Má kniha - "OBYČEJNÉ ZÁZRAKY"

Před nějakým časem jsem vám slíbila, že vás zavedu do mé tajné jedenácté komnaty,
kde se ukrývá můj splněný sen... buďte tedy srdečně vítáni a pojďte směle dál.

Každý z nás po něčem toužíme, o něčem sníme. Něco nás láká či přitahuje.

A pokud jsme trpěliví a cílevědomě si za tím jdeme, tak se přání může stát skutečností...

Jsem trochu jiná, vím... Chovám se někdy jinak než ostatní... 

Říkám či píši někdy jiné věci, mnohdy zcela otevřeně, jinak než je běžné... 

Dělám někdy věci jinak než ostatní, spontánně, s obrovskou radostí...Vidím, cítím, vnímám svým způsobem...
Snažím se žít svůj život vědomě, plně, s lehkostí a radostí. Užívat si každý okamžik.
Že tím spontánně ovlivňuji i lidi ve svém okolí mě víc než těší a dává mi vědět, že je to správná cesta.
Vlna štěstí, pozitivity, lásky a přejícnosti se šíří dál...

A i proto jsem se na konci loňského léta rozhodla, že Ježíškovi krapet pomůžu.

Rozhodla jsem se své nejbližší - rodinu a přátele - prostě ty, které mám ráda, kterých si vážím a jsou pro mě důležití -
obdarovat k Vánocům ryze osobním dárkem. 

Nejosobnějším, který jsem kdy vytvořila. Pro druhé i pro sebe ♥

Odmala jsem ráda psala, toulala se v říši fantazie a létala v zemích příběhů.
Byly to krásné chvíle, které mě ovlivnily napořád.
 Že napíši knihu, jsem si slíbila už kdysi dávno.
Teď - nastal ten pravý čas, aby spatřila světlo světa.



A tak jsem se pustila s obří chutí a velkým respektem do práce, abych svůj sen uskutečnila - zhmotnila,
dotáhla do konce - držela v ruce štůsek svázaných voňavých listů psaného slova a fotografií do knihy.
Knihy, která je skládankou života samotného. "Slovoknihou" a trošku i "fotoknihou".
Kniha je mým obrazem. Je přesně taková jako já, jakou mě znáte z blogu - ať už ve formě písmenek a řádků,
tak co se fotografií týče.
Mnohé je ukryto i mezi řádky - pro toho, kdo má chuť mezi řádky číst...

O název samotný si kniha po chvíli řekla sama a plně vystihuje její podstatu.

" O B Y Č E J N É  Z Á Z R A K Y "

Následující fotografie toho řeknou víc než já...

"Každá kniha má duši - duši toho, kdo ji psal a duši těch, 

kdo ji četli a snili s ní."

Carlos Ruiz Zafón

 

Musím přiznat, že s knihou mi vstoupila do života netušená hřejivá radost. 

Už při průběžném psaní textů, při jejím vzniku, když jsem ji poprvé držela v ruce a přivoněla k ní, při darování druhým, 

při zpětných reakcích obdarovaných... ♥

DĚKUJI...

Knihy jsem si vytiskla v počtu, který odpovídal počtu těch, které jsem chtěla obdarovat. 

Okolnosti tomu ale chtějí a budu dělat dotisk.

Pokud by někdo z vás měl zájem, mohu počet navýšit.

V tom případě se mi ozvěte na mail:

vzemizaduhou@seznam.cz

Plňte si své sny! Věřte v ně!

Krásné letní dny

Katka ♥

PS: Článek mám již od února napsaný. Nepřišlo mi vhodné s ním v posledních měsících jít na světlo světa, když svět nebyl úplně v pořádku. O to větší mám radost dnes, že ho vysílám do světa...

Nebeské divadlo...

Čas od času mám potřebu být sama. 

Bez nikoho a pokud možno mimo domov, mimo lidi, v přírodě.

Čím jsem starší, těchto dnů přibývá.

Dnes byl jeden z těch dnů. 

Potřebovala jsem si trochu promluvit sama se sebou, zkrotit své myšlenky a emoce, 

najít rovnováhu, porovnat misky pomyslných vah.

