úterý 28. dubna 2020

Trnkokvětobraní

V současné době je venku jeden den hezčí než druhý a v přírodě je božsky.
Byl by doslova hřích tam nebýt a nechat si tu nádheru ujít.
Jaro se ukazuje v plné parádě, načančané, sváteční, vybarvené, něžné.

Sem směřuje naše cesta...


...ale vydržte, musíme po cestě od začátku, popořádku. 
Než se dostaneme do trnkového ráje, uvidíme mnohé.
Takže vyrážíme.


Hlavu vzhůru. Nejen příroda samotná, ale i obloha, nebe jsou tyto dny nabíjející.


Trnky jsou sice plné trnů, ale na druhé straně mají neskutečně něžné a jemné bílé kvítky.
Někdy se člověk prostě jen zastaví a hledí, rozplývá nad tou krásou.
A ta omamná vůně a ten hukot včeliček.


Už jsem si trochu se smutkem myslela, že sasanky letos neuvidím,
 ale Vesmír to tak nechtěl nechat.
Však ví, jakou mi dělají radost.
Děkuji za možnost přeci jenom opět rozkvetlý koberec vidět.


Kamenná srdce vídávám kamkoli se pohnu, ve městě, v přírodě.
Na obloze je vídám taktéž, ale tento den jsem zažila své poprvé.


V hlavní roli bylo dřevo a za vycházku se mi ukázaly rovnou tři.
Náhoda?! Já si to nemyslím.


Každé trochu jiné, ale jedno hezčí než druhé.


A pak jsme se již ocitli v ráji.
V tom, kam jsem ten den měla jednoduše namířeno.
A místo, genius loci opět nezklamalo.



Jsou místa, jako toto, kde se člověk může zasnít. Jednoduše.
I za bílého dne. Stačí jen fantazie a představivost, špetka něhy a romantiky.
Všeho zmíněného mám na rozdávání.



Jsou místa a pohledy, která se neomrzí.




Dobře, dobře. Utrhla jsem si pár větviček s sebou domů. To dá rozum.
Kdo by odolal nevzít si kus ráje s sebou domů?!


"Někdy, i když člověk srdce nehledá, tak ho najde.
Dá o sobě jasně vědět, dá znamení."


Krásné dny
Katka

pátek 24. dubna 2020

Tři, dva, jedna teď... (39-42) - Rozloučení s blogovou karanténou

Jak jsem slíbila, tak činím.

Když bylo vládou nařízeno, že máme nosit roušky, přijala jsem to jako fakt.
Když jsem tentýž den slyšela větu, že se máme naučit, že jakmile si při odchodu z bytu obouváme boty, tak stejně automaticky si máme hned vzít i roušku, tak se mi to zdálo zvláštní, nepřirozené.
Po krátké době jsem to tak začala opravdu automaticky dělat.
Stalo se to samozřejmostí, nad kterou se již ani trochu nepozastavuji.
Další poprvé.


O svých poznatcích, co se roušek týče, jsem již psala. O síle pohledů z očí do očí.
O zcela jiné komunikaci, o sympatiích, které jdou v očích vyčíst...
Musím přiznat, že mé pocity i po mnohých dalších dnech a týdnech nošení roušek, jsou stále stejné.
Navíc se ještě více prohlubují, jsou intenzivnější.


Čím nás roušky - doba roušková učí? Co nám má připomenout?

