Zima jak má být

 Po pracovním týdnu nastal víkend a konečně možnost vyjít do přírody.
Přiznám se, zprvu se mi do té "zimy" moc nechtělo, ale vím, že když se přece jenom přemluvím, 

stojí to nakonec za to. 

Mám to štěstí, že bydlím na kraji města a stačí vyjít za humna, vydat se cestou mezi poli a rázem se ocitnu v jiném světě. 

Pokud máte chuť, vydejte se se mnou.

Teple se obléct, nasadit rukavice a kulicha, nazout sněhule. 

Roušku nechat doma. Téměř nikoho nepotkáme a pokud ano, zdravíc se mu vyhneme obloukem. 

Ne z důvodu nezdvořilosti, ale naopak z důvodu zdvořilosti a nesobeckosti... divná doba.

V tuto chvíli místo roušky nasadit zářivý úsměv, který v poslední době notně skováváme pod rouškou roušek. Dnes nemusíme. Dnes můžeme naplno zářit.

Tak jako září bělostný sníh a sněhové vločky. 

Každá sněhová vločka je trošku jiná, má jiný tvar, velikost. Na sluníčku se třpytí všechny.

V ruce studí a roztaví se také všechny.

Sníh křupe pod nohama a všude kolem nás se odehrává bílo - černo - modré divadlo. 

V hlavních rolích země, nebe, vzduch a my. 

Na nebi vesele skotačí beránci. Samí bílí jen tu a tam černá ovečka.

Ale i těch je zapotřebí. Někdy se jimi vlivem okolností stáváme i my. Dobrovolně a rádi.

Ale to je jiná historie.

Dohladit vlněné kožíšky, zamávat beránkům a ovečkám a jdeme dál. 

No šup, šup i ty! Nechceš se nám přeci zaběhnout?!

Mrazík nám sice zalézá trochu pod nehty, chřípí nosu se malinko lepí, 

nos a tváře se červenají, ale současně je nám krásně na těle i na duši.

I těm, co měli před chvílí nějaký ten splín.

Vyplatí se nechodit s klapkami na očích. Ani se zraky upřenými jen na cestu před sebou.

Někdy se vyplatí kouknout vedle sebe, zvednout zraky do korun stromů, k nebi, zastavit se, otočit...

Někdy i zavřít oči a zaposlouchat se.

Jsou chvíle, kdy bych chtěla být psem. Závidím mu jeho spontánní radost rochnění se čumáčkem ve sněhu, 

válení se v něm - na boku, na zádech s packami vzpínajícími se proti nebi. Vozit se po něm. 

Prostě čirá a nefalšovaná radost a rozkoš.

Můžu se snad já - člověk rozumný vzpřímený - položit do sněhu a rochnit se v něm?

Žena středních let, matka dětí, jejich vzor, žena s určitou vážností?

No, pokud vás logicky napadá, že asi ne, tak s vámi naprosto souhlasím...

to ale neznamená, že se o to přece jenom nemůžu pokusit.

Myslím si, že i takto si částečně mohu okusit to, co psi zažívají .o)

Chlad země pod tělem, zářivě modrá obloha nad vámi za lechtání slunečních paprsků.

Tak šup, všichni, vyberte si to správné místečko, položit se do sněhu a mávat rukama nohama.

Kreslíte jednoduše vlastním tělem. Není co zkazit. Každý jsme v tu chvíli umělcem.

Očistný rituál, rozkoš.

Kolik obrázků namalujete, záleží jenom na vás. 

Tentokráte na vás vůbec nespěchám, počkáme až domaluje i ten poslední.

Jen doufám, že jím nebudu zase já :o)))

Děkuji, že jste se mnou dnes šli, zářili, mávali beránkům, kreslili ve sněhu, nekoukali jen pod nohy, ale všude kolem sebe. Jistojistě jste i viděli, jak na nás jedna usměvavá černá ovečka spiklenecky mrkla. 

Kdo z vás neviděl, tak až půjdete příště ven, podívejte se k nebi...

Teď se odměňte teplým čajem, svařeným vínem či horkým kakaem.

Každému, co jeho jest.

Krásný zbytek víkendu, hezkou Valentýnskou neděli

Katka