ale na chvíli utéct do přírody jsem si neodpustila.
A přesně jak jsem očekávala, bylo to to pravé.
Příroda dokáže nemožné, nezištně pomáhá, nabíjí.
A ta vůně vzduchu vůkol.
A ten zpěv ptáků.
A to sluníčko jak hřálo.
Jednu chvíli jsem tím byla tak krásně naplněna, že jsem se uprostřed cesty jednoduše zastavila, zavřela oči, zaposlouchala se naplno do zpěvu ptáků a z plných plic dýchala tu nádhernou opojnou jarní vůni,
vůni probouzejícího se života.
Předchozí odstavec jde popsat ještě druhým způsobem.
Uprostřed cesty jsem se zastavila se slovy k synovi: "Tomí, stůj na chvíli!"
Zavřela jsem oči, zaposlouchávala se pomalu do zpěvu ptáků...
V tu chvíli syn ze srandy zvesela pronesl: "No jo, už nejsi nejmladší!" :o)
Vzhledem k tomu, že mě ale dobře zná, věděl moc dobře, že pauza nesloužila k odpočinku,
Přidejte se! Středa 25. 3. 2020, 12:30. Symbolické poděkování a vyslání podpory těm, kteří pomáhají nám všem. Zdravotníkům, hasičům, policistům a všem, kteří jsou v první linii.
Píseň "Není nutno, není nuto" bude v přímém přenosu vysílána ČT1, v Českém rozhlase a na stanicích Radiožurnál, ČRo Praha, Radio Wave nebo Rádio Junior, televizí Óčko. ... protože není nutno se vzdát. Není nutno podlehnout strachu.
* 2. *
Každý z nás zažívá díky pandemii mnohá poprvé.
Dnes a denně, doma i v zaměstnání.
Dnes jsem zažila také mnohá poprvé. Díky tomu, že jsme zodpovědní, jsem měla poprvé v životě narozeniny, kdy mi bylo přáno povětšinou telefonicky. Když osobně, tak většinou bez potřesení rukou, bez polibku či pusy a bez obejmutí. Tedy bez "obyčejného" a přitom tak cenného lidského kontaktu, který neskutečným způsobem nabíjí a obohacuje všechny.
Pro velmi "kontaktního" člověka, jako já to bylo opravdu zvláštní. Něco podstatného tam citelně chybělo.
Narozeniny bez rodinné víkendové oslavy, bez setkávání, povídání, smíchu.
Bez setkání s kamarádkami. Další z věcí, kdy si člověk uvědomí, že nic v životě není samozřejmé, automatické.
Vše je ale v tuto chvíli takové, jaké má být.
Pravdou je, že jsem ten den poslala nespočet vzdušných polibků .o) Nejvíc za život v jeden den.
Vždy je potřeba najít alternativu, která co možná nejvíc nahradí jinak zcela běžný jev.
* 3. *
Když jsem přišla z práce domů, dovolila jsem si pro sebe uzmout půl hodinky.
Byt byl zcela tichý.
Uvařila jsem si kávu, sedla si do křesla s výhledem na terasu, nohy dala na taburet.
V tu dobu na místo, kde jsem seděla svítilo plnou silou sluníčko.
Zavřela jsem oči a nechala se prohřívat, prostupovat a objímat paprsky slunce... možná právě proto abych se dobila tím,
co mi bylo "odepřeno".
V myšlenkách jsem se nechala unášet hezkými zážitky toho dne, co chvíli jsem měla úsměv na tváři.
Předla jsem doslova jako kočka.
Krásné dny a zítra vás chci o půl jedné slyšet!
... když se tedy se zpěvem či pobrukováním přidáte .o)
A pokud někdo z vás brblá, že neumí zpívat, tak prrr.
O to tady vůbec nejde, to je zcela nepodstatná věc, jasný?!
Již měsíce si říkám, že bych mohla sednout k šicímu stroji a něco ušít. Skutek utek.
Když je ale důvod, dobrý důvod, potřebný důvod, jde to okamžitě.