* Že vzhled (v jistém smyslu "krása") je pomíjivý, nepodstatnýDo popředí vystupují jiné věci. Podstatnější.
S rouškou na obličeji jsme všichni "stejní".  Podstatnou roli hrají oči a jejich komunikace a to, kým uvnitř opravdu jsme.
* Tím, že jsme zahaleni rouškou, tak by se mohlo zdát, že jsme skryti pod rouškou tajemna. Tedy na první pohled. Ve skutečnosti to je ale přesně naopak. V této době se právě ukazuje, kým jsme, jakým jsme opravdu člověkem. 
Co či kdo nás ovládá.
Tato doba zesiluje to, kým jsme.  Velmi silně se na povrch dere naše podstata.
to jak v pozitivním slova smyslu (šití roušek, dobrovolnictví, pomoc seniorům, materiální či finanční přispívání, pomoc všemožného druhu, zprostředkování kultury online - koncerty, divadla..., přispění chytrých hlav z  univerzit k vývoji nových materiálů, ochranných pomůcek...)
tak zároveň i v tom negativním smyslu (brblání, panika, bezohlednost, udávání lidí bez roušek, přehnané kritizování, postoj "jen já jsem důležitý", co ostatní je mi jedno...)
V této době se, aniž by to většina lidí věděla, opravdu odhazují masky a ukazuje se, kým opravdu jsme.
Vystupuje na povrch jak vnitřní světlo tak i vnitřní stíny.
* Roušky a tato doba nám jasně ukazuje to, na co mnozí zapomněli. Čím je pro nás dech a jak ohromně je důležitý.
Najednou všichni mají možnost dech opravdu cítit.
A díky rouškám ho mohou dokonce i vidět (tím jak se nám s dechem rouška hýbe).
* Díky roušce si můžeme uvědomit jak nádherně voní jarní vzduch.
Co je to za krásu, kterou nám příroda nezištně a bezvýhradně poskytuje.
V roušce necítíme nic, ale zkuste se v parku zastavit a roušku na chvíli,
když kolem vás nikdo nebude, sundat. To je pak pecka.
* Když zíváme a nedáme si ruku před pusu, nikdo to moc nepozná .o)
* Můžeme se dokonce i na někoho zašklebit nebo dokonce vypláznout jazyk .o)
A projde nám to. Víme o tom vlastně jenom my sami.
* Nebo naopak. Poslat někomu vzdušný polibek .o)
* Můžeme si neslyšně zpívat, otvírat s textem pusu a nikdo nás nevidí.
Po měsíci jsem zase začala jezdit MHD a běžně to tam teď se sluchátky v uších praktikuji.
Zářím při tom.
Malý problém mám ale s tím, že tělo se chce zároveň i do rytmu pohybovat a to již pod roušku roušky neschovám .o)
To je ale již můj osobní problém s kterým se musím popasovat... a tak jednoduše prostě tančím :o)

A jaké máte vy rouškové poznatky, zkušenosti?

*   *   *   *   *

Nedávno jsem vás poprvé vzala na skok k nám do práce - do Psychiatrické nemocnice v Jihlavě.
Zmínka o ní nebyla tehdy náhodná.
Doba není lehká. Je velmi náročná a stresující pro všechny.
O to větší radost ale mám, když i v nemocnici vidím, jak si lidé dokáží vzájemně pomáhat. Jak firmy, které jsme do té doby ani neznali, nemocnici nezištně darují ochranné pomůcky - respirátory, roušky, desinfekční prostředky, ochranné brýle, ochranné štíty (které na 3D tiskárnách tisknou střední a vysoké školy)...
Vždy, když se to děje, hřeje mě to na srdci a říkám si, že svět je ještě v pořádku.
I těmto lidem, firmám, školám PATŘÍ VELKÝ DÍK!
I to jsou vedle mnohých dalších hrdiny dnešních dní.

*   *   *   *   *

Jsem velmi kontaktní člověk. Vím to o sobě, ale v této době se i tento vnitřní pocit zesílil.
Citelně mi chybí objetí, dání pusy na dobrou noc či při setkání, podání ruky,
doteky, které dřív byly běžné, automatické.
Chybí mi bytí pospolu s rodinou, kamarádkami, přáteli.
Posezení, popovídání, zasmání se od srdce z plných plic...

Vše, o čem píši v posledním odstavci se zhmotnilo ve videu, které mi dnes poslal taťka.
Když jsem se na něj dívala, jako bych to byla já.
Smála jsem se z plných plic, na celé kolo a zároveň měla v očích slzy dojetí...
Jak já ty nenáhody miluji...


Rozezněla se vám také duše? Rozezpívalo se vám také srdce? ♥
Děti jsou nám obrovskými učiteli...
Takhle nějak budu vypadat a cítit se, až ukončí nouzový stav, povolí se omezení a navrátíme se k normálu.
Drazí moji, těšte se! :o)))

Situace v republice vypadá příznivěji, vše se začíná pozvolna vracet zpět. Buďme ale trpěliví.
Bude trvat ještě hodně dlouho, než se vrátíme k našim starým životům (které nebudou již ale nikdy úplně stejné jako předtím). Přesto, je už o poznání lépe.
Tímto příspěvkem končím projekt "Tři, dva, jedna, teď..." a vycházím z blogové karantény.
Příště již zase "normálně". I když slovo "normálně" již nikdy nebude takovým, jakým bylo kdysi...

