pondělí 16. července 2018

To je táto dost, že jsi nás konečně vyvez!

Do blízkého okolí chalupy chodíme hojně pěšky či jezdíme na kole.
Pokud se nám zachce jet více do dáli - mimo silnice a po lesních či polních cestách -
vyjedeme na rikše. 
Říkáme tomu, že jedeme na Safari. Srnky a zajíce potkáváme hojně, pravda.
Dědovi zase říkáme: "To je táto dost, že jsi nás konečně vyvez!"


Pokud se vydáme na projížďku ve větším rádiusu, jedeme zase jinými cestami, 
vidíme jiné pohledy. 


Co chvíli volám, abychom zastavili a mohli se pokochat.
A my se kocháme rádi. Nadšeně.


Na louce jsme udělali delší pauzu. Než natrhám zvonečky, kohoutky a pryskyřník, to chvíli trvá.
Ptačí koncert nám dělal doprovod.


Rikša je bezvadná. Má elektro pohon, takže je neskutečně tichoučká.
Jezdí lehce, vyjede kdejaký kopec.



A když se den podaří, je to výlet doslova za odměnu.


V dáli jsme viděli pole ječmene, do kterého když foukal vítr, tak to vypadalo jak mořská vodní hladina plná nekonečných plynoucích vln...


Bylo jednoduše krásně.


Vysočina je holt má srdcová záležitost ♥  


Užívejte léta
Katka

čtvrtek 12. července 2018

Levandulobraní...

je slavností, kterou zbožňuji, která mě neskutečně těší a nabíjí a na kterou se celý rok těším.
Letos proběhla již v polovině června, což je o měsíc dříve, než je běžné.
Nemohla se zřejmě dočkat stejně jako já.


Vždy, když se s rozzářenýma očkama k záhonu s levandulí přibližuji (ať kvete či ne), tak volám: 
"Ahój, holky moje levandulový!" 
Rodinu tím již nepřekvapuji, znají mě.


Levandule je "mou" květinou. 
Má kouzlo, které je neuchopitelné, přesto vždy přítomné.
Její specifická vůně, tvary, dech beroucí sametová fialková barva, nevšednost a oslnivá krása mě vždy rozdovádí.


Trhám stébélko po stébélku, povídám si s keříčky, 
chválím je, dotýkám se jich a má duše se tetelí.


Levandule nevábí jenom mě. Z živočišné říše je nás mnohem více...
Nedivím se. 


Z levandulky jsem si letos uvila kytičky na ozdobu, větší svazky na hambálek do kuchyně, bohaté kytice do váz či hrnků v bytě, vyzdobila jsem chalupu a vytvořila z nich girlandu podél oken a závěsů.


Radost jsem jimi rozdávala jak sobě, nám, 
tak jsem jimi obdarovávala ostatní.


Radost byla, jak tomu bývá, na obou stranách.


To musí být nádhera, sednout si na levanduli. 
Ta hmyzí drobotina má ale štěstí!


Při levandulobraní jsem tématicky popíjela levandulovou vodu.




A v období, kdy není levandulobraní se těším usušenými kytičkami levandule, 
které jsou různě po bytě a levandulovým esenciálním olejem - neboli "tekutou levandulí".


Krásné léto
Katka

pondělí 9. července 2018

Vysočina Fest 2018


je třídenní festival, na kterém každoročně nesmíme chybět. 
Koná se v letním amfiteátru, v údolí pod jihlavským náměstím, kde se klikatí řeka Jihlava. 
Je to vždy oslava hudby, zpěvu a tance, lidského setkávání a nevšedních prožitků.
Jedná se o festival napříč různými hudebními žánry. Každý si zde najde jistojistě své oblíbence. Mnohdy pozná i dosud nepoznané. Někdy je zaskočen, někdy mile překvapen. 
Ani letos tomu nebylo jinak.


Byly koncerty, u kterých jsem se na výsost bavila, užívala si je naplno. Koncerty, které se dotkly mého srdce, které mě rozvlněly nejen na rovině fyzické.
Byly i takové, které nebyly šálkem mé kávy, ale přesto jsem je letos všechny dala.
Ale jako ve všem - z čeho je jeden nadšen, to se druhému nemusí líbit, či ho to nudí a naopak. 
Záleží na vkusu, životním období, zájmech, náladě. A tak je to i správné.


