Poetika v lese... aneb mech všude, kam se podíváš

Že musíme alespoň jeden volný den do lesa, bylo jasné.

Bylo takřka nutností k nabrání sil, k hezkému pocitu na těle i na duši.

V sobotu pršelo, dnes pršelo, ale neděle byla za odměnu. 

U nás na Vysočině byla blankytně modrá obloha, jen tu a tam krásně vybarvený mráček.

Sluníčko svítilo i když hřejivou sílu již ztrácelo.

Léto jako by lusknutím prstů přešlo rovnou do zimy.

Jsou ale věci, které prostě jsou. Bojovat proti nim nemá cenu. Je to vyšší záležitost.

Takže, oblékli jsme si zimní bundy (6 stupňů je 6 stupňů) a vyrazili do lesů.

Jen co jsem vstoupila do lesa, ucítila jsem tu jedinečnou vůni vlhkého jehličí, mechu, hub a pryskyřice.

Vůni, která nejde ničím nahradit. Vůni, která vlívá do žil tolik potřebného. 

Vůni, která léčí jen tím, že je.

Les, kam jsme měli tentokráte namířeno, vypadal slavnostně. 

Jakoby byl téměř celý pokryt mechovým kobercem.

Zářil svěží zelenou jásavou barvou. 

Zelená byla v různých odstínech. Záleželo na druhu mechu.

Dohromady to ale tvořilo dech beroucí podívanou. 

Když se člověk pozorně zadíval směrem ke slunci, jasně viděl to, 

co je pro babí léto typické.

Spleť sluníčkem ozářených pavučinek natažených naprosto všude, po mechu, mezi větvičkami, 

stromy, pařezy, šiškami, houbami...

Kdybychom sbírali všechny houby, které jsme v lese viděli, donesli bychom domů nespočet nůší.

My jsme ale znalí... tak jsme vybírali jen ty nejhezčí .o)

Chomorůvka (jak jí říkala dcera, když byla malá) byla mou jednoznačnou favoritkou.

Nebojte, domů jsem je nenesla. I tak jsme ale měli plný koš. 

Těch osvědčených, jedlých.

Ani kaluže na cestách mě nenechaly bez povšimnutí.

Jako by zdálky jemně volaly a lákaly mě k sobě.

Poslušně jsem volání vyslyšela a nelitovala.

Stejně tak jako není někdy na škodu "ohnout svůj hřbet" či si dřepnout 

a podívat se na tu lesní krásu "od země". Ach...

Hra světla a stínů mě nikdy neomrzí.

Vycházka splnila svůj účel na výtečnou.

Díky za to!

Na závěr jeden osobní vzkaz těm, kteří ví... a oni ví...

"Až to bude nejblbější, 

tak se to najednou začne obracet k lepšímu."

Václav Havel

 

Krásné dny vám všem, kteří tyto řádky čtete ♥

Katka 

Třebíč zase krapet jinak

Do Třebíče jsem vás již nejednou vzala.

Dá se říci, že tam jezdím již pravidelně. Plánovaně i neplánovaně. Spontánně.

 Buď s někým nebo sama. I to má své nezaměnitelné kouzlo.

Někdy je Třebíč místem setkání, někdy tam jedu jen tak. 

Někdy si chci udělat radost, někdy potřebuji povzbudit a nabít, pohladit duši. 

Ať tak či onak, naprosto vždy výlet splní svůj účel.

Tentokráte byla návštěva očistná a nabíjející zároveň.

Mé první kroky vedou vždy do Baziliky svatého Prokopa. 

Běžně bývá pro veřejnost zavřená, ale v pátek, hodinu před večerní bohoslužbou, bývá volně otevřená.

A to je můj čas.

Že jsem v bazilice prvních pět minut seděla v tichu, čistotě a míru zcela sama, bylo darem a odměnou.

 V tu chvíli se i rozezněly zvony a vibrovaly celým prostorem...

Krásné chvíle na které se nezapomíná.

Poté jsem si baziliku opět prošla, prohlédla Opatskou kapli s jejími freskami, rozetu za oltářem, která připomíná rozetu v Katedrále Notre Dame v Remeši, překrásné lomené oblouky, presbytář přistavený za doby majitelů panství Waldsteinů, práci kameníků na kazatelně a plno drobných detailů, které pro mě právě ten den hrály roli.

Když se blížil čas bohoslužby, bylo to pro mě znamení odejít. Zvuk varhan mi nedělá v žádném svatostánku dobře. Vždy ve mně probudí negativní pocity a o to věru nestojím.