Z práce jsem odešla krapet dřív a jen co jsem vyšla ze dveří a ucítila vůni teplého vzduchu, uviděla modré nebe s bílými beránkovými mraky a zářícím sluncem, tak jsem jasně věděla, že se vydám domů pěšky.

Přes starý Brněnský most, starou Jihlavou, jejíž chodníky jsou posety jedním kamenným srdcem vedle druhého, lesoparkem, kolem Kostela sv. Jakuba a pak parky a uličkami dál a dál k domovu.

Cesta trvá tak hodinku, ale vzhledem k různým neplánovaným zastávkám jsem přišla domů o další hodinu a půl déle.

Vycházka splnila svůj účel na výtečnou. Dozvěděla jsem se víc než jsem si myslela, že se dovím.

V podobě nenáhodných setkání, různých znamení.

Někdy stačí požádat, poprosit a je nám "podána pomocná ruka", děje se doslova nevídané...

Celou dobu, co jsem šla, se mé zraky stáčely k obloze. 

Dnes byl na nebi jedinečný, slavnostní den.

Přes den a především, když se slunce chýlilo k západu.

Dnes slunce zapadalo obzvlášť slavnostněji a já tu krásu pozorovala s tichým a němým úžasem.

S pokorou a vděčností jsem hleděla na to úchvatné divadlo, které se mi - stojíc a hledíc - odehrávalo před očima. 

Co minutu jiné obrazy, jinak nasvícená obloha. Nejen na západ, ale dokola do 360 st. 

Vím to, protože jsem se co chvíli točila za tou nádherou, kterou jsem měla jako na dlani.

V každé chvíli to byl dech beroucí pohled.

Vy, co mě znáte, tak víte, že západy slunce miluji a že jsem jich viděla již nespočet, 

na různých místech. Mohu ale říci, že to, co se na obloze dělo dnes předčilo naprosto vše, 

co jsem kdy viděla, zažila, cítila, vnímala...

Snad i proto, že jsem na začátku cesty domů poprosila o "znamení"...

Co chvíli mi stékaly spontánně slzy po tvářích.  

Děkuji za možnost to zažít... 

Děkuji i za to ostatní...

Když se podívám zpětně, trochu mě hezky mrazí. Den začal již ráno v práci jinak než obvykle...

Od počítače jsem v jednu chvíli spontánně zvedla oči o kousek výš a koukla z okna. 

Přímo přede mnou se chvíli po rozbřesku objevily schody do nebe...

Krásné dny k vám domů, 

hezkého Silvestra stráveného přesně dle vašich představ.

Katka

Moje Provence

Když nejedu do Provence já (nutno podotknout - ZATÍM), 

musí přirozeně a logicky Provence přijít ke mně.

Již před nějakou dobou jsem si na zahradě začala 

- krůček po krůčku - vytvářet ostrůvek Provence.

Rok od roku tam přisazuji nové a nové sazeničky levandulí.

K radosti mé i k radosti motýlů včelek, vosiček, broučků 

a všeho možného polétavého hmyzu.

A že ho tam je!

Jeden rok mi přes zimu jedna rostlinka vymrzla. 

Na jaře jsem si zašla do zahradnictví pro náhradu. 

Měli tam tak překrásné levandulky, že mi to nedalo a koupila jsem si jich rovnou sedm kousků.

Když jsem je sázela, sestra mlčky přihlížela. Pak jí to nedalo a nakonec se mě překvapeně zeptala:

"Říkala jsi, že ti jedna vymrzla. Jako náhradu jich máš ale sedm?!"

Moje odpověď, doprovázená ledabylým máchnutím ruky, byla zcela spontánní a pronesena zcela s nadhledem: 

"Kdo by to počítal?!!!"

Tato věta u nás zlidověla.

Levandule mě den co den, po celý rok doprovází. 

Ať už v podobě esenciálních olejů, nespočtu menších či větších kytic v interiéru, zavěšená na hambálku, 

v mýdlech, krémech, na fotografiích... 