Festival v bodech:
* To "nej"  pro mě z celých tří dnů byl jednoznačně koncert skupiny Mig 21. Už jen vstupem frontmana skupiny Jiřího Macháčka na pódium, se musel člověk jednoduše rozzářit. Jeho vtip, šarm, bezprostřednost, srdečnost, umění udělat si ze sebe srandu bylo zcela jedinečné a nakažlivé. Získal si doslova celé publikum. Zapojil do vystoupení i fanoušky, rozvlnil celý dav mexickými vlnami v různých směrech. Nakonec nás pochválil, že jsme "dobrými vlnaři". Spontánně jsme si zatleskali. Technický problém s mikrofonem pohotově, vtipně a lidsky mile komentoval. Jeho hrátky se slovy - ať už když mluvil či v textech písní - vytvořily nejednou úsměv na tváři.


* Skupina Jelen - ačkoli jsem ji do této chvíle vnímala pouze z rádia, tak velmi mile překvapila. Člověk měl pocit, že se setkal s dobrými kamarády, atmosféra byla příjemná, přátelská, velmi pospolitá. Jejich písně roztleskávaly spontánně publikum, aniž by se o to musela skupina sama přičinit. Písně pěkné, melodické, s poselstvím. Krásné.
* Chinaski byli skvělí jako vždy. Co píseň, to skvost.
* Marek Ztracený, Xindl X, Mandrage, Divokej Bill, Vašo Patejdl, Sebastian - ti všichni byli báječní.
* Lenny si mě získala svou bezprostředností, tím, jak si koncert naprosto viditelně a "čistě" užívala.
* Ve chvílích, kdy skupiny vypnuly mikrofony a začala zpívat sborem masa lidí velmi silně a hlasitě texty jejich písní, běhal mráz po zádech. Sílou okamžiku, lidskou sounáležitostí. To byly jedny z těch "pravých" okamžiků, kdy se téměř zastavil čas.
* Byly i chvíle, kdy se člověku draly slzy do očí. Krásou, něhou, dojetím. Chvíle, kdy celým tělem projelo neviditelné, ale velmi citelné světlo a teplo...


* Proběhl i polibek na tvář od cizího muže... jako poděkování, že jsem ho navedla tím správným směrem... :o)
a pozvání jiným na pivo, které nepiji... :o)
* Kde se vzala, tu se vzala bolest hlavy, která mi dělala v pátek společnost. Omezila jsem tedy konzumaci Kingswoodu a na mochito jsem si nechala zajít chuť :o)
* Na některých koncertech jsme byli s mužem svým věkem spíše ti starší, na některých ti nejmladší. Já jsem se cítila ale všude jako doma :o)
* Když jdu na koncert, nemůžu sedět. To k sobě nejde. Dojem je pak o polovinu chudší. Kromě jednoho jsem si všechny užila v kotli, v srdci fanoušků, tam, kde je zážitek nejsilnější. 
Nelitovala jsem ani jednou.


* Čtvrtek, pátek, sobota + neděle po festivalu jsou jediné dny v roce, kdy nemusíme nic a můžeme a děláme jen to, co chceme. Užíváme si, oslavujeme. Jsou to také jediné čtyři dny v roce, kdy se můžeme "vyspat do růžova". To znamená vzbudit se až tehdy, kdy si o to tělo samo řekne a je na to připraveno. To byl luxus.

Dnes je pondělí a já stále tančím, zpívám, jedu na neviditelné vlně...
Užívejte léta, koncertů a festivalů. Je to neskutečný příliv energie a radosti, 
která vám vydrží hodně dlouho.

Katka


úterý 3. července 2018

Pár dnů...

... jen tak (téměř) sama pro sebe...


Plán mám každoročně podobný a vždy to vychází skvěle.


Těším všechny smysly,  malinko se rozdovádím,
trošku vlčím.


To je ale o dovolené povoleno.





No, není zde kouzelně?! Pro někoho téměř ráj. 
Pro mě zcela.


Krásné dny
Katka 

pátek 29. června 2018

Když se (nejen) růže spojí...

