Tři, dva, jedna, teď... (18-20) - Procházka Jihlavou

Jak jsem slíbila, tak činím.

Jsou tři hodiny odpoledne, zamykám za sebou dveře kanceláře a vyrážím pěšky směr domov.

Je to hodinka cesty, s drobnými krátkými přestávkami na obrázky, které shlédnete, se cesta protáhne o patnáct minut. 

To by šlo, co říkáte.

Nazujte si tenisky, nandejte si roušku a vyrážíme.

Jděte maximálně ve dvojicích. 

Udržujte rozestupy.

Bonbony pošlete klidně dopředu za mnou. Samozřejmě v rukavicích. 

Kdo má dokonce Milu, získává dva kladné body navíc!

Ne, že by vám k něčemu byly, ale potěší .o) 

Než se dostaneme k bráně areálu - východu, procházíme parkem, který se po zimě začíná probouzet k životu.

Dává vědět, že jaro je tu, skýtá jistou naději, že vše bude zase dobré.

Vlevo můžete v dálce vidět  dvě věžičky - tam máme teď namířeno.

Pomalu vplouváme do Staré Jihlavy, kterou mám moc ráda.

Její uličky, domy, vchodové dveře, lampy.

Kamenné ulice a chodníky. 

Je to místo, kde cítíte historii, um řemeslníků, oči se pasou, duše tetelí.

Jdeme krapet do kopce...

... až dojdeme k nově zrekonstruovanému Kostelu sv. Jakuba.

Je to stavba, místo, kam mě to vždy táhne. 

Když je mi dobře, tak tam zajdu jen tak pro potěšení a

když potřebuji radu, pomoc, povzbuzení, zajdu 

(když zrovna nevyrazím do Třebíče a její Baziliky sv. Prokopa) také právě sem.

Je to klenot s přesahem, alespoň pro mě.

Genius loci je zde povýšen ještě více jak 110 let starým Památným stromem - bukem, 

který roste přímo u kostela.

Taky cítíte tu vůni?!

Omamnou a opojnou.

Dovnitř nás tentokráte nepustí.

Ale nesmutněte. Vezmu vás tam jindy. 

Obrázků v archivu mám dostatek. Teď bude třeba i čas .o)

Teď jste se mi trošku rozutekli.

Pojďte se zase spořádaně seřadit. Do dvojic s rozestupy. Jdeme dál na náměstí.

Náměstí s Morovým sloupem zeje nevídanou prázdnotou.

Čert na jednom z domů se jen usmívá... jako by tušil...

Vím, je dnes chladno, vítr krapet štípe do tváří, ale na pohled je božsky.

Koho bolí již nožky, vydržte. Za chvíli jsme doma.

Čeká vás teplá káva a bábovka.

Už jsme tu.

Děkuji, že jste šli se mnou.

Užívejte si drobných radostí, nejsou samozřejmostí.

Poklidné dny.

Katka

Tři, dva, jedna, teď... (17) - Malující mráz

Jak jsem slíbila tak činím.

Když je ráno auto zralé na škrabání námrazy, ráda muži v rámci urychlení vypomůžu.

Muž to ale nevidí zas tak rád, jako já .o)

A proto měl asi radost, když jsem se jedno ráno nevěnovala škrabce a sklům,

ale když jsem se s dětinskou radostí věnovala námraze na světlech auta.

Když totiž mráz začne kreslit mrazivým štětcem květy, srdce se jen tetelí.

Vím, dokonce jsem ten den díky malujícímu mrazu i krapet zdržovala. 

Ale mrazivé květinky za to rozhodně stály.

Jo a během roku, když maluji prstem na skla auta srdíčka či kytičky já, či píši krátké vzkazy, 

to taky nevidí úplně rád.

To ale neznamená, že to s hravou radostí nedělám znovu a znovu.

Nutno podotknout, že nemůže tvrdit, že jsem se za ta léta v této oblasti změnila. 

Takovou si mě už našel.