Krásné dny, kupu zdraví. 
Úsměv na tváři, v očích i v srdci... 
A když vám bude přeci jenom krapet ouzko tak vypněte televizi, zajděte či zavolejte někomu,
koho máte rádi a popovídejte si, vypovídejte se. 
To je tím pravým lékem, který zabírá okamžitě.



S láskou
Katka

pondělí 20. dubna 2020

Tři, dva, jedna, teď (35-38) - "Koncert pro jiné myšlenky"


V sobotu bylo krásné skoro letní počasí a tak jsem zasedla k táboráku, 
i když jsem na terase žádný neměla.
Zapálila jsem si svíčky na stole, nalila víno, dala nohy nahoru a dopřála si dvě hodiny "sama pro sebe".
Naladila jsem si k tomu Radiožurnál, dala sluchátka do uší, a zaposlouchala se do
"KONCERTU PRO JINÉ MYŠLENKY", který jako vždy výtečně moderovala Lucka Výborná.
Virtuálně jsem se přenesla k Tomášovi a Tamaře Klusovým na zahradu k táboráku a strávila s nimi moc milé dvě hodiny plné vlídného povídání, jemného humoru, plné mých oblíbených písniček, včetně táborákové klasiky "Stánky". Kolem pobíhaly děti, které se zcela spontánně vkládaly do hovorů a kořenily společně strávený čas. V hovoru přišla řeč na mnohá témata - partnerství, rodičovství, současnou situaci i jak pečovat o stromy a sad s Mojmírem Záviškou...
Situace tomu chtěla a došlo i na Tomášovu fenomenální improvizaci. 
Dokonce i na premiéru jedné z písní, kterou s Tamarou v nedávné době složili a nazpívali. 
Moc se mi líbila.
Nejednou jsem se ke zpěvu u táboráku přidala. Někdy při povídání i propukla v smích.
Celkově se jednalo o pohlazení po duši, zklidnění, nabití pozitivitou, klidem a laskavostí.
Pokud chce někdo z vás zasednou k táboráku také, nasát milou atmosféru, zaposlouchat se do praskajícího ohýnku či do zpěvu ptáků v sadě,

foto: oficiální fotografie z webu Radiožurnálu

V rozhovoru jsem se mimo jiné dozvěděla i o akci "Pět pohromadě".
Když člověk může pomoci, nevidím důvod, proč to neudělat.
Neváhala jsem, přidala jsem se a vlna laskavosti se opět šíří dál... Jen houšť!
Děkuji ze ♥

Krásné dny a kupu zdraví
Katka

čtvrtek 16. dubna 2020

Tři, dva, jedna, teď... (33, 34) - Zápisník z karantény

Jak jsem slíbila, tak činím.

Musím říct, že v tomto období poznáváme své děti zase trošku jinak.
A musím přiznat, moc se mi to líbí.
Jsou samostatnější, zodpovědní a nenadálé situaci se přizpůsobily na jedničku.

Když přijdeme s manželem domů (a nejen tehdy), mají syn s dcerou tendenci se s námi s chutí družit,
povídat si, sdílet, co dělali do školy, jaký měli den.
Hovořit. Celkem o čemkoli.
Je viditelné, že jim kontakt s vrstevníky (vlastně s kýmkoli) chybí.
Každý večer si chtějí zahrát společně karty a i když říkám, že "dnes ne", že jsem již fakt grogy
nebo že mám ještě plno práce, tak mě mnohdy stejně přemluví a hrajeme.
Vždy se u toho hodně nasmějeme. Radost to učiní všem.



Stále více zjišťuji, jak jsou vtipní, pohotoví a jedním slovem či větou dokáží člověka rozesmát.
Vzhledem k tomu, že jsou ve věku, kdy s nimi hormony šijí, tak je zde zásadní předpoklad,
že člověk (rodič) musí mít nadhled a nesmí si věci brát osobně. 
A to se mi díkybohu daří.

Nedávno jsem byla po celém dni unavená. Pololehla jsem si s večeří do křesla, nohy dala nahoru na taburet, kousala chleba, zavřela oči a nechala se (svůj kožíšek) prohřívat paprsky zářícího slunce. 
Se zavřenýma očima a mírným vrněním říkám slastně večeřícím dětem sedícím u stolu:
"V jednom z minulých životů... jsem musela být určitě kočkou!"
Chvíli slasti a rozjímání přerušila dcera:
"No?! Tak v tomhle životě se to už ale nepovedlo!"
... a nemluvila rozhodně o zvířeti, jak se mylně (naivně) domníval muž .o)))

Říkám ze srandy:
"Tak jsem se děti rozhodla, že v době nouzového stavu, když nikam stejně nemůžete,
vám nebudu dávat kapesné. V rámci úspor."
Syn nečekal ani vteřinu a zcela jednoznačně praví:
"No, tak odteď neutíráme nádobí! Je nouzový stav."



