ISTRIE V. - když ztratím řeč...

Jsou chvíle, kdy se to stává.

Nedivím se.

Znám se.

 

 

Ani jeden západ slunce jsem si na dovolené nenechala ujít.

Byl by to hřích.

 

 

Nasávala jsem krásu, energii každou svou buňkou.

 

Poslouchala jemné šumění moře, pokřik racků,

cítila vůni moře, vlhkého, teplého vzduchu...

 ... nechala se unášet nekonečnem, dálkami, dávnými příběhy.

 

 

♥
 

 

 

♥

Nejednou jsem současně pocítila nekonečnou VDĚČNOST.

Vděčnost za svého muže a naše báječné dětičky,

vděčnost za zdraví,

vděčnost, že se máme, jak se máme,

vděčnost za báječnou rodinu a skvělé přátele.

Jsem šťastným člověkem.

Velké dík!

 

Čas se zpomalil, zastavil. Nehrál roli.

Byli jsme tu jen my a tenhle zázrak zapadajícího slunce.

 

Děje se sice každý den,

každý každičký den v roce,

ale jen málo dnů v roce si ho vychutnáme...

 

 

Tentokráte jsme si ho ale vychutnali doslova plnými doušky.

Až srdce a duše přetékala blahem, tančila a zpívala.

 

♥

 

Krása!

 

Za tou krásou nemusí člověk jezdit daleko.

Děje se to i u nás.

Každý den. 

Každý večer.

 

Katka ♥