... spolupracují spolu navzájem a spolupracují i se mnou, 
vzniknou krásné variace.



S vůní růží pro mě vždy začíná pravé léto.
Letos je uspíšené, ale mně to nevadí.


Naopak, přijala jsem to s otevřenou náručí.




Vůně floxí mi kromě vůně léta navozuje ještě vůni dětství, letních prázdnin na chalupě, 
kde jsme trávili přenádherné dva měsíce.



Užívejte si léta, prázdnin, dovolených naplno.
Podle svého gusta.
S chutí a radostí.


Krásné dovolené
Katka 

středa 27. června 2018

A jak to máte vy?

D v a  v l c i . . .

Jednoho večera vzal starý Indián svého vnuka a vyprávěl mu o bitvě, 
která probíhá v nitru každého člověka.
Řekl mu: "Synku, ta bitva v každém z nás je bitva mezi dvěma vlky. 
Jeden je zlý. Je to vztek, závist, žárlivost, smutek, strach, sobeckost, hrubost,
nenávist, sebelítost, falešnost, namyšlenost a ego.
Ten druhý je hodný. Je to radost, pokoj, láska, naděje, vyrovnanost, skromnost, laskavost,
empatie, štědrost, věrnost, soucit a důvěra."
Vnuk o tom přemýšlel a po minutě se zeptal: "A který vlk vyhraje?!"
Starý indián odpověděl: " T e n ,  k t e r é h o  k r m í š . . . "

...a kterého krmíte vy?
 
 

Když jsem v předchozím odstavci napsala slovo ego - naděje - empatie, 
tak mě v té souvislosti okamžitě napadlo něco, co cítím, že mám napsat. 

V pondělí probíhal konkurz na ředitele Základní školy, kam chodí naše děti.
Byla jsem součástí konkurzní komise a mohla volbu částečně ovlivnit.
Vítězná kandidátka byla opravdu skvělá. Je pro tuto práci přímo stvořená.
Je z ní cítit zapálení pro věc, upřímná chuť, snaha a energie posunout školu o kousek dál ve prospěch všech, 
pozitivní lidský a empatický přístup. 
Ví, co chce (v kladném slova smyslu) a zároveň stojí nohama na zemi. 
To, co je pro mě velmi důležité, a tak to z ní i cítím, je to, že učitelství - výchovu a vzdělávání dětí - vnímá jako poslání 
a nešla do výběrového řízení z pozice EGA - zájem o "funkci". 
Toho si velmi cením. 
Více takovýchto pedagogů a ředitelů!
Držím jí velmi palce a o školu se už vůbec nebojím. 

Meteorologové slibují odpoledne a na večer lijáky, déšť v provazcích. 
Ideální čas rozsvítit svíce, otevřít srdce, uvařit si dobrý čaj a být.

Katka

PS: ... a nezapomínejte, jakého vlka budete krmit...
Volba je na každém z  nás.

úterý 12. června 2018

Katedrála sv. Víta

Po procházce v Královské zahradě 
jsme se vydali vstříc Pražskému hradu.


Děti byly v Praze poprvé, a proto jsem se pro tentokrát rozhodla, že to vezmeme z gruntu.
Zakoupili jsme si vstupenky na prohlídkovou trasu Pražský hrad - Okruh II.


Součástí prohlídky je návštěva celé Katedrály sv. Víta, Starého královského paláce, Baziliky sv. Jiří a Zlaté uličky.
Pokud máte chuť, pojďte s námi. 
Prohlídka právě začíná...


Katedrála svatého Víta je pro mě osobně stavba staveb, klenot klenotů... 
nejen z architektonického hlediska to "nejvíc" u nás.


Historie, krása, umění, um starých mistrů.
Jemnost, nápaditost, barevnost, velkolepost.


Když se hovoří o síle nebo kouzlu místa , hmatatelném duchu místa či o otevření srdce - jsou lidé, kteří tomu nevěří. 
Jiní váhají a jsou lidé, kteří to prostě a jednoduše - nehledě na rozumovém 
zdůvodnění - vnímají, cítí a prožívají...


Nedokážu si představit silnější místo, kde je možnost toto zažít - dotknout se 
nedotknutelného, zažít nevídané. 


