pondělí 11. listopadu 2019

Za tmy na sv. Martina

Mé dny bývají většinou moc hezké.
Od brzkého rána, přes pracovní dobu, odpoledne i večer doma. 
Přes nespočet drobných i větších pohlazení během celého dne.
Někdy stačí rozhovor, slovo, věta, pohled a srdce poskočí, duše se tetelí a je hýčkána.
Člověk září.
Mám štěstí, vím to a ze srdce za to děkuji.

Do práce chodím za tmy. Dnes bylo navíc mlhavé ráno, 
kdy se hustá mlha válela všude vůkol jako těžká peřina. 
Až šel trochu strach a člověk očekával, zda zdáli neuslyší výt vlky.
Nebojím se ale vlka nic.
V areálu práce chodím denně podél dlouhého kovového zeleně natřeného zábradlí. 
Nejednou mě zláká po něm, jak tak jdu, přejíždět nehty a "hrát". 
Jeho zvonivý zvuk mě vždy rozezní uvnitř.
Když jsou na zábradlí kapičky vody po dešti, či za silné rosy, tak je prsty stírám.
V zimě zase sníh či jinovatku.
Prostě mám to zábradlí ráda! .o)


Dnes jsem se u něj musela nakonec dokonce zastavit.
Nedalo se nic jiného dělat.
Mlha se formovala do jinovatky a to co dokázala vykouzlit s pavučinou bylo
doslova dech beroucí.
Pavučina zářivě zářila a pyšnila se svou krásou.
Zcela oprávněně.


 Druhé obrazové zastavení dnešního dne je opět za tmy, tentokráte večer.
Oslavy sv. Martina proběhly letos v Jihlavě na náměstí bez nás. 
Ale koncert, který následoval poté, jsem si již nenechala ujít.
Má oblíbená skupina The Tap Tap. 
Skvělí lidé, kteří nám ukazují, že ačkoli nemusí člověk dostat od osudu zrovna "šťastné karty",
přesto může být šťastný a spokojený...
Byli nakažlivě veselí, usměvaví, vtipní a hlavně - naprosto si hraní a zpívání užívali.
Texty jejich písní vás rozesmály, roztančily, přinutily přemýšlet, zamýšlet se.
Mám pocit, že jsem se celý koncert jen usmívala. Jak to bylo milé, krásné a jedinečné setkání.
Všem účinkujícím a kapelníkovi Šimonovi Ornestovi patří velký dík. 

Ve zkratce: proběhl první letošní svařák, podruhé jsem okoštovala svatomartinské víno, odstartovala u mě adventní nálada, čas letí - vyřídili jsme synovi občanský průkaz - vstupuje pozvolna mezi nás dospěláky, dorazily balíčky na Vánoce, pár lidí jsem potěšila, pochválila, rozesmála... pár lidí mi zrcadlilo to samé nazpátek.

Když se každé ráno probudíme, máme před sebou zářivých 24 hodin života. 
Každý z nás. Každý den.
Jak s nimi naložíme, závisí jen a jen na nás...

Krásné dny
Katka

úterý 5. listopadu 2019

V korunách stromů...

Jsem člověk, který odjakživa a velmi často obrací své zraky k nebi.
K nebi i výše.
Ať už za nocí, kdy je obloha poseta nespočtem zářivých hvězd.
A nebo za dnů, kdy se kochám plujícími a tančícími mraky na obloze, 
které vytvářejí překrásné obrazy, s kterými si navíc pohrává i člověčí fantazie a představivost.


Někdy sklouznu pohledem z těchto výšin i krapet níže - 
do korun stromů.
Božínku, tam je také božsky.


Těmito fotkami se vracím o pár dnů nazpět, kdy listy ještě vévodily stromům.
Dnes je to již minulostí, ale i "jenom" fotografie mě stále a dále nabíjejí.
Stejně tak jako hra světla a stínu, hra kontrastů.


Energie stromů a přírody za onoho překrásného dne byla nádherná.


Nohama se člověk brouzdal v šustícím listí a stačilo otočit hlavu vzhůru
a ocitli jste se ve zcela jiném světě.


Co na tom, že se mi z toho dlouhého hledění vzhůru co chvíli zamotala hlava. 
Chvíli jsem se zotavila a šup, zraky zase korun stromů.









A aby nastala rovnováha mezi nebem a zemí, 
tak kus nebe - slunce - sklouzlo zase na oplátku k nám dolů 
a roztančilo se po hladině rybníka...


Krásné dny
Katka

středa 30. října 2019

Obrazy pod širým nebem

Po dvou letech se mi zase poštěstilo zahlédnout obrazy jako z palety mého 
oblíbeného impresionisty - malíře Rembrandta.


Tyto překrásné obrazy mají v Havlíčkově Brodě
Vystavené v parku pod širým nebem. 


Přístupné bez vstupného všem.
Všem, kteří chodí s očima a srdcem otevřeným.


Kačenky dělaly Kačence radost. 
Jak se pohybovaly, tak se kolem nich ve vodě vytvářely kruhy, 
které rozmazávaly obraz stromů a blankytně modré oblohy na vodní hladině.


Jsou okamžiky, kdy stojí za to se zastavit.
Nespěchat. Být.
Být a dívat se.
Pohledy jsou to k nezaplacení.