Zato románský portál, který se nachází v severní chrámové předsíni, mi vždy vezme, 

v dobrém slova smyslu, dech. Překrásná práce.

Poté mé kroky vedly do Benediktýnské klášterní zahrádky k bylinkám. Levandulím a tymiánu.

Nabrala jsem jejich květy jemně do dlaní a dlouze přivoněla. 

Pak chvíli nevěděla o světě, pravda.

Dál mé kroky vedly do starého židovského města.

Pro moderní lidi, kteří propadají a holdují moderním technologiím tak silně jako já,

mám následující fotečku.

Sem můžete posílat maily o sto šest.

Poetická mailová schránka .o)

Když jsem pomalinku stoupala do kopce, na vyhlídku na město, spustil se pořádný lijavec.

Dešťové kapky bubnovaly do paraplete, vzduch voněl letním deštěm, všude byl mírný mlhavý opar.

Prostě a jednoduše nádhera! 

Lidé se choulili pod stromy, já stoupala dále do kopce, zcela nadšeně, 

s neskrývanou hravou radostí.

Než jsem se na vyhlídce dokochala, přestalo pršet a znovu vysvitlo slunce.

Zpátky dolů jsem se vydala úzkými cestičkami, které křižují v různých směrech celý kopec, který se vine zpátky k židovskému městu.

Zákoutí byla malebná, poetická, romantická.

Jaktože jsem tudy ještě nešla?!

Mnohé věci jsou ale v životě poprvé...

... a člověk je stále mile překvapován...

Někdo má kytičky za oknem na parapetu v truhlíku, 

někdo zevnitř a přímo na parapetu.

Nová doba.

Průchody domy mezi jednotlivými uličkami židovského města mě vždy strhnou svou atmosférou.

Jako bych se přenesla do dob, kdy lidskost spala, šířil se strach a smutek. 

Do dob černé historie druhé světové války...

Pryč ale zase ven, na světlo, čerstvý vzduch, na svobodu.

Už už jsem stoupala po schodech do Kostela sv. Martina.

Zvuk varhan mě ale tentokráte zastavil...

Tak tedy zase jindy.

Potkávala jsem i bezva lidi .o)

A pak hurá na vlak, který mě dovezl zpátky k domovu.

Ten šestý v řadě jel se mnou.

Odpoledne opět zcela za odměnu.

I takto lze využít tři hodiny po práci.

Nebudu nic zastírat, už se zase těším na příště.

Krásné dny

Katka

Zlatá země

Dnes odpoledne jsem strávila dvě hodiny na terase. 

Společnost mi dělala zatažená obloha, kytičky a plápolající plamínky svíček.

Po chvíli, co jsem na terasu vešla, začalo pršet. Ožila jsem ještě víc.

Co chvíli přidávalo víc a zase déšť utichal.

Byl to líbezný zvuk, nabíjející a tolik potřebný.

Dnešní příspěvek s dnešním ani počasím ani dnem sice nekoresponduje, 

ale kdo říká, že musí. Blog je virtuálním prostorem, který nemá omezení.

A pokud má, tak mu ho mohu vtisknout pouze já.

Takže vydejte se se mnou mezi pole po cestách, kde jsem šla i já poprvé.

Někdy si člověk myslí, že už viděl, prošel mnohé, ale nádherné na tom je, 

že i přesto ho co chvíli překvapují nové cesty, nové pohledy, nové zážitky.

Neočekávané věci.

Ten den jsme objevili cestu, která je běžně skryta a která skrývala nejednu krásu.

Po stranách cesty byl hustý koberec rozkvetlých bílých kytiček.  

  

Jarní zelená, slavnostní a čistá bílá, hra slunečního světla a stínu. 

Dech se až tajil.

Pohledy nejen přímo pod nohy, ale i do kraje byly odměnou.

Připomínaly mi obrazy z Toskánska. 

Místa, které mě velmi přitahuje a kam bych se jednou, kromě Provence, 

chtěla podívat. Až nastane ten pravý čas.

 

Velký kus cesty jsme šli modřínovou alejí. 

Cestou posetou převážně modříny, tu a tam břízami, jsem asi ještě nikdy nešla. 

Jemnost čerstvě vyrašených jehliček modřínu a jejich jemná vůně byla neobyčejná.

Ten den se povedlo vše, příroda se předváděla v celé své kráse,

ve všech svých barvách, tvarech a podobách.

Ať jsou vaše cesty podobně nabíjející

Katka