Tři, dva, jedna teď... (39-42) - Rozloučení s blogovou karanténou

Jak jsem slíbila, tak činím.

Když bylo vládou nařízeno, že máme nosit roušky, přijala jsem to jako fakt.

Když jsem tentýž den slyšela větu, že se máme naučit, že jakmile si při odchodu z bytu obouváme boty, tak stejně automaticky si máme hned vzít i roušku, tak se mi to zdálo zvláštní, nepřirozené.

Po krátké době jsem to tak začala opravdu automaticky dělat.

Stalo se to samozřejmostí, nad kterou se již ani trochu nepozastavuji.

Další poprvé.

O svých poznatcích, co se roušek týče, jsem již psala. O síle pohledů z očí do očí.
O zcela jiné komunikaci, o sympatiích, které jdou v očích vyčíst...

Musím přiznat, že mé pocity i po mnohých dalších dnech a týdnech nošení roušek, jsou stále stejné.
Navíc se ještě více prohlubují, jsou intenzivnější.

Čím nás roušky - doba roušková učí? Co nám má připomenout?

* Že vzhled (v jistém smyslu "krása") je pomíjivý, nepodstatný.  Do popředí vystupují jiné věci. Podstatnější.
S rouškou na obličeji jsme všichni "stejní".  Podstatnou roli hrají oči a jejich komunikace a to, kým uvnitř opravdu jsme.
* Tím, že jsme zahaleni rouškou, tak by se mohlo zdát, že jsme skryti pod rouškou tajemna. Tedy na první pohled. Ve skutečnosti to je ale přesně naopak. V této době se právě ukazuje, kým jsme, jakým jsme opravdu člověkem. 
Co či kdo nás ovládá.
Tato doba zesiluje to, kým jsme.  Velmi silně se na povrch dere naše podstata.
A to jak v pozitivním slova smyslu (šití roušek, dobrovolnictví, pomoc seniorům, materiální či finanční přispívání, pomoc všemožného druhu, zprostředkování kultury online - koncerty, divadla..., přispění chytrých hlav z  univerzit k vývoji nových materiálů, ochranných pomůcek...)
tak zároveň i v tom negativním smyslu (brblání, panika, bezohlednost, udávání lidí bez roušek, přehnané kritizování, postoj "jen já jsem důležitý", co ostatní je mi jedno...)
V této době se, aniž by to většina lidí věděla, opravdu odhazují masky a ukazuje se, kým opravdu jsme.
Vystupuje na povrch jak vnitřní světlo tak i vnitřní stíny.

* Roušky a tato doba nám jasně ukazuje to, na co mnozí zapomněli. Čím je pro nás dech a jak ohromně je důležitý.
Najednou všichni mají možnost dech opravdu cítit.
A díky rouškám ho mohou dokonce i vidět (tím jak se nám s dechem rouška hýbe).
* Díky roušce si můžeme uvědomit jak nádherně voní jarní vzduch.
Co je to za krásu, kterou nám příroda nezištně a bezvýhradně poskytuje.
V roušce necítíme nic, ale zkuste se v parku zastavit a roušku na chvíli,
když kolem vás nikdo nebude, sundat. To je pak pecka.
* Když zíváme a nedáme si ruku před pusu, nikdo to moc nepozná .o)
* Můžeme se dokonce i na někoho zašklebit nebo dokonce vypláznout jazyk .o)
A projde nám to. Víme o tom vlastně jenom my sami.
* Nebo naopak. Poslat někomu vzdušný polibek .o)

* Můžeme si neslyšně zpívat, otvírat s textem pusu a nikdo nás nevidí.
Po měsíci jsem zase začala jezdit MHD a běžně to tam teď se sluchátky v uších praktikuji.
Zářím při tom.
Malý problém mám ale s tím, že tělo se chce zároveň i do rytmu pohybovat a to již pod roušku roušky neschovám .o)
To je ale již můj osobní problém s kterým se musím popasovat... a tak jednoduše prostě tančím :o)

A jaké máte vy rouškové poznatky, zkušenosti?

*   *   *   *   *

Nedávno jsem vás poprvé vzala na skok k nám do práce - do Psychiatrické nemocnice v Jihlavě.
Zmínka o ní nebyla tehdy náhodná.
Doba není lehká. Je velmi náročná a stresující pro všechny.
O to větší radost ale mám, když i v nemocnici vidím, jak si lidé dokáží vzájemně pomáhat. Jak firmy, které jsme do té doby ani neznali, nemocnici nezištně darují ochranné pomůcky - respirátory, roušky, desinfekční prostředky, ochranné brýle, ochranné štíty (které na 3D tiskárnách tisknou střední a vysoké školy)...
Vždy, když se to děje, hřeje mě to na srdci a říkám si, že svět je ještě v pořádku.
I těmto lidem, firmám, školám PATŘÍ VELKÝ DÍK!
I to jsou vedle mnohých dalších hrdiny dnešních dní.

*   *   *   *   *

Jsem velmi kontaktní člověk. Vím to o sobě, ale v této době se i tento vnitřní pocit zesílil.
Citelně mi chybí objetí, dání pusy na dobrou noc či při setkání, podání ruky,
doteky, které dřív byly běžné, automatické.
Chybí mi bytí pospolu s rodinou, kamarádkami, přáteli.
Posezení, popovídání, zasmání se od srdce z plných plic...

Vše, o čem píši v posledním odstavci se zhmotnilo ve videu, které mi dnes poslal taťka.
Když jsem se na něj dívala, jako bych to byla já.
Smála jsem se z plných plic, na celé kolo a zároveň měla v očích slzy dojetí...
Jak já ty nenáhody miluji...

Rozezněla se vám také duše? Rozezpívalo se vám také srdce? ♥
Děti jsou nám obrovskými učiteli...
Takhle nějak budu vypadat a cítit se, až ukončí nouzový stav, povolí se omezení a navrátíme se k normálu.
Drazí moji, těšte se! :o)))

Situace v republice vypadá příznivěji, vše se začíná pozvolna vracet zpět. Buďme ale trpěliví.
Bude trvat ještě hodně dlouho, než se vrátíme k našim starým životům (které nebudou již ale nikdy úplně stejné jako předtím). Přesto, je už o poznání lépe.
Tímto příspěvkem končím projekt "Tři, dva, jedna, teď..." a vycházím z blogové karantény.
Příště již zase "normálně". I když slovo "normálně" již nikdy nebude takovým, jakým bylo kdysi...

Krásné dny, kupu zdraví. 
Úsměv na tváři, v očích i v srdci... 
A když vám bude přeci jenom krapet ouzko tak vypněte televizi, zajděte či zavolejte někomu,
koho máte rádi a popovídejte si, vypovídejte se. 
To je tím pravým lékem, který zabírá okamžitě.



S láskou
Katka