Minulé úterý byl pro mě jeden z nejkrásnějších dnů babího léta.
Taťka má mnohdy báječné nápady, jako například tento :o)
Nejdříve jsme spolu podnikli autovýlet do Poděbrad a následně cyklovýlet.
Po nádherné cyklostezce Poděbrady - Nymburk, která vede přímo po břehu Labe a klikatí se s řekou.
Rovinka tam i zpět. Něco překrásného.
Čím méně je člověk nucen se při jízdě namáhat,
tím více má energie a času dívat se kolem sebe, kochat se.
A já se kochala.
Nejednou jsem za jízdy nahlas zavolala: "Bože, to je krása!"
Nebojte, nikdo, kromě mě a taťky to neslyšel :o) Nedejbože, že by se někdo polekal!
Dokonce jsem se myšlenkou přistihla i na lekci jógy.
Ve chvíli, kdy nám naše učitelka jógy v té nejvypjatější chvíli, kdy se soustředíte zvládnout náročnou asánu, máte zapnuté všechny svaly, tělo, svaly, obličej trochu v křeči, zcela klidně s úsměvem a láskyplně řekne: "A teď se k tomu usmějte."
Usmívala jsem se celou dobu. Přirozeně. Zcela automaticky.
Měla by ze mě radost.
Počasí krásně letní, příroda už ale dýchala počínajícím podzimem.
Listy stromů, které lemovaly celou cestu, se již začínaly zbarvovat do žluta, červena, oranžova.
Na cyklostezce se již i povalovalo žluté listí a překrásným způsobem šustilo, praskalo pod koly kola. Že jsem na ně schválně najížděla, abych si to více vychutnala, není třeba ani dodávat.
Vrátila jsem se do dětství, kdy jsem zcela nadšena, bez zábran běhala spadaným listím a duše se u toho tetelila na maximum.
Zrcadel bylo po cestě nastavováno mnoho.
V různých podobách, obměnách. Vždy jedinečně.
Podél cesty byly topolové aleje, kaštanové, lipové...
Vítr si pohrával s jejich listy... co chvíli jsem při jízdě natáčela hlavu jemně na stranu, aby mi nehučel vítr kolem uší, ale abych slyšela právě to šumění listů.
Když jsme dojeli do Nymburka a zastavili u středověkého opevnění, tak jsme něco na dálku zahlédli v trávě. Zajíc? Postavila jsem kolo, vzala jsem foťák a šla blíž. Jako lovec.
Není hezké, co teď napíšu, ale bylo to tak. Spontánně jsem řekla a cenzuru nebudu dělat ani zde při psaní:
"Ty vole, bobr!!!"
Tak jsem byla překvapená, doslova konsternována :o)
Nikdy jsem takovéto zvíře neviděla ochočené, volně se pohybující na břehu řeky vedle kachen. A bylo jich tam víc.
Doma jsem byla manželem následně poučena, že se nejedná o bobra, nýbrž o nutrii, nutrii říční.
No, ale chápejte, i když to již vím, věta: "Ty vole, bobr!!!", zůstala neměnná.
No, nahraďte to nutrií! To prostě nejde!
♥
Zajeli jsme i do centra, prošli se po náměstí Přemyslovců a Kostelní ulicí došli k překrásné gotické stavbě -
Kostelu sv. Jiljí, který byl založen již ve 13. století.
Jednoduše nádhera. Na člověka úplně dýchala ta dávná doba...
Když jsme vyjížděli z Nymburka, jako na rozloučenou nám zazvonil zvon z Kostela sv. Jiljí.
"Náhodou" odbíjel zrovna pravé poledne. Překrásné.
♥ Tímto zdravím báječnou Zdeňku, však ona ví :o) ...
Také něco o těchto zvonových "náhodách" ví... a užívá si je naplno. Tak to má být! ♥
♥
Když jsme dojeli zpět do Poděbrad, tak jsme jeli ještě malý kousek proti směru řeky,
k soutoku Labe a Cidliny.
Příjemná restaurace u řeky, posezení venku, ve stínu, s výhledem na Labe, maják, cyklostezku a lipovou alej.
Co víc si přát.
Výborně jsme se najedli a napili, vyzkoušeli i rybí speciality z kapra, amura a tolstolobika.
Moc hezky jsme si popovídali.
Den to byl DOSLOVA PŘEKRÁSNÝ.
Plný barev, krásy, pospolitosti.
Děkuji!
Krásný den vám všem
Katka ♥