Před více jak osmi lety jsem šila hodně moc.
Po půl yardech jsem si kupovala i látky z Ameriky - na kabelky, peněženky, pouzdra atd.
Tato zásoba mi vydržela doteď a jsem za to ráda.
Kdyby mi tehdy někdo řekl, že tuto prémiovou 100 % bavlnu, látky od známých návrhářů budu používat na roušky, klepala bych mu na čelo... a přesně tam dnes jsme a já jsem ráda, že je můžu na potřebné použít.
Jak se úhel pohledu vlivem okolností mění...
Když jsem si nandala roušku s mandalami, tak jedna červená mandala mi vyšla přímo na špičku nosu.
Pobavilo mě to a hned se zrodil spontánní nápad.
Zvolila jsem rychlou jednoduchou aplikaci, která rozveselí.
Nápad, který by mohl pomoci maminkám dětí, které mají také povinnost nosit na veřejnosti roušky a moc se jim třeba nechce. Kreativitě se meze nekladou.
Moje rouška chrání tebe,
tvoje rouška chrání mě.
Buďme k sobě ohleduplní.
Dopoledne při vaření a pečení jsem měla skvělé pomocníky.
Dělali mi milou společnost, chvílemi mě i rozesmívali.
Můžete si je pozvat i k vám domů, vřele doporučuji.
Doba je jaká je a o to je důležitější umět vypnout myšlenky, aspoň na chvíli najít to, co nám dělá radost,
upustit páru strachu a stresu a dobít se.
Čiňte tak podle svého vkusu, zálib, ale rozhodně tak ČIŇTE!
Tento příspěvek by se hodil napsat ráno, ale jsem popravdě ráda, že jsem zde alespoň teď večer na skok.
Jedna část zaměstnanců je díky současné situaci nedobrovolně doma. Druhá část zaměstnanců chodí do práce a má toho víc,
než je běžné. Někdy až za hranou.
Patřím k druhé skupině.
K tomu děti, které jsou viditelně rádi (což je u puberťáků vzácné), když nás s manželem konečně vidí přijít domů z práce. Dokonce ve čtvrtek pronesly legendární větu, povzdech: "Já bych tak šla/šel do školy!"
Jejich úkoly do školy (mimochodem v deset hodin jsme jeden z němčiny dodělali). Domácnost. Šití roušek.
Je pravdou, že čím víc je člověk v zápřahu, tím méně má času přemýšlet a připouštět si strach a stres.
Jakmile večer lehnu do postele, do dvou, maximálně tří sekund nevím o světě.
Spím v tahu do doby, dokud ráno nezazvoní budík.
I a nejen z těchto důvodů musím změnit své původní předsevzetí, že zde zanechám denně pár písmenek.
PRO POTĚCHU, POVZBUZENÍ, PRO LEPŠÍ NÁLADU.
Budu se snažit co nejčastěji, protože vidím, že to má smysl. Budu tak činit ale tak často, abych to zvládala bez úhony.
Byla jsem v práci k mé radosti upozorněna, že dnes je obzvlášť hezký den -
MEZINÁRODNÍ DEN ŠTĚSTÍ.
Právě tento den, realitě navzdory.
Zároveň má svátek Světlana (Světlanky všechno nejlepší!), což znamená, že dnes slavíme i svátek SVĚTLA, SVĚTA
(i lana .o), když už tak slovíčkařím).
ŠTĚSTÍ - SVĚTLO - SVĚT - symbolický vzkaz, že bude zase dobře.
Zároveň je dnes první jarní den a venku se počasí obzvlášť obléklo slavnostně.
Bylo teploučko, voňavo, ptáci koncertovali naplno.
Užijte si poklidný víkend a soustřeďte se na drobnosti, které vás dělají šťastnými.
Rukavičkář měl na rukách jednorázové tmavě modře zářící gumové rukavice.
Výjimkou bez ochrany obličeje byly jen dvě osoby. Kuřáci.
Rouška s cigaretou dohromady moc nejdou, pravda.
