Minulý týden jsem slyšela jednu větu, která mi stále nejde z hlavy.
Trošku je svým způsobem k nepochopení, paradoxní, ale myslím si, že je pro dnešní dobu typická.
Řekla jí moje kamarádka, spřízněná duše, zlatý člověk:
"Mám všechno. A co dál?!"
Tím "všechno" se myslí rodina - zdravé děti, fungující manželství, dobré vztahy v rodině, uspokojující práce i ohodnocení, koníčky, které dělají radost, domeček, hezké dovolené...
Jsou dvě možné varianty, jak větu uchopit:
1. Znuděný člověk, který si neváží toho, co má, vymýšlí voloviny, aby se zabavil. Někdy povrchní, snobský, povýšený. Nevděčný. Bohužel ne zase tak málo častý jev.
2. A to je případ mé kamarádky: člověk, který si je vědom, jaké má v životě obrovské štěstí, co se všech výše zmíněných věcí týče. Vděčný, skromný, štědrý. Rozdávající radost a lásku lidem kolem sebe.
... a přesto jednou dospěje do bodu - "A co dál?!"
Vysvětlení k tomu jsem si po chvíli uvědomila, že jsem našla v jedné nedávno čtené knize. Člověk totiž chce stále ZMĚNU. Něco nového. Zpestření. Když svého nového cíle dosáhne, je chvíli v euforii, nadšen. Po chvíli si ale zvykne a začne se mu daná situace zdát "normální".
A tak to jde dál a dál.
I na vysokou výhru v loterii si lidé po určité době zvyknou a jsou nespokojeni.
Lidé v dřívějších dobách neměli čas přemýšlet nad takovými věcmi. Starali se o to, aby uživili rodinu, aby vůbec přežili.
Můžeme být opravdu vděčni, že žijeme v době, v jaké žijeme. V místě, v jakém žijeme.
Přeji vám, abyste byli spokojeni s tím, co máte...
... a zároveň si po krůčcích stále rozšiřujte obzory žití.
To je svým způsobem koření života.
A jak se říká, kdo si hraje, nezlobí! :o)
Krásné dny
Katka ♥
PS: na fotkách jsou mini karafiátky, které máme doma již více než tři týdny a jsou stále překrásné.
Člověk by řekl - k neuvěření, ale je to tak.
A ještě jsem si na jejich krásu nezvykla :o) Každý den jsem z nich nadšena.
