Trnkokvětobraní

V současné době je venku jeden den hezčí než druhý a v přírodě je božsky.

Byl by doslova hřích tam nebýt a nechat si tu nádheru ujít.

Jaro se ukazuje v plné parádě, načančané, sváteční, vybarvené, něžné.

Sem směřuje naše cesta...

...ale vydržte, musíme po cestě od začátku, popořádku. 

Než se dostaneme do trnkového ráje, uvidíme mnohé.

Takže vyrážíme.

Hlavu vzhůru. Nejen příroda samotná, ale i obloha, nebe jsou tyto dny nabíjející.

Trnky jsou sice plné trnů, ale na druhé straně mají neskutečně něžné a jemné bílé kvítky.

Někdy se člověk prostě jen zastaví a hledí, rozplývá nad tou krásou.

A ta omamná vůně a ten hukot včeliček.

Už jsem si trochu se smutkem myslela, že sasanky letos neuvidím,

 ale Vesmír to tak nechtěl nechat.

Však ví, jakou mi dělají radost.

Děkuji za možnost přeci jenom opět rozkvetlý koberec vidět.

Kamenná srdce vídávám kamkoli se pohnu, ve městě, v přírodě.

Na obloze je vídám taktéž, ale tento den jsem zažila své poprvé.

V hlavní roli bylo dřevo a za vycházku se mi ukázaly rovnou tři.

Náhoda?! Já si to nemyslím.

Každé trochu jiné, ale jedno hezčí než druhé.

A pak jsme se již ocitli v ráji.

V tom, kam jsem ten den měla jednoduše namířeno.

A místo, genius loci opět nezklamalo.

Jsou místa, jako toto, kde se člověk může zasnít. Jednoduše.

I za bílého dne. Stačí jen fantazie a představivost, špetka něhy a romantiky.

Všeho zmíněného mám na rozdávání.

Jsou místa a pohledy, která se neomrzí.

Dobře, dobře. Utrhla jsem si pár větviček s sebou domů. To dá rozum.

Kdo by odolal nevzít si kus ráje s sebou domů?!

"Někdy, i když člověk srdce nehledá, tak ho najde.

Dá o sobě jasně vědět, dá znamení."

Krásné dny

Katka