Budiž jim to tedy na tu chvíli prominuto.
S tím, jak mají všichni lidé přes velkou část obličeje roušky, se mění celkově dojem, jakým na druhé působíme.
Člověk není tak "čitelný", jeho mimika, která běžně o mnohém vypovídá a mnohé prozrazuje,
je pod rouškou schována, je zahalena, mlčí.
O to víc musí člověk při komunikaci vnímat, zapojit jiné smysly.
O to víc vystupují do popředí a hrají klíčovou roli v komunikaci právě OČI.
Mnohé se v nich dá vyčíst, pokud se člověk této možnosti otevře.
Jemné varhánky vrásek kolem očí dají tušit úsměv, k tomu oči někdy až jiskří.
Možná si někteří z vás právě až teď u některých lidí poprvé (opravdu) všimnou jejich očí,
ačkoli jste s těmi lidmi třeba i denně v kontaktu.
Jejich barvy, barevných odstínů, tvarů, rysů, jiskry.
Očí některých lidí si i běžně všímáte tak nějak víc,
ale přesto je to teď zase trochu jiné, tak nějak intenzivnější.
Mluvím teď sama za sebe, protože vím, že každý má jinak nastavené receptory vnímání.
Na vlastní kůži chvílemi zažívám, že "OČI JSOU BRÁNOU DO LIDSKÉ DUŠE."
Někdy mi přijde, že oči mluví víc, než by byla schopna říct ústa. Nahlas není vyřčeno jediné slovo, přesto mnohdy bohatá konverzace - očním kontaktem - probíhá. Někdy, ve výjimečných případech, se pohled "nezastaví jen v očích" na hranici soma. Dotkne se až něčeho uvnitř člověka.
O co milejší pak je - třeba u oběda - když člověk zahlédne člověka "celého".
To znamená celý výraz obličeje. A naprostou odměnou je, když člověk vidí úsměv či smích.
Jednoduchá věc, dříve zcela samozřejmá, dnes tak vzácná. To se pak duše doslova rozezní.
Každý to má jinak, vím. Ale přesto, zkuste si v "omezení" (nutnost používání roušek na veřejnosti) najít i jinou rovinu. Něco, co vás obohatí, obohatí vaše vnímání druhých. Poznáte druhé zase krapet jinak. Stojí to za to.
Dnes pro vás mám dvě věci.
Začnu praktickou, aktuální, ze života.
Vím, že nás roušky před koronavirem moc neochrání, ale ochrání druhé před námi. Buďme k sobě ohleduplní a pokud jdeme minimálně k lékaři, na úřady, do obchodních center, používejme roušku.
My doma, jako většina populace, žádnou roušku nemáme.
To ale nebrání, aby si našinec neporadil.
Na internetu najdete hodně návodů, jak si ji jednoduše ušít.
Pusťte se do toho, není to opravdu nic těžkého. Chce to jen chuť a krapet času.
Nic jiného než rovný steh po vás nikdo nebude požadovat .o)
Kdo chce, může si krapet zavlčet barevnou nití či veselými barvami na látce.
Nejdůležitější je, aby látka byla 100% bavlna (nejlépe plátno), která ustojí vyvářku a žehličku na vyšší stupeň. Ideální je i bavlněná nit. Tu ale ani já nemám. Uvidím, jak dlouho budou roušky sloužit.
Našijte roušky sobě, rodině, či lidem ve vašem okolí. Pokud má někdo dostatek zásob látek a chuť a čas šít, tak je hodně zdravotnických zařízení, kde by tyto roušky velmi přivítali...
Pomáhejme si, prosím... https://www.seznamzpravy.cz/clanek/sije-cele-cesko-rousky-pro-sebe-i-do-nemocnic-93386?seq_no=2&source=hp&dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=z-boxiku&utm_campaign=null
A druhá věc ta splňuje přesně moje krédo těchto "Tři, dva, jedna, teď..." příspěvků - PRO POTĚCHU, POVZBUZENÍ, PRO LEPŠÍ NÁLADU.