Rozbil se nám jeden domácí spotřebič, tak jsme narychlo koupili nový a současně s ním jsme koupili i sluchátka na poslech hudby, které nám vypovídají službu a hojně je používáme.
Muž s dětmi se dohodli, že i mně koupí bezdrátová. Byla jsem postavena před hotovou věc.
Já a moderní technologie - jejich důvěra mě až dojala.
Sluchátka dorazila. Syn mi je zprovoznil, vysvětlil jak se ovládají a co všechno umí.
Neměla jsem o tom tušení, jak jsou bezva. A Tomík, jak je šikovný!
Nandala jsem si sluchátka do uší... tak jak jsem předpokládala podle drátových...
"Nějak divně mi sedí..., " podotkla jsem trochu překvapeně.
Syn se na mě podíval, začal se smát, kroutit hlavou a volá nadšeně do pokoje na ségru:
"Zuzo, pojď se podívat! To musíš vidět! Jak si mamka nasadila sluchátka!"
Pravou a levou jsem nespletla. Jen do uší jsem je nasadila vzhůru nohama.
Dobře, dobře, jejich důvěru jsem tím krapet zklamala,
ale no bóže, žádný učený z nebe přeci nespadl .o)
Kdykoli si sluchátka nasazuji, musím se při této vzpomínce usmívat.

Úkoly do školy řeší děti většinou samostatně.
Někdy něco zkontroluji doma, někdy mě překvapí i telefonát do práce.
"Mami, co je přísudek jmenný se sponou? Řekni příklad. Víš, co jsou to láčkovci? Jak se jmenuje kroužkovec, 
kterým se krmí ryby? Mami, mami, mami..."
Divné, muže se neptají ani mu nevolají .o)

Řeším v práci zrovna nějakou smlouvu, snažím se soustředit a do toho volá dcera.
"Mami, mám tady takový zapeklitý úkol. Mám tady křížovku a otázku. Posloucháš?!"
"Moc ne, ale povídej."
"Mami, soustřeď se. Jde pán se psem. Chápeš?! Potřebuji vědět jak se ten pes jmenuje."
Teď si říkám, jestli jsem se zbláznila já, dcera nebo učitelé? Přece jenom karanténa je karanténa.
Dcera dodává: "Jméno toho psa je náboj do střelné zbraně na čtyři."
Trochu jsem si oddechla, že to není ještě tak zlé - ani se mnou, ani s dcerou, ani s učiteli.
"Dělo!" napadá mě spontánně. Počet písmen by seděl, střelná zbraň taky.
Není to přeci ale ani náboj ani jméno pro psa! Tedy do teď. A když je karanténa, ztratí se ledacos...
Po chvíli vítězoslavně zvolám: "Brok!" Bingo.

Dost časté, opakující se věty dětí:
"Já chci už konečně do školy!"
"Já z té karantény zešílím."
"Kde mám roušku?!"
"Už jsem si zase uklidil stůl."
"Ani Punťa by to nežral!"
"Zase tousty?!"
"Já už chci chodit normálně ven!"
"Výchova Zuzky se vám nějak vymkla z kontroly. Musím ji vychovávat já!"
"Mami, já se tak těším, až budu moct jít do obchodu."

Častěji mám nutkání říkat větu: "Myslete si, že tady nejsem!" .o)
Častěji ji i říkám .o)

Kdo z vás se při čtení baví jako já, budiž vám to přáno.
Koho z vás přepadla myšlenka, postesk, proč že to u vás taky tak nefunguje, tak vězte, že i naše děti jsou dětmi v pravém slova smyslu. To znamená, že čas od času zlobí a dokáží mě i pořádně rozparádit.
A o takové rozparádění věru nikdo nestojí.

Buďte svým dětem dobrým příkladem, buďte kamarádi, pěstujte si nadhled, slevte trochu z toho svého.
Pokud říkáte, že to nejde, budete muset slevit ještě víc.
A to nejpodstatnější - s dobrou náladou jde všechno líp.

Prima dny
Katka

úterý 14. dubna 2020

Tři, dva, jedna, teď... (31, 32) Kultura žije!