A měnit se nehodlám ani teď .o)

Krásné dny

Katka

PS: Malujte, co to jde :o)))

Tři, dva, jedna, teď... (15,16) ... aneb volně se nadechnout

Jak jsem slíbila tak činím.

Víkend jsem měla částečně dobrovolně pracovní, 

ale na chvíli utéct do přírody jsem si neodpustila.

A přesně jak jsem očekávala, bylo to to pravé.

Příroda dokáže nemožné, nezištně pomáhá, nabíjí.

A ta vůně vzduchu vůkol.

A ten zpěv ptáků.

A to sluníčko jak hřálo.

Jednu chvíli jsem tím byla tak krásně naplněna, že jsem se uprostřed cesty jednoduše zastavila, zavřela oči, zaposlouchala se naplno do zpěvu ptáků a z plných plic dýchala tu nádhernou opojnou jarní vůni,

vůni probouzejícího se života.

Předchozí odstavec jde popsat ještě druhým způsobem.

Uprostřed cesty jsem se zastavila se slovy k synovi: "Tomí, stůj na chvíli!"

Zavřela jsem oči, zaposlouchávala se pomalu do zpěvu ptáků...

V tu chvíli syn ze srandy zvesela pronesl: "No jo, už nejsi nejmladší!" :o) 

Vzhledem k tomu, že mě ale dobře zná, věděl moc dobře, že pauza nesloužila k odpočinku, 

nýbrž k duševní relaxaci...

  

Hezký začínající týden.

Držte se

Katka

Tři, dva, jedna, teď... (12, 13, 14)

Jak jsem slíbila tak činím.

Není ráno, jako ráno.

Není modrá jako modrá.

Odstín blankytně modré, který byl na obloze ten den, byl jedinečný.

Navíc k tomu kontrastně hrály i bílé, šedé a tmavě modré mraky. Prostě nádhera.

I taková krátká chvíle - kdy si člověk vaří v práci vodu na kávu a při tom vidí  a vnímá to, 

co se za okny děje - se může proměnit v čirou radost 

a nabít člověka na delší dobu.

I minuta, dvě se dokáže vepsat  na dlouhou dobu do paměti.

Každodenní i třeba chvilková radost má obrovský význam.

Nejen v těchto dnech, ale především v těchto dnech.

Ať už si ji vychutnáte sami nebo se o ni podělíte s druhými.

Radost se ještě zvýší.

Již druhý týden nejezdím MHD. Jezdím do práce povětšinou autem s mužem. 

Výjimečně jdu pěšky domů. Jako nedávno.

Je pravdou, že při té cestě jsem si připadala jako bych se vrátila o čtyřicet let zpátky.

Číslovku jsem si nespletla.

To co jsem viděla se totiž podobalo obrazům, 

které vídávám na dávných fotografiích či pohlednicích Jihlavy.

Město téměř bez lidí. Město bez aut.

A vidíte. Člověk si myslel, že hlava na hlavě, parkoviště plná aut jsou prostě samozřejmostí, 

s kterou nic nenaděláme. 

Nic se s tím prostě nedá dělat. Taková je doba!

A pak se "to" stane...  nemožné se stane realitou.

Stejně tak, nestěžoval si v nedávné době svět napříč městy, státy, světadíly že je všude kupa turistů, že města nemohou dýchat, 

že je toho jednoduše moc, k nežití?! 

Benátky, Amsterdam, Barcelona, Dubrovník... 

Že se s tím musí něco udělat, musí se to "nějak" omezit?!

Přání se stalo realitou až z toho mrazí...

Ve spodní části jihlavského Masarykova náměstí jsou dvě velká parkoviště, 

která jsou běžně celý den, den co den, plná aut. Najít volné místo je o velkém štěstí. 

A v těchto dnech? Jsou zcela prázdná...

Opět situace našeho "poprvé". 

A na závěr fotka pro odlehčení, která mi vykouzlila úsměv na tváři - veveruška v jedné z výloh.