Pod heslem - "Když nemůžou lidé za hudbou, musí hudba za lidmi, aneb S hudbou jsme spolu"
se rozhodli někteří interpreti dopřát svým fanouškům online živé koncerty prostřednictvím sociálních sítí - online streamování, když se ty opravdové nemohou konat.
Koncerty probíhaly online již od 13. - 16. 3. 2020 - Ewa Farna, Pokáč, Mirai, Pavel Calta a Marcell.
Na koncerty se můžete ale podívat i zpětně.
Mají zcela jinou atmosféru než běžné koncerty mají.
Kapela hraje do soukromí našich obýváků. Oni i my jsme v jiném světě, ale přesto to skvěle funguje.
Rozhodně to nebrání zpívat, tančit, tleskat po každé písni...
Ewa Farna třeba rozezpívávala publikum a já se výtečně chytala a přidala. Nebo jednou měly opakovat popěvek holky. To bylo skvělé, to mi šlo. Pak kluci. Manžel se synem moc nespolupracovali. Vlastně vůbec. Holky (já) prostě vyhrály na plné čáře! .o)
Je pravdou, že dcera se na to přišla podívat z dětského pokoje, proč že tam tak "vyřvávám" a tleskám.
Odpověděla jsem nevinně: "Mám přeci koncert!"
To musela přeci pochopit. Její výraz obličeje vypovídal ale o něčem jiném. Nebrala jsem si to osobně.
Podívali jsme se zatím na Ewu Farnu a Pokáče a obojí bylo výtečné.
Ostatní si také nenechám utéct.
Dnes píši o předchozím týdnu, kdy se změnil nejen svět, ale i naše zem.
Došlo na opatření, která v naší historii nemají obdobu a dotýkají se každého z nás. Ve zkratce:
V úterý 10.3. byla zakázána výuka ve školách a konání hromadných akcí nad 100 osob...
Ve čtvrtek 12.3. byl vyhlášen nouzový stav na celém území republiky (zatím na 30 dní). Zákaz pořádání akcí s účastí přesahující 30 osob, částečné omezení stravovacích provozoven (od 20 - 6 h) a ostatních stravovacích zařízení uvnitř velkých nákupních center. Dále zákaz přítomnosti veřejnosti v provozovnách poskytovatelů některých služeb (posilovny, knihovny, koupaliště, kluby, galerie atd.)
V sobotu 14.3 brzy ráno byla oznámena informace o uzavření všech obchodů kromě potravin, drogérií, lékáren, benzínek, obchodů s elektronikou. Rovněž uzavření stravovacích provozoven. Uzavření hranic - zákaz vycestování ze země a nikdo kromě našich občanů nesmí k nám. Povinná karanténa vracejících se občanů z rizikových oblastí...
Sama za sebe říkám, že ačkoli daná opatření nejsou milá, mnohým způsobí komplikace,
tak s opatřeními plně souhlasím, plně je respektuji a jsem ráda, že k nim vláda přistoupila.
Slovo demokracie, svoboda a "vlastní zodpovědnost" si mnoho lidí vysvětluje (a částečně se to táhne již od Sametové revoluce), že si mohou dělat co chtějí, bez ohledu na druhé (bezohledně), jak se jim hodí, jak je to pro ně výhodné. Myslí si, že mohou kdykoli, komukoli říct či anonymně napsat do komentářů cokoli. Že mají právo soudit a kritizovat. Každý je expert na vše. Vulgarismy a urážkami nešetří. Ego a mnohdy nesoudnost převyšuje zdravý rozum. Do pozadí ustupují pravé hodnoty.
Jak lze reagovat na občany, kteří otevřeně řeknou, že vyjedou ze zahraničí - z rizikových zemí - tak, aby stihli být v ČR do 12 hodin, aby nemuseli nastoupit 14 denní karanténu?! ... Jsme opravdu takoví sobci?... Někdy je mi moc smutno.
... teď nastal ale čas vrátit se zpět na zem.
