V místě, kde pracuji, se nachází starý jabloňový sad.
Prvotní informaci jsem dostala takovou, že jsou tam staré stromy,
jablka vhodná leda tak na štrúdl nebo pro koníky.
ALE.
Nic není tak špatné, jak se může zdát. Respektive jak se vám druzí snaží namluvit.
Stačí dát tomu šanci. A to já činím tuze ráda a téměř vždy se to vyplatí...
...a není řeč jen o jabloních, však už mě znáte.
Minulý týden jsem se do sadu vypravila, protože jablíčka začínají dozrávat.
Červenat, žloutnout a neskutečně krásně vonět.
Jinak než jabloně, které máme v dnešní době v zahradách.
Kromě jablek tam jsou k vidění ale i hrušky a švestky.
Některé jabloně jsou doslova obsypány jablíčky.
Drobnými, červeňoučkými, kulaťoučkými a volajícími:
"Kateřinko, utrhni si mě, seber si mě, ochutnej!"
No, neodolala jsem, to dá rozum. Dokonce více odrůd. A dobře jsem udělala.
Chuť některých nejde k žádné současné odrůdě jablek přirovnat.
Šťavnatá, sladká, jemně kyselá. Dužina do tmavě žluté.
A ta vůně!
Postupem času se zjistilo, že ačkoli jsou v sadu "staré" stromy, tak to s sebou nese i výjimečnost.
Stahuje se sem velké množství všemožných druhů ptáčků a hmyzu.
Z ornitologického pohledu je to jedinečný přírodní úkaz.
A tak se rozhodlo, že se tato jedinečnost vyzdvihne, bude přiblížena lidem.
Sad se již nenazve jinak než "libosad" a došlo zde k malé úpravě.
V rohu sadu bylo vybudováno malé jezírko, kam se mohou ptáčci přiletět napít.
Začíná již krásně zarůstat, na hladině rozkvétají lekníny.
Pár metrů od jezírka byla postavena dřevěná pozorovatelna,
odkud se ten čilý ruch bude moci sledovat.
Když jsem procházela sadem, brouzdala se v trávě a nechávala se unášet vůní a teplým letním dnem,
tak se mi do mysli vkrádala vzpomínka na pohádky z mého dětství.
Vzpomínka na nůše či ošatky plné jablek.
Bylo tam ale ještě něco, co mi to moc připomínalo a já si ne a ne vzpomenout co.
Nakonec se mi rozsvítilo.
Připomínalo mi to velmi živě knihu
Johna Irvinga - "Pravidla moštárny".
Jedinečnou knihu, jedinečný příběh, z kterého až mrazí. Příběh plný zvratů, syrovosti.
Je to kniha o odhodlání, vděčnosti. O přátelství, lásce, utrpení, naději, svědomí.
O tom, že každý má právo být šťastný.
Že se někdy může stát, že někoho zraníme, ačkoli vlastně nechceme. I to k životu patří.
Nejsme bezchybní, nikdo z nás.
Nejsme ale Bohem, abychom soudili, co je správné a co ne, či to dokonce odsuzovali.
Jsme lidé, kteří prostě někdy mohou podlehnout, i když to neměli v plánu. Srdce převálcuje rozum...
A v neposlední řadě je kniha o tom, že nic není jen černé nebo bílé.
Že časem se může i černá přeměnit v bílou či rozsvítit v různých barvách.
Máme žít. Opravdově, plně.
Jsou knihy, které člověk přečte a nezanechají stopu.
Jsou knihy, jako tato, kterou má člověk - ať chce nebo nechce - stále i po dlouhé době živě v paměti.
Mnohé pasáže. Nenechá vás v klidu, nutí vás přemýšlet.
Člověk si vybaví přesně ten pocit, který měl, když knihu četl, cítí vůni jablek v sadě, cítí strach, bolest, rozervanost, štěstí, radost a nebo i vášeň...
Takovou sílu má krásná kniha a především "slova" autora.
"Čeština je krásná řeč. Ona má obrovskou plejádu slov pro obyčejný věci.
Třeba kulaťoučké jablíčko. To neřeknete jinou řečí.
Angličan musí říct "a little round apple", malé kulaté jablko...
Tomu přece chybí barva i vůně."
Jan Werich
... a na začátku byla informace: "Jsou tam staré stromy,
jablka vhodná leda tak na štrúdl nebo pro koníky..."
Pokud člověk změní úhel pohledu, může se dít nevídané.
A ne jen v sadě :o)
Krásné dny
Katka