Pro mě je to květina květin, která má přesah i někam dál...

Některá je do tmavě modra, některá až do temně sametově fialové.

Nebojím se ani říci, že jejich barva doslova hladí. Tak moc je levandule jedinečná.

Pokaždé, když jdu na zahradu, tak si natrhám náruč a po večerech nadšeně zpracovávám.

Rok co rok.

Kytičky, kytice, věnečky

Letos jsem chtěla v dekoracích i nějakou změnu.

Napadlo mě, že pokud můžu dělat snůpky z ječmene, ovsa, pšenice či různých travin, 

tak proč bych nemohla i z levandule?!

Pustila jsem se do nich a vypadají nádherně.

Pokud byste se některá do nich chtěla také pustit, tak počítejte s tím, 

že snůpky se celkem dost seschnou, zmenší svůj objem. 

Každý den je potřeba utahovat stužku či lýko 

a nebát se postupně klidně ještě to samé množství levandule po obvodu přidat, 

až se vytvoří pořádný snop.

Pokud vám budou při schnutí padat jak kuželky, nelekejte se. 

Utáhnout stužku, povzbudit je, znovu postavit a ve finále to holky fialový ustojí 

a dělají velkou radost.

Přeji vám krásné dny provoněné nejen levandulí. 

Louky, cesty, stráně jsou v tomto období posety lučními květinami všemožných barev a tvarů, 

kvetoucími travinami. 

Září, voní, ve větru mávají.

Radost tam být. Buďte tam.

Katka

Mít rád...

MÍT RÁD

Jak často to člověk říká?

Jak často to člověk cítí?

Jak často to člověku někdo říká?

Každý z nás to má jinak. V závislosti na tom, co si neseme ze svých rodin,

v závislosti na osobních odžitých zkušenostech.

V závislosti na tom, jak máme nastaveno "do jaké míry se necháme udělat šťastnými" 

respektive "dovolíme se nechat nás udělat šťastnými"...

Někdo slovní obrat "mít rád" používá často, někdo zřídkakdy, někdo vůbec.

Může, ale i nemusí to být ukazatelem.

Neboť i ten, co to nevyslovuje vůbec, může cítit lásku mnohem víc než ten, 

kdo to vyslovuje často.

Měla jsem to štěstí, že jsem vyrůstala v láskyplné rodině. 

"Mít rád" se sice neříkalo tak často, jak to říkám v současné době, ale bylo to tam zcela hmatatelné.

Postupem času, procházením různými životními zkušenostmi a lekcemi a s narozením našich dětí, se schopnost cítit lásku a projevovat ji posunula ještě mnohem hlouběji a niterněji.  

Do míst o kterých jsem neměla ani tušení. Neměla vědomé tušení.

Říct "mám tě ráda", pohlazení, obejmutí - jsou pro mě běžnými projevy vyjádření citu.

Nikdy to ale nesklouzlo k rutině bez obsahu.

Vždy je to projevem opravdového citu, lásky a vděčnosti.

Mám to tak nastaveno obecně. Ne jen v rámci rodiny.

Mám to štěstí, že mám kolem sebe pár lidí, spřízněných duší, s kterými jsme naladěni na jedné vlně.

Teď zajdu možná trochu dál, než je pro někoho běžné či představitelné, 

ale já to tak prostě mám.

Jsou to lidé, které znám již odpradávna, z předchozích životů.

Naše duše se znají a mají to štěstí, že se v tomto životě znovu setkaly.

Někdy i za překvapivých okolností.

Někdy stačil jeden pohled a bylo vše jasné.

Mezi takové osoby patří pár žen. Jsou to kamarádky, s kterými mám velmi otevřený, upřímný a přátelský vztah.

Některé jsou kolem mě, některé na jiném konci republiky, jedna z nich dokonce i za velkou louží v Americe.

Ani v tom nevidíme omezení. 

Čas a prostor jsou totiž omezení pouze v naší hlavě.

Obejmutí, slůvka "mám tě ráda", "myslím na tebe", "jsem s tebou"... jsou běžná.

Telepatie funguje spolehlivě.

