Tři, dva, jedna, teď... (33, 34) - Zápisník z karantény

Jak jsem slíbila, tak činím.

Musím říct, že v tomto období poznáváme své děti zase trošku jinak.
A musím přiznat, moc se mi to líbí.
Jsou samostatnější, zodpovědní a nenadálé situaci se přizpůsobily na jedničku.

Když přijdeme s manželem domů (a nejen tehdy), mají syn s dcerou tendenci se s námi s chutí družit,
povídat si, sdílet, co dělali do školy, jaký měli den.
Hovořit. Celkem o čemkoli.
Je viditelné, že jim kontakt s vrstevníky (vlastně s kýmkoli) chybí.

Každý večer si chtějí zahrát společně karty a i když říkám, že "dnes ne", že jsem již fakt grogy
nebo že mám ještě plno práce, tak mě mnohdy stejně přemluví a hrajeme.

Vždy se u toho hodně nasmějeme. Radost to učiní všem.

Stále více zjišťuji, jak jsou vtipní, pohotoví a jedním slovem či větou dokáží člověka rozesmát.

Vzhledem k tomu, že jsou ve věku, kdy s nimi hormony šijí, tak je zde zásadní předpoklad,
že člověk (rodič) musí mít nadhled a nesmí si věci brát osobně. 
A to se mi díkybohu daří.

Nedávno jsem byla po celém dni unavená. Pololehla jsem si s večeří do křesla, nohy dala nahoru na taburet, kousala chleba, zavřela oči a nechala se (svůj kožíšek) prohřívat paprsky zářícího slunce. 

Se zavřenýma očima a mírným vrněním říkám slastně večeřícím dětem sedícím u stolu:

"V jednom z minulých životů... jsem musela být určitě kočkou!"

Chvíli slasti a rozjímání přerušila dcera:

"No?! Tak v tomhle životě se to už ale nepovedlo!"
... a nemluvila rozhodně o zvířeti, jak se mylně (naivně) domníval muž .o)))

Říkám ze srandy:
"Tak jsem se děti rozhodla, že v době nouzového stavu, když nikam stejně nemůžete,
vám nebudu dávat kapesné. V rámci úspor."
Syn nečekal ani vteřinu a zcela jednoznačně praví:
"No, tak odteď neutíráme nádobí! Je nouzový stav."



Rozbil se nám jeden domácí spotřebič, tak jsme narychlo koupili nový a současně s ním jsme koupili i sluchátka na poslech hudby, které nám vypovídají službu a hojně je používáme.
Muž s dětmi se dohodli, že i mně koupí bezdrátová. Byla jsem postavena před hotovou věc.
Já a moderní technologie - jejich důvěra mě až dojala.
Sluchátka dorazila. Syn mi je zprovoznil, vysvětlil jak se ovládají a co všechno umí.
Neměla jsem o tom tušení, jak jsou bezva. A Tomík, jak je šikovný!
Nandala jsem si sluchátka do uší... tak jak jsem předpokládala podle drátových...
"Nějak divně mi sedí..., " podotkla jsem trochu překvapeně.
Syn se na mě podíval, začal se smát, kroutit hlavou a volá nadšeně do pokoje na ségru:
"Zuzo, pojď se podívat! To musíš vidět! Jak si mamka nasadila sluchátka!"
Pravou a levou jsem nespletla. Jen do uší jsem je nasadila vzhůru nohama.
Dobře, dobře, jejich důvěru jsem tím krapet zklamala,
ale no bóže, žádný učený z nebe přeci nespadl .o)
Kdykoli si sluchátka nasazuji, musím se při této vzpomínce usmívat.

Úkoly do školy řeší děti většinou samostatně.
Někdy něco zkontroluji doma, někdy mě překvapí i telefonát do práce.
"Mami, co je přísudek jmenný se sponou? Řekni příklad. Víš, co jsou to láčkovci? Jak se jmenuje kroužkovec, 
kterým se krmí ryby? Mami, mami, mami..."
Divné, muže se neptají ani mu nevolají .o)

Řeším v práci zrovna nějakou smlouvu, snažím se soustředit a do toho volá dcera.
"Mami, mám tady takový zapeklitý úkol. Mám tady křížovku a otázku. Posloucháš?!"
"Moc ne, ale povídej."
"Mami, soustřeď se. Jde pán se psem. Chápeš?! Potřebuji vědět jak se ten pes jmenuje."
Teď si říkám, jestli jsem se zbláznila já, dcera nebo učitelé? Přece jenom karanténa je karanténa.
Dcera dodává: "Jméno toho psa je náboj do střelné zbraně na čtyři."
Trochu jsem si oddechla, že to není ještě tak zlé - ani se mnou, ani s dcerou, ani s učiteli.
"Dělo!" napadá mě spontánně. Počet písmen by seděl, střelná zbraň taky.
Není to přeci ale ani náboj ani jméno pro psa! Tedy do teď. A když je karanténa, ztratí se ledacos...
Po chvíli vítězoslavně zvolám: "Brok!" Bingo.

Dost časté, opakující se věty dětí:
"Já chci už konečně do školy!"
"Já z té karantény zešílím."
"Kde mám roušku?!"
"Už jsem si zase uklidil stůl."
"Ani Punťa by to nežral!"
"Zase tousty?!"
"Já už chci chodit normálně ven!"
"Výchova Zuzky se vám nějak vymkla z kontroly. Musím ji vychovávat já!"
"Mami, já se tak těším, až budu moct jít do obchodu."

Častěji mám nutkání říkat větu: "Myslete si, že tady nejsem!" .o)
Častěji ji i říkám .o)

Kdo z vás se při čtení baví jako já, budiž vám to přáno.
Koho z vás přepadla myšlenka, postesk, proč že to u vás taky tak nefunguje, tak vězte, že i naše děti jsou dětmi v pravém slova smyslu. To znamená, že čas od času zlobí a dokáží mě i pořádně rozparádit.
A o takové rozparádění věru nikdo nestojí.

Buďte svým dětem dobrým příkladem, buďte kamarádi, pěstujte si nadhled, slevte trochu z toho svého.
Pokud říkáte, že to nejde, budete muset slevit ještě víc.
A to nejpodstatnější - s dobrou náladou jde všechno líp.

Prima dny
Katka