Když jsem tentýž den slyšela větu, že se máme naučit, že jakmile si při odchodu z bytu obouváme boty, tak stejně automaticky si máme hned vzít i roušku, tak se mi to zdálo zvláštní, nepřirozené.
Po krátké době jsem to tak začala opravdu automaticky dělat.
Stalo se to samozřejmostí, nad kterou se již ani trochu nepozastavuji.
O svých poznatcích, co se roušek týče, jsem již psala.
O síle pohledů z očí do očí.
O zcela jiné komunikaci, o sympatiích, které jdou v očích vyčíst...
Musím přiznat, že mé pocity i po mnohých dalších dnech a týdnech nošení roušek, jsou stále stejné.
Navíc se ještě více prohlubují, jsou intenzivnější.
Čím nás roušky - doba roušková učí? Co nám má připomenout?
* Že vzhled (v jistém smyslu "krása") je pomíjivý, nepodstatný. Do popředí vystupují jiné věci. Podstatnější.
S rouškou na obličeji jsme všichni "stejní". Podstatnou roli hrají oči a jejich komunikace a to, kým uvnitř opravdu jsme.
* Tím, že jsme zahaleni rouškou, tak by se mohlo zdát, že jsme skryti pod rouškou tajemna. Tedy na první pohled. Ve skutečnosti to je ale přesně naopak. V této době se právě ukazuje, kým jsme, jakým jsme opravdu člověkem.
Co či kdo nás ovládá.
Tato doba zesiluje to, kým jsme. Velmi silně se na povrch dere naše podstata.
A to jak v pozitivním slova smyslu (šití roušek, dobrovolnictví, pomoc seniorům, materiální či finanční přispívání, pomoc všemožného druhu, zprostředkování kultury online - koncerty, divadla..., přispění chytrých hlav z univerzit k vývoji nových materiálů, ochranných pomůcek...)
tak zároveň i v tom negativním smyslu (brblání, panika, bezohlednost, udávání lidí bez roušek, přehnané kritizování, postoj "jen já jsem důležitý", co ostatní je mi jedno...)
V této době se, aniž by to většina lidí věděla, opravdu odhazují masky a ukazuje se, kým opravdu jsme.
Vystupuje na povrch jak vnitřní světlo tak i vnitřní stíny.
* Roušky a tato doba nám jasně ukazuje to, na co mnozí zapomněli. Čím je pro nás dech a jak ohromně je důležitý.
Najednou všichni mají možnost dech opravdu cítit.
A díky rouškám ho mohou dokonce i vidět (tím jak se nám s dechem rouška hýbe).
* Díky roušce si můžeme uvědomit jak nádherně voní jarní vzduch.
Co je to za krásu, kterou nám příroda nezištně a bezvýhradně poskytuje.
V roušce necítíme nic, ale zkuste se v parku zastavit a roušku na chvíli,
když kolem vás nikdo nebude, sundat. To je pak pecka.
* Když zíváme a nedáme si ruku před pusu, nikdo to moc nepozná .o)
* Můžeme se dokonce i na někoho zašklebit nebo dokonce vypláznout jazyk .o)
A projde nám to. Víme o tom vlastně jenom my sami.
* Nebo naopak. Poslat někomu vzdušný polibek .o)
* Můžeme si neslyšně zpívat, otvírat s textem pusu a nikdo nás nevidí.
Po měsíci jsem zase začala jezdit MHD a běžně to tam teď se sluchátky v uších praktikuji.
Zářím při tom.
Malý problém mám ale s tím, že tělo se chce zároveň i do rytmu pohybovat a to již pod roušku roušky neschovám .o)
To je ale již můj osobní problém s kterým se musím popasovat... a tak jednoduše prostě tančím :o)
A jaké máte vy rouškové poznatky, zkušenosti?
* * * * *
Nedávno jsem vás poprvé vzala
na skok k nám do práce - do Psychiatrické nemocnice v Jihlavě.
Zmínka o ní nebyla tehdy náhodná.
Doba není lehká. Je velmi náročná a stresující pro všechny.
O to větší radost ale mám, když i v nemocnici vidím, jak si lidé dokáží vzájemně pomáhat. Jak firmy, které jsme do té doby ani neznali, nemocnici nezištně darují ochranné pomůcky - respirátory, roušky, desinfekční prostředky, ochranné brýle, ochranné štíty (které na 3D tiskárnách tisknou střední a vysoké školy)...
Vždy, když se to děje, hřeje mě to na srdci a říkám si, že svět je ještě v pořádku.
I těmto lidem, firmám, školám PATŘÍ VELKÝ DÍK!
I to jsou vedle mnohých dalších hrdiny dnešních dní.
* * * * *
Jsem velmi kontaktní člověk. Vím to o sobě, ale v této době se i tento vnitřní pocit zesílil.
Citelně mi chybí objetí, dání pusy na dobrou noc či při setkání, podání ruky,
doteky, které dřív byly běžné, automatické.
Chybí mi bytí pospolu s rodinou, kamarádkami, přáteli.
Posezení, popovídání, zasmání se od srdce z plných plic...
Vše, o čem píši v posledním odstavci se zhmotnilo ve videu, které mi dnes poslal taťka.
Když jsem se na něj dívala, jako bych to byla já.
Smála jsem se z plných plic, na celé kolo a zároveň měla v očích slzy dojetí...
Jak já ty nenáhody miluji...
Rozezněla se vám také duše? Rozezpívalo se vám také srdce? ♥
Děti jsou nám obrovskými učiteli...
Takhle nějak budu vypadat a cítit se, až ukončí nouzový stav, povolí se omezení a navrátíme se k normálu.
Drazí moji, těšte se! :o)))
Situace v republice vypadá příznivěji, vše se začíná pozvolna vracet zpět. Buďme ale trpěliví.
Bude trvat ještě hodně dlouho, než se vrátíme k našim starým životům (které nebudou již ale nikdy úplně stejné jako předtím). Přesto,
je už o poznání lépe.
Tímto příspěvkem končím projekt "Tři, dva, jedna, teď..." a vycházím z blogové karantény.
Příště již zase "normálně". I když slovo "normálně" již nikdy nebude takovým, jakým bylo kdysi...
Krásné dny, kupu zdraví.
Úsměv na tváři, v očích i v srdci...
A když vám bude přeci jenom krapet ouzko tak vypněte televizi, zajděte či zavolejte někomu,
koho máte rádi a popovídejte si, vypovídejte se.
To je tím pravým lékem, který zabírá okamžitě.
S láskou
Katka