Nebudu lhát a není ani důvod. K těmto spřízněným duším nepatří jen ženy. Ale i muži.

Jednomu projevuji city zcela otevřeně. To se smí. Je to můj muž. :o)

Pak jsou zde ještě dva, kteří netuší to, co já a proto je "neděsím" projevy "mám tě ráda" ani je neobjímám. V naší většinové společnosti by to bylo bráno "nemístně" a "nehodilo by se to". I když by to bylo "čisté". Mám je ráda na úrovni, kterou ne každý dokáže (či chce) pochopit, na úrovni, které málokdo dokáže porozumět, na úrovni, kterou ne všem lze vysvětlit.

Přesto je mám ráda.

"Mít rád" totiž neznamená "milovat".

Dnes jsem se slůvky trochu zatoulala, ale okolnosti si to žádaly.

Vím, že je to téma i mnohých z vás.

Zamyslet se neškodí... kór, když vás to může posunout dál...

Znám lidi, kteří čekají celý život na to, až jim někdo řekne "mám tě rád" či je obejme

... nenechte druhé čekat tak dlouho!

Pokud to tak opravdu cítíte - tak to jednoduše řekněte, udělejte!

Pokud říkáte, že to nejde, změňte přístup. Nedělejte sobě ani druhým omezení... 

...omezení jsou pouze v naší hlavě...

Krásné dny

Katka

♥

PS: Věty, které jsou našimi rodinnými evergreeny:

"Mám tě rád/a!"

"Se máme, že se máme!"

"Dej pusu, bude dobrý!"

"Obejmi si mě!"

"Seš rád, že mě máš, viď?!"

PPS: Tu krásu, co můžete vidět na fotografiích, tak se nenechte mýlit.

Je to kus ráje uprostřed velkoměsta.

Když vyjdete v těchto dnech z šedého šera metra v Praze na Chodově, tak takto jste odměněni.

Jen tak pouštějte bubliny do oblak...

Jedním z dárků, kterým velmi často a ráda obdarovávám druhé, je bublifuk. 

Nezáleží na věku oslavence. 

Dárek je směřován jak velkým, tak malým človíčkům, neboť vnitřní dítě je ukryto v každém z nás. 

Ať si to přiznáme či to popíráme. Ať ho vědomě vnímáme či ne.

Dětem již k dárku nemusím nic víc dodávat. Jsou nadšené. Děti JEŠTĚ VÍ...

Dospělé musím vždy upozornit na to, že bublifuk je určen ne jejich dětem (či vnoučatům),
ale opravdu a přímo JIM!

S DOSPĚLÝMI JE TOTIŽ NĚKDY POTÍŽ. NĚKDY JIŽ URČITÉ VĚCI POZAPOMNĚLI... 
... a já je tuze ráda vracím zpět, pomáhám jim rozvzpomenou si...

Proč je každá bublina jinak velká?

Proč je každá kulatá?

Proč je každá jinak barevná?

Čím to je, že některá je do fialkova, tyrkysova, zlato-žlutá či je duhová?

Některé se předvádějí tak dlouho, až jim barvy zcela vyprchají, úplně vyblednou. Objevují se v nich díry, až se člověk diví, že vůbec drží ještě pokupě a najednou prasknou a zcela zmizí.

Viděli jste ten zázrak někdy?

Jiné letí hned do oblak - stále výš a výš - některé se povalují v trávě.

Každá bublina je zázrak, krása nebeská, krása duhová.

Zkusili jste se někdy zblízka podívat "do bubliny"? Opravdu podívat?!

Celý její duhový plášť je jedním velkým  a překrásně vyleštěným zrcadlem, v kterém se odráží celičký nádherný svět. 

Odráží se v něm vše, co je důležité, vše co je hodno lásky, něhy, pozornosti - 
NEBE, ZEMĚ, MY samotní... 

Darujte si bublifuk. Jen tak.
Či si ho půjčte od dětí nebo od nějakého dospělého, který ještě tak úplně nezapomněl...

a dopřejte si chvíli pro sebe.

Stojí to za to!

Krásné bublinové dny

Katka