Strach je zcela přirozená reakce na danou situaci, je to obranný mechanismus.
Nepanikařme ale, ničemu by to neprospělo, jen by to ubližovalo nám i ostatním.
Buďme zodpovědní, buďme k sobě ohleduplní, pomáhejme si, povzbuzujme se.
Respektujme nastavená pravidla, která jsou k našemu dobru, našich dětí, našich rodičů, všech.
Dodržujme vládou vyhlášená omezení, jsou pro naši ochranu.
Neremcejme, snažme se to rozumně přečkat s čistým štítem.
Choďme do práce, pak domů, buďme se svými nejbližšími.
Lidé si věčně stěžují: "Nemáme čas na děti, nemůžeme to či ono." Teď už to neplatí. Nemusíme se už vymlouvat. Teď nastal ten ideální čas, využijme ho!
Omezme setkávání s přáteli. Nic nám nebrání jim zavolat. Obohatí a potěší to všechny.
Držím nám všem palce, přeji nám všem hodně zdraví.
Velký dík putuje především všem zdravotníkům za jejich práci a nasazení. Hygienikům, vládě, premiérovi, ministrům a všem, kteří přijímají zodpovědnost a rozhodně to nemají lehké...
* * * * *
Nechci zde k tomuto tématu rozpoutat diskuzi. Jak víte, k tomu můj blog neslouží.
Píši jen svůj názor na víc než aktuální téma, které se týká nás všech...
... a zároveň se konečně postupně dostávám k tomu, o co mi vlastně jde,
co mě spontánně v noci napadlo...
Každý den sem na blog dám jeden krátký příspěvek.
PRO POTĚCHU, POVZBUZENÍ, PRO LEPŠÍ NÁLADU.
Příspěvek s přesahem. Příspěvek, který bude trošku jiný než běžně, ale každopádně splní předpoklad z předposlední věty.
Každý den, dokud nebude líp...
Nejlepší recept na krizi a špatnou náladu je dobrá nálada, pozitivní myšlení,
úsměv či rovnou smích.
Když někdo podá pomyslně ruku, stiskne a člověk tak nějak cítí, že na to není sám,
že bude zase dobře.
Dnes tedy začínáme. Tři, dva, jedna, teď!
Při opětovném poslechu této písně mě napadá mnohé.
Převažuje jedno jediné slovo, které převyšuje všechny ostatní a které vystihuje mnohé.
Milé ženy, k dnešnímu svátku vám přeji všechno nejlepší! A Gabčám, Gáboušům, Gabrielkám dvojnásob! .o)
♥
Na začátku týdne jsme se k večeru vydali do obchodu.
Hned za dveřmi u vchodu nás vítal velký regál přetékající čerstvě navezenými řezanými květinami.
Mé srdce zajásalo. Květiny, jejich jásavé a veselé barvy, roztodivné tvary - prostě jejich krása mi vykouzlila úsměv na rtech a logicky mé kroky vedly neplánovaně rovnou k nim.
Co na tom, že tato položka - KVĚTINY - mi na delším sepsaném seznamu chyběla.
Je pravdou, že všechny květiny byly krásné, ale oči mi spočinuly, ostatní prominou, na jediné.
Na květině pro kterou mám, ani nevím proč, velkou slabost. Odjakživa.
Jedná se o květinu, která si mě získává svou jemností a něžností, "citem a skromností"
a především omamně nádhernou jemnou vůní.
Jedná se o frézie.
Vždycky jsem si říkala, že se moje svatební kytice bude skládat právě z frézií.
Nakonec se tak ale, ani nevím proč, nestalo.
Kdykoli, kdekoli frézie vidím, tak mé kroky vedou k nim. S rozzářeným pohledem se k nim sehnu, nos zabořím do jejich kvítků, spontánně zavírám oči a dlooouuze nasaji jejich omamnou vůni.
Pak chvíli nevím o světě... pak ještě chvilku.
Když jsem se tentokráte probrala, začala jsem logicky toužit.