Uklidňující, nabíjející. 
Pohledy, které pohladí.


Záleží ale na nás samých, 
jak moc otevřeme své dveře vnímání světa.


Zda se koukáme na svět klíčovou dírkou, přivřenými dveřmi, 
otevřenými jednokřídlými dveřmi 
či obrovským naplno otevřeným francouzským oknem.


To vše je naše dobrovolná volba v závislosti na tom, 
jak žijeme a žít chceme.
Ať už vědomá či nevědomá.
Vždy se dá volba ale změnit k lepšímu, to je na tom to krásné.


Každý okamžik je jedinečný a stojí za to.
Je neopakovatelný.


A proto, užívejte si svých okamžiků vědomě a naplno.
To je to, co se počítá. Co má cenu zlata.


Protože život není včera, není zítra. 
Je dnes - teď a tady.


A z toho vyplývá, že má člověk dělat to, co mu činí radost,
být s lidmi, které má rád,
chovat se k lidem s láskou, úctou a zájmem.


Vzduch byl provoněn teplým podzimem, jedinečnou vůní.
Příroda hrála všemi barvami.
A stíny listů někdy také malovaly po stromech, až se dech tajil.


Jsou okamžiky, které jsou tak krásné, že se nezapomínají.
Toto byl jeden z nich.
Mám štěstí.
A s mírou viděných a naplno prožitých krás a štěstí roste i vděčnost a pokora...


Užívejte  si pestrých barev, překrásných pohledů, dech beroucích okamžiků.
 Užívejte života!


Krásné dny
Katka

neděle 27. října 2019

Třebíč zase jinak

Plánovaně neplánovaně mě po práci pneumatiky auta zavezly do Třebíče.
Poslední podzimně-letní pátek si o to řekl sám.
Měla jsem zcela jasno v tom, kam mé kroky povedou.


V Bazilice sv. Prokopa jsem byla již vícekráte. 
Tento prostor mě velmi oslovil a ten den (vlastně již řadu týdnů) jsem měla velké nutkání tam jet. 


Měla jsem dopředu zjištěno, že v pátek od 15:30 je Bazilika volně přístupná veřejnosti. 
V 16:30 pak začíná pravidelná mše.


Chvilku před čtvrtou jsem do ní vešla. 
Čistota a jednoduchost prostoru mě vždy dostane a odzbrojí.
Uklidní a vzbudí dojem, že vše je tak, jak má být.
 

Po chvíli jsem zasedla do třetí řady, zavřela oči a vedla rozpravu sebe a Boha, Vesmíru, něčeho vyššího... 
či jak to kdo chce nazvat.
Pro mě je to jedním.
Dozvěděla jsem se to, co jsem se dozvědět měla. 
Až mi slzy tekly po tvářích.


Než začala samotná mše, tak jsem odešla. 
To pro mě není.



Kroky mě následně zavedly do staré židovské čtvrti, kde co chvíli na zemi uvidíte kamenné srdce.
Možná aby to vyvážilo doby, kdy lidi pronásledovali a zabíjeli, kdy zde chybělo jak srdce, 
tak rozum a vlastně samotná lidskost... 


Proplétala jsem se uličkami, kochala se pohledy.




Poté jsem se vydala vzhůru do kopce, na návrší nad městem.
Všude vůkol voněl nádherně podzim a sluníčko se chýlilo k západu.
Byl teplý téměř letní den. Čas a místo doslova za odměnu.


Ačkoli jsem myslela, že se tam z časových důvodů nedostanu, 
přesto jsem tam na chvíli zašla - na starý Židovský hřbitov. 
Blíží se čas dušiček... 


Poté jsem prošla kolem hřbitovní zdi, kde jsem se desítky metrů brouzdala v deseticentimetrové
šustící vrstvě lupení, až se duše tetelila.


Při scházení z véršku jsem se kochala pohledy na věže baziliky 
v západu slunce nad městem.
Podívaná to byla velkolepá.


Pro někoho by to byly "jen" dvě hodiny.
Pro mě to byly úžasné, naplněné dvě hodiny, které se nezapomínají.


Krásné dny
Katka

sobota 19. října 2019

Barvy podzimu u nás doma

Ze svých toulek přírodou si vždy přinesu nějaký ten poklad.


Poklad v podobě šípků, okrasných jablíček, kaštanů, žaludů...


V zahradnictvích na mě vždy nějaká květinka zavolá a je zcela přirozené, 
že pak jdeme společně domů. 
Jak se tomu stalo naposledy třeba s vřesy.


Dnes bylo venku, alespoň u nás na Vysočině, celý den mlhavo, pošmourno. 
Mlha se válela všude vůkol jako těžká peřina a
ne a ne se zvednout.
Sluníčko se k nám dnes neprobojovalo.


Rodina odešla na chvíli pryč a tak jsem si zapálila svíčky, rozsvítila světýlka, 
pustila si hezky hlasitě pěknou hudbu...
To se pak vařilo skoro samo... tedy v pauzách tance .o)


Mám půjčené totiž dvě CD-čka, která mě potěšila, rozdováděla, roztančila, rozezpívala.
Vykouzlila dobrou náladu a o to šlo.
MIRAI - "Konnichiwa"
Marek ZTRACENÝ- "Ztrácíš"
Vřele doporučuji.



Krásný víkend
Katka