Jak jsem slíbila, tak činím.

Do divadla ani do kina nemohu, televizi nevyhledávám.
Na internetu se dá najít ale tolik pokladů! 
A já jich hodně - ne jen na Velký pátek - objevuji.
Malá ochutnávka...

Výtečná komedie "Deskový statek" - záznam z Činoherního klubu.


Legendární "Můj báječný rozvod" 
s famózní Eliškou Balzerovou.


Komedie "Skapinova šibalství" s klasiky.
 (Menšík, Sovák, Maciuchová, Postránecký)


Odměňte se, zlepšete si náladu.

Krásné dny
Katka

neděle 12. dubna 2020

Tři, dva, jedna, teď... (27-30) Když jde slunce spát...


Sedím na terase, pozoruji co chvíli se měnící oblohu na jihozápadě.
Vteřinu ve mně zraje nápad, v druhé již informuji rodinu, že běžím na západ slunce k rybníku.
Dnes prostě nemůže zapadnout beze mě.
Vezmu foťák, roušku, klíče a do minuty od nápadu jsem již venku.


Bože, venku to tak voní!
Bydlíme na okraji města a máme to štěstí, že rybník máme kousíček od domu.
Jsem tam coby dup.


A najednou se člověk ocitne ve zcela jiném světě.


Klid a ticho.
Přitom neskutečně čilý ruch.
Tu se potápí lyska, kačeny plují po rybníce.


Ve vzduchu se prohání ptáci, laškují, vábí se...
Dokonce se tam prohánějí i netopýři. A v tak hojném počtu!
Jen jsem stála a žasla.


Byl to koncert, tolik zvuků a radosti.
Žádní lidé to nekazili.
Já jsem byla němých, vděčným a nadšeným pozorovatelem.
Splývala jsem s prostorem, životem.



Když jsem hleděla na hladinu rybníka, která zrcadlí krásu našeho světa ještě jednou tolik 
a možná ji dokonce ještě dokáže vylepšit, tak jsem si opět vzpomněla na mého oblíbeného 


Stála jsem tam notnou chvíli.
Byla.
Čas někdy prostě nehraje roli, je nepodstatný...


V této souvislosti mi na mysl vytanul jeden rozhovor, až jsem se musela pousmát.
Nedávno jsem jedné osobě povídala, 
jak jsem na konci roku nadšeně - asi padesát minut - pozorovala  západ slunce.
"Kdybys mi to řekla, než jsem tě poznal, řekl bych: Tak dlouho?!"
"Tenkrát bych ti o tom ale určitě nepovídala."
"A dnes se spíš zeptám: Jenom?!"
Vidíte, otázka délky - času je věc zcela relativní...



Nuž, i tentokráte jsem zde strávila notnou dobu, přiznávám.
Pak jsem si ještě natrhala trnky do vázy a honem domů.




Hezké Velikonoce!
Prožijte je sami a přitom pospolu.

Krásné dny
Katka

středa 8. dubna 2020

Tři, dva, jedna, teď... (25,26) - Příprava na Velikonoce


Máme za sebou Modré (Žluté) pondělí a Šedivé úterý.
Dnes je Škaredá (Sazometná) středa
V tento den bychom se neměli škaredit, mohlo by nám to totiž zůstat. 
Podle lidové pověry by se totiž zakaboněná tvář opakovala každou středu v roce.
A to by věru nikdo z nás nechtěl.
Nenechte se ale mýlit. Jakou si středu uděláte a následně každou další, takovou ji budete mít.


Zítra následuje Zelený čtvrtek. Jezte zelenou zeleninu (špenát, hrášek, zelí, třeba salát z kopřiv), 
abyste byli po celý rok zdraví. Pokud k tomu přidáte zelené lentilky či 
zelené gumové medvídky, taky nic nepokazíte. 
A nehádejte se.
Odměnou se vám pak budou všechny hádky vyhýbat.

A teď pozor! 
Pokud na zahrádce zítra ještě před rozedněním zatřesete stromy, měly by urodit více ovoce.
Úplně vás při tom vidím. Myslím, že ne jen vaše drahé polovičky, děti či psi budou kroutit hlavou. 
Možná si i rukou či tlapkou poklepávat na čelo. Jemně kroutit hlavou. Znám to dobře.
Nenechte se ale odradit, zvyk je zvyk. Úroda a dobrý pocit za to stojí!
Na Zelený čtvrtek si křesťané připomínají poslední večeři Páne, na které Ježíš ustanovil svaté přijímání. Večer pak odlétly zvony do Říma, v kostelích zavládne až do Bílé soboty ticho.

