Tři, dva, jedna, teď... (6) Doba roušková

Jak  jsem slíbila, tak činím.

Ráno, když jsme dnes jeli do práce autem, měla jsem z národa radost.

Kohokoli jsme na ulicích viděli, měl roušku.

Včerejším nařízením vlády se národ řídí, bere to zodpovědně. Mám z nás radost.

Je pravdou, že jsem to sledovala poctivě a se zájmem.

Se zájmem jsem to i muži - řidiči - náležitě komentovala,

protože on se pozorování míhajících se osob nemohl plně věnovat.

Komentovala jsem viděné a nazývala osoby následovně, pravými jmény: 

"Rouškař. Šálař. Rouškař. Respirátor. Šátkař. Rouškař. Rukavičkář!" 

Rukavičkář měl na rukách jednorázové tmavě modře zářící gumové rukavice.

Výjimkou bez ochrany obličeje byly jen dvě osoby. Kuřáci.

Rouška s cigaretou dohromady moc nejdou, pravda.

 Budiž jim to tedy na tu chvíli prominuto.

S tím, jak mají všichni lidé přes velkou část obličeje roušky, se mění celkově dojem, jakým na druhé působíme. 

Člověk není tak "čitelný", jeho mimika, která běžně o mnohém vypovídá a mnohé prozrazuje, 

je pod rouškou schována, je zahalena, mlčí.

O to víc musí člověk při komunikaci vnímat, zapojit jiné smysly.

O to víc vystupují do popředí a hrají klíčovou roli v komunikaci právě OČI. 

Mnohé se v nich dá vyčíst, pokud se člověk této možnosti otevře. 

Jemné varhánky vrásek kolem očí dají tušit úsměv, k tomu oči někdy až jiskří. 

Možná si někteří z vás právě až teď u některých lidí poprvé (opravdu) všimnou jejich očí, 

ačkoli jste s těmi lidmi třeba i denně v kontaktu. 

Jejich barvy, barevných odstínů, tvarů, rysů, jiskry.

Očí některých lidí si i běžně všímáte tak nějak víc, 

ale přesto je to teď zase trochu jiné, tak nějak intenzivnější. 

Mluvím teď sama za sebe, protože vím, že každý má jinak nastavené receptory vnímání. 

Na vlastní kůži chvílemi zažívám, že "OČI JSOU BRÁNOU DO LIDSKÉ DUŠE."

Někdy mi přijde, že oči mluví víc, než by byla schopna říct ústa. Nahlas není vyřčeno jediné slovo, přesto mnohdy bohatá konverzace - očním kontaktem - probíhá. Někdy, ve výjimečných případech, se pohled "nezastaví jen v očích" na hranici soma. Dotkne se až něčeho uvnitř člověka.

O co milejší pak je - třeba u oběda - když člověk zahlédne člověka "celého".

To znamená celý výraz obličeje. A naprostou odměnou je, když člověk vidí úsměv či smích.
Jednoduchá věc, dříve zcela samozřejmá, dnes tak vzácná. To se pak duše doslova rozezní.

Každý to má jinak, vím. Ale přesto, zkuste si v "omezení" (nutnost používání roušek na veřejnosti) najít  i jinou rovinu. Něco, co vás obohatí, obohatí vaše vnímání druhých. Poznáte druhé zase krapet jinak. Stojí to za to.

Krásné poklidné dny

Katka