Tak jak to v těchto chvílích mívám.
Hledala jsem cenu. Ta se mi chvíli schovávala, ale když jsem ji po chvíli našla, tak jsem si řekla, že pro jednou - vlastně i po letech - by to šlo .o)
Ani jsem o tom nevěděla, ale děti mě pozorovaly.
"Mami, a co tyhle žluté tulipány?! Jsou pěkné a stojí šedesát korun."
Pravda, o 40 Kč levnější a také udělají radost...
Ale frézie jsou přece frézie.
Co teď?! Nepřemýšlela jsem dlouze.
No když zkombinujete fialové frézie a žluté tulipány, to je panečku ale nádhera.
No a tak šly s námi domů obě květinky. Přece nebudu nadržovat jen jedné.
A kolik radosti nám od té doby dělají.
Co chvíli se u nich zastavím, zabořím nos do jejich květů, nasaji jejich vůni
Za tu dobu jsem zažila kupu smíchu, hezkých setkání, co srdce hladila.
Dokonce jsem chvíli i odpočívala víc, než obvykle. Nikam jsem se nehnala.
Zažila jsem ale i strach a okamžiky nejistoty, co bude. Probděla jsem pár nocí.
Prožívala jsem náročné chvíle s druhými.
Víme ale na čem jsme, teď musíme ještě chvíli vydržet a bude zase dobře.
Vše je tak jak má být.
Odhlédnuto ode mě, uplynulý měsíc, co jsem zde na blogu nebyla, byl i jinak jiný.
Jednalo se sice "jen" o jeden měsíc, ale...
Za tento měsíc se - řečeno bez nadsázky - změnil svět, zásadním způsobem.
Dlouhodobě je nám stále předkládáno, že vše musí růst, neustále se zvyšovat (výkonnost, výroba, ekonomika...), vše se musí zrychlovat, musí se vydělávat více peněz. Je kladen stále větší důraz na výkon, dravost, prosazení se, být lepší, rychlejší. Je vyvíjen stále větší tlak na zaměstnance, což s sebou mj. přináší narůstající stres, který má po určitém čase za následek i menší či větší zdravotní problémy, čím dál tím více lidí s psychickými problémy...
Ztrácíme zdravý rozum. Pokoru a soudnost.
Kam až se chceme dostat? Do jakých domnělých výšin vystoupat? Kam až chceme vlastně klesnout?
A pak... se během jednoho měsíce změní díky koronaviru svět.
Ne v jedné odlehlé oblasti Země. Zasáhne, ochromí a ovlivňuje to jeden stát po druhém,
světadíl po světadílu. Raketovou rychlostí.
Bez ptaní se, jestli se nám to hodí či zda na to máme zrovna teď při tom růstu vzhůru vlastně čas.
Co je teď důležité? Růst, výkon, peníze?
Tento směr, o kterém nám tvrdí, že je správný a že tudy máme jít?
NE. Vracíme se k tomu základnímu, podstatnému, lidskému, k pravým hodnotám.
K tomu, že život samotný a naše zdraví je to nejcennější a že přesně toto si za peníze nekoupíme.
Je to to nejcennější a nejdůležitější. Ale na druhé straně to není samozřejmostí.
Led může být z vteřiny na vteřinu sakra tenký.
Je to lekce pro lidstvo jako hrom.
Nebojte se ale, bude zase líp!
Nedalo mi to těchto pár řádků nenapsat.
Tento týden jsem četla k danému tématu jeden článek, který dané téma krapet odlehčuje a zároveň člověka nabádá i k zamyšlení... a o tom to je. Pokud máte chuť, začtěte se.
Příště pojedeme na voňavé květinové vlně a pak vás zavedu i do své jedenácté tajné komnaty... kde se ukrývá můj splněný sen. A ne ledajaký. Pro mě má cenu zlata.
Krásné dny
Katka
PS: Dneska ráno, když jsem šla do práce, zněl venku již naplno ptačí koncert.
Dneškem pro mě začíná jaro ☼
