Překonání nepřekonatelného

Každý z nás má na určitých úrovních určité strachy, omezení.

Ty vycházejí buď vědomě z našich vlastních zkušeností (či někoho z blízkého okolí), a nebo ze zkušeností, které máme uloženy v našem podvědomí. Ať už z tohoto života či minulých. Zkušenosti, o kterých zdánlivě nevíme.

Někdo se bojí výšek, někdo hadů či pavouků, někdo cizích lidí, někdo extrémně o děti, někdo vody, tmy, uzavřených prostor, někdo má strach z nového, někdo z budoucnosti... 

Já jsem měla donedávna jasno v tom, že na dovolenou se dopravíme buď autem či autobusem.

Letadlo nepřipadalo v úvahu, ačkoli jsem k tomu neměla žádné rozumové vysvětlení, žádnou vědomou negativní zkušenost.
Strach jednoduše velel.

Ačkoli mě vždy přitahovaly a fascinovaly záběry z letadel či vrtulníků, a ačkoli má duše "létá" dost často radostí, štěstím a krásou vysoko nad zemí, tak s fyzickým tělem jsem měla zcela jasno. 

Nohama musím stát na zemi. Do vzduchu - do letadla - mě nikdo nikdy nedostane.

Nebojovala jsem, prostě jsem to tak měla dané a přijala jsem to. 

Ale...

Dovolenou plánujeme vždy "na poslední chvíli" tj. spontánně a zcela intuitivně tak 3-4 týdny dopředu.

Pro ty, kteří se teď zděsili musím podotknout, že naprosto vždy vychází báječně! :o)

Shodou různých nádherných okolností jsme se na konci června rozhodli, že pojedeme přece jenom k moři.

Koukali jsme v cestovkách na možnosti, které by vyhovovaly našim představám, snům a požadavkům.

Vše bylo ale jen letecky. 

"Kačko, je to lekce, i když se ti nechce...",  smál se někdo nahoře.

Důležité bylo, že mě to nevyděsilo. Ošlapávala jsem si jemně terén a hranice vlastní duše, vlastních strachů, možností.

To, kam jsme se chtěli podívat bylo velmi silné a krásné...

Dveře možností se malinko pootvíraly...

A pak jsem jela na svůj wellness pobyt.

Vzpomínáte na mou zmínku o zprávách z nebes, které jsem tam dostala?

Ležela jsem na lehátku, zraky a mysl otevřenou a otočenou k nebi a mrakům. 

Tentokráte jsem nepotřebovala žádnou konkrétní radu. A tak jsem jen požádala, abych se dozvěděla to, co se dozvědět mám.
To, co je pro mě právě teď důležité...

Nebe a Vesmír začal "hovořit". A odpovědi a poznatky postupně přicházely. 

Na úrovni, kterou nelze popsat. Když je člověk naladěn a otevřen, dějí se opravdu zázraky. 

Otevřelo se mi tam i téma vzduch - Zem - létání - strach - omezení - nikdy...

Mezi tichou konverzací s nebem mi nad hlavou co minutu prolétlo letadlo. Plné lidí, kteří si letí za svým snem, vytouženou dovolenou. Bez omezení. Zcela bezpečně.

A najednou mi tam uvnitř něco došlo, zapadlo to jak dílek z puzzle do skládanky...

Proč bych se jen díky neopodstatněnému strachu měla ochuzovat o nádherné zážitky, návštěvy míst, která mě tak moc lákají?! Ochuzovat sebe i rodinu?! Proč bychom se měli trmácet autem či autobusem po kterém jsme vždy zničeni?! 

Strach je stejně jako oheň či voda dobrý rádce či pomocník, ale zlý pán...

Vedla jsem rozpravu duše a nebes a najednou se mě zmocnil pocit naprosté rovnováhy, smíření, prozření, pocit klidu a míru. Velmi úlevný a všeobjímající.

Zašeptala jsem s úsměvem a díky, bez špetky strachu: " P o l e t í m e ! "
A já věděla, že se tak stane...

Let byl pro všechny "poprvé". Mísil se v nás pocit vzrušení, očekávání něčeho dosud nepoznaného. Věřte nevěřte, strach tam - aspoň za mě - nebyl. Jen klid a důvěra, že vše je tak, jak má být.

Vědomí toho, že lze překonat i zdánlivě nepřekonatelné. Že "nikdy" není definitivní. Že vše se může v dobré obrátit... když tomu vyjdeme vstříc a když přestaneme lpět na tom, že "to nejde, to nezvládnu".

Vše je v našich rukou, v naší hlavě.

Jaké si to uděláme, takové to máme!

Let byl jedním slovem boží!

Úchvatná, dech beroucí podívaná. Nebe z druhé strany. Překrásný pocit.

Nejen má duše, ale i fyzické tělo létalo v oblacích! Spolu dohromady!

Už teď se těším na příště!

Není na škodu čas od času provětrat své "nikdy", své strachy a omezení, které nás svazují.

Pocit z překonání zdánlivě nepřekonatelného - z překonání sama sebe - je nepopsatelně úžasný!
A jak to máte vy?

Krásné dny

Katka ♥