Právě zde je možné dotknout se či splynout s historií, s našimi kořeny, 
předky, s ryzím češstvím.


Vždy, když vstoupím do Katedrály, je to najednou tam
Slzy štěstí, pokory, lásky, úcty, vděčnosti, hrdosti, lidskosti, úcty k předchozím generacím a jejich umu a trpělivosti... 
...se mi derou do očí. 
Vnitřní pocit je nepopsatelný.


Čas ani okolní svět nehraje roli. Vše ustoupí.
Jen láska, klid a mír. Nehledě na stovkách turistů.

Takové pocity prožívám při vstupu do Katedrály, v tom malinkatém prostoru, 
který je zpřístupněn všem turistům.


Tentokráte jsme se ale díky vstupence dostali dále, mnohem dále.
Měli jsme možnost obejít Katedrálu celou celičkou kolem dokola.
A měli jsme možnost vidět to, co zůstává našim očím, srdci i duším jindy skryto.


Vždy, když si člověk myslí, že to je to nejvíc a nejde to zajít dále, 
tak se hranice a úžas posune zase o kus dál. Další pomyslné dveře se za zvuků fanfár otevřou.
A já jen stála a byla...


Desítky přenádherných okenních mozaik, jimiž prostupovalo slunce.
Kreslilo přenádherné obrazce a kresby a dodávalo prostoru nebývalé kouzlo, krásu, 
důležitost, slavnostnost a něhu. 


Že jsem tam nejednou zahlédla pozdrav duhy, barvy roztančené na stěnách, se nedivím.
Mnohým věcem v životě, kterým jsem se dříve divila, se již nedivím.
Jen stále neskutečně žasnu nad tím,
jak Vesmír nádherně funguje...


Co chvíli jsem dlouze stála a s úžasem hleděla, s pohledem upřeným nahoru.
Síla okamžiku mě pohltila v celé své šíři a velkoleposti.


Strávili jsme v Katedrále dlouhý čas. Na každého z naší rodiny zapůsobil prostor tím způsobem, jakým v tu chvíli měl. 
Každý jsme si tam našel to své. A tak to je správné.


Z historie:
Na místě, kde dnes stojí Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha, stávaly v minulosti dva kostely zasvěcené sv. Vítu.
Počátkem 10. století zde kníže Václav nechal vybudovat rotundu,
jež byla posléze nahrazena bazilikou.


Se stavbou gotické katedrály započal roku 1344 Karel IV. v souvislosti s povýšením pražského biskupství na arcibiskupství.  
Byla to stavba velkolepá. Dalo se tušit, že se císař dokončení nedožije, ale rozhodně by nepředpokládal, 
že bude dostavěna až po dlouhých téměř šesti stoletích - v roce 1929. 


Prvním stavitelem byl Matyáš z Arrasu, jehož dílo roku 1356 převzal Petr Parléř ze Švábska. Tito dva architekti stihli vybudovat chór katedrály s kaplemi, Zlatou bránu, Svatováclavskou kapli a zahájili stavbu velké věže.


Někteří panovníci se v pozdější době sice pokoušeli v budování chrámu pokračovat, 
ale práce postupovali jen zvolna.


Úplného dokončení se katedrála dočkala díky architektům a umělcům 
19. a 20. století - v roce 1929.  
Katedrála byla v tomto roce vysvěcena u příležitosti tisíciletého výročí smrti sv. Václava.


"Historie je svědectvím času, světlo pravdy, život paměti, 
učitelka života, 
zvěstovatelka dávných dob."
Marcus Tullius  C i c e r o


"Historie lidstva je historie obyčejných lidí
kteří překonali svůj strach a vykonali neobvyklé věci."
Brian  T r a c y


Kněžiště je pozoruhodné mimořádnou výškou klenby, na níž vyniká složitá síť 
gotické kamenné krajky.


Krása místa si pro tentokráte sama řekla o větší počet fotek v příspěvku.
Nebránila jsem se tomu... 


"Historie nejsou jen data, místa a války. 
Jsou to především lidé, kteří zaplňují volný prostor mezi nimi."
Jodi  P i c o u l t


Jsou věci a místa, které stojí za to vidět.
Toto k nim bezesporu patří.


Krásné dny
Katka