jdeme opravdu nakonec sem? Neotočí se zase? Na co nás vzala?!
Na něco, co jsme dosud nezažili. To jsem měla pravdu.
Co se kultury týče, viděli jsme již mnohé, ale toto ještě ne. Není na škodu si rozšířit obzory. Zažít to na vlastní kůži. A vyplatilo se.
Seděli jsme ve druhé řadě, tedy téměř na pódiu. Zuzka, která se letos začíná učit hrát na kytaru, se zájmem zblízka a pečlivě sledovala jednotlivé hudební nástroje a hudební protagonisty.
První tři melodie byly pro mě osobně tak silné, že jsem celý ansámbl viděla rozmazaně, se slzami v očich.
Překrásné melodie z muzikálů "Bídníci", "Kočky" a ústřední píseň z filmu "Duch" mě doslova dostaly. Tóny nejen smyčců mě katapultovaly do neznámých výšin.
Tak to bylo přenádherné a silné. Smekám klobouk.
O přestávce jsme se všichni shodli, že se nám to líbí. Je to něco úplně jiného, než jsme doposud vídali, ale moc pěkné.
Měla jsem radost, velkou.
Největší ohlas měly večerní šaty všech žen ve filharmonii - různých střihů, tvarů, barev.
Jak u dcery, tak u manžela :o)
A dále zaujal basista.
"Mami, všichni pánové mají černé naleštěné boty a černé ponožky. Jenom ten basista má červené! Ladí mu ke košili." :o)
Překvapení se vydařilo na jedničku s hvězdičkou. Domluvili jsme se, že půjdeme i na vánoční koncert.
O týden později, když byly děti u mých rodičů, mi manžel po probuzení povídá:
"Po snídani tě vezmu na výlet."
"A kam?!" zeptám se nadšeně.
... jaká byla odpověď, co myslíte?
Usmál se a řekl: "To je překvapení!"
Jen jsem se rozzářila a nechala se vést na vlně radosti, nadšení a fantazie...
A bylo doslova božsky. Fotky jsou toho důkazem.
A co vy? Máte rádi překvapení? Překvapujete někdy druhé či jste překvapováni?
Pokud ne, nikdy není pozdě s tím začít!
Krásné dny
Katka ♥