Prima dny
Katka

pondělí 6. dubna 2020

Tři, dva, jedna, teď... (23, 24) - Na skok v práci


Dnes vás vezmu na skok k nám do práce.
Komu z mých spolupracovníků se právě teď zvýšil tep, orosilo se čelo a trochu se obává toho, 
co se dočte či uvidí na fotografiích, nemusí se pranic lekat. Však mě už trochu znáte.
Nebojte, ani texty oblíbených písní nezveřejním.

Vezmu vás do práce kam chodím moc ráda a kde je mi dobře.
Práce samotná (svým obsahem) je stvořena přímo pro mě a i lidi kolem mě jsou mi odměnou. 
Vím to a nesmírně si toho cením.

Nikdy jsem zde na blogu nezmínila, kde vlastně pracuji, ale vzhledem k tomu, 
že jeden z příštích příspěvků s tím bude částečně spojen, tak to dnes zmíním.

Pracuji v místě, kde je překrásně i přes to, že je to místo, kde je hodně "ne - mocných" duší.
Pracuji v Psychiatrické nemocnici Jihlava, na ředitelství.
Nejeden příspěvek jsem věnovala právě areálu nemocnice...

Předsudky hoďte za hlavu, odhoďte strach či tíseň. Ani jedno není třeba.
Jsou věci, které prostě jsou a člověk je musí prostě přijmout.
I pro mě to byla (a je) velká lekce.
Vše je ale tak, jak má být...


Den co den mohu po očku sledovat východ slunce. 
Den co den je to jiná podívaná. 


Jak mě znáte, mou podstatou je dělat svět hezčí, jak vně, tak uvnitř... 
Nejsem omezena ani místem, ani lidmi...
Záleží jen na tom, jak moc jsou lidé otevřeni změně, životu, štěstí...



S humorem a dobrou náladou jde všechno líp...
Tímto děkuji všem nástěnkářským elévům, přispěvovatelům.
Jste báječní!




"Někdy se musíš rozeběhnout, 
abys viděl, kdo poběží za tebou.

Někdy musíš hovořit tišeji, 
aby sis všimnul, kdo ti ve skutečnosti naslouchá.

Někdy musíš udělat krok dozadu, abys viděl, 
kdo stojí na tvé straně.

A někdy můžeš jen jednoduše poděkovat,
že máš kolem sebe takové lidi, jaké máš...
DĚKUJI."

K.


Užívejte si drobných obyčejných radostí, nejsou samozřejmostí.
S obří radostí, láskou a vděčností.

Katka

sobota 4. dubna 2020

Tři, dva, jedna, teď... (21, 22) - Než se zazelená...


Celá příroda je před rozpukem. 
U vás se to možná již zelená, u nás na Vysočině to trvá vždy o nějakou tu chvíli déle.


Ale jak se říká: To těšení se je na tom mnohdy hezčí, než daná věc či událost samotná.
A pokud někomu dělá radost jak těšení se, tak věc či událost samotná, 
je vlastně vždy nadšen .o)


 Někdo chodí s klapkami na očích.
Někdo chodí s klapkami dokonce i na duši. 
Někdo chodí s klapkami i na srdci.

 Někdo chodí s duší, srdcem i očima dokořán.
Dokáže se radovat z maličkostí. 
Vychutnávat si jedinečné obyčejnosti, až se mnohdy dech tají.


Někdy nejsou zapotřebí ani jásavé barvy. 
Příroda i my si můžeme vystačit s černou, bílou a modrou.
Nic nás zbytečně nerozptyluje, vyniknou obrysy viděného, zdůrazní se to opravdu podstatné.


Někdy není potřeba "moc", aby člověk spatřil a ucítil to OPRAVDU PODSTATNÉ.
Tím podstatným jsou totiž zcela "obyčejné věci". 
Věci, které jsou neskutečně cenné... ale nejdou koupit i kdybychom sebevíc chtěli. 
A přesně toto platí i v dnešní době... mnohem více než kdy jindy...
... a rozhodně není řeč jen o přírodě.
  

Buďme vděční, pokorní, važme si toho, co máme.
Ne naoko, ale opravdově. Pocit tam uvnitř okolo srdce nám napoví...
Krásné dny
Katka ♥