Mám k nim v poslední době nějak hodně blízko...

V sobotu má být krásně. Využijte toho a utečte do přírody. Pomůže. Vyčistí hlavu. Nabije.

Prima víkend

Katka

Tři, dva, jedna, teď... (10, 11)

Jak jsem slíbila, tak činím.

* 1. *
Akce Zpívá celé Česko je akcí, při které mě hezky mrazí.

Přidejte se!
Středa 25. 3. 2020, 12:30.
Symbolické poděkování  a vyslání podpory těm, kteří pomáhají nám všem. Zdravotníkům, hasičům, policistům a všem, 
kteří jsou v první linii.
Píseň "Není nutno, není nuto" bude v přímém přenosu vysílána ČT1, v Českém rozhlase a na stanicích Radiožurnál, ČRo Praha, Radio Wave nebo Rádio Junior, televizí Óčko.
... protože není nutno se vzdát. Není nutno podlehnout strachu.

* 2. *
Každý z nás zažívá díky pandemii mnohá poprvé.
Dnes a denně, doma i v zaměstnání.
Dnes jsem zažila také mnohá poprvé. Díky tomu, že jsme zodpovědní, jsem měla poprvé v životě narozeniny, kdy mi bylo přáno povětšinou telefonicky. Když osobně, tak většinou bez potřesení rukou, bez polibku či pusy a bez obejmutí. Tedy bez "obyčejného" a přitom tak cenného lidského kontaktu, který neskutečným způsobem nabíjí a obohacuje všechny.
Pro velmi "kontaktního" člověka, jako já to bylo opravdu zvláštní. Něco podstatného tam citelně chybělo.
Narozeniny bez rodinné víkendové oslavy, bez setkávání, povídání, smíchu.
Bez setkání s kamarádkami.
Další z věcí, kdy si člověk uvědomí, že nic v životě není samozřejmé, automatické.
Vše je ale v tuto chvíli takové, jaké má být.
Pravdou je, že jsem ten den poslala nespočet vzdušných polibků .o) Nejvíc za život v jeden den.
Vždy je potřeba najít alternativu, která co možná nejvíc nahradí jinak zcela běžný jev.



* 3. *
Když jsem přišla z práce domů, dovolila jsem si pro sebe uzmout půl hodinky.
Byt byl zcela tichý.
Uvařila jsem si kávu, sedla si do křesla s výhledem na terasu, nohy dala na taburet.
V tu dobu na místo, kde jsem seděla svítilo plnou silou sluníčko.
Zavřela jsem oči a nechala se prohřívat, prostupovat a objímat paprsky slunce... možná právě proto abych se dobila tím,
co mi bylo "odepřeno".
V myšlenkách jsem se nechala unášet hezkými zážitky toho dne, co chvíli jsem měla úsměv na tváři.
Předla jsem doslova jako kočka.

Krásné dny a zítra vás chci o půl jedné slyšet! 

... když se tedy se zpěvem či pobrukováním přidáte .o)

A pokud někdo z vás brblá, že neumí zpívat, tak prrr. 

O to tady vůbec nejde, to je zcela nepodstatná věc, jasný?!

Katka

Tři, dva, jedna, teď... (8,9)

Jak jsem slíbila, tak činím.

Náplň víkendu mi byla předem známa a dána.

Již měsíce si říkám, že bych mohla sednout k šicímu stroji a něco ušít. Skutek utek.

Když je ale důvod, dobrý důvod, potřebný důvod, jde to okamžitě.

Před více jak osmi lety jsem šila hodně moc. 

Po půl yardech jsem si kupovala i látky z Ameriky - na kabelky, peněženky, pouzdra atd.

Tato zásoba mi vydržela doteď a jsem za to ráda. 

Kdyby mi tehdy někdo řekl, že tuto prémiovou 100 % bavlnu, látky od známých návrhářů budu používat na roušky, klepala bych mu na čelo... a přesně tam dnes jsme a já jsem ráda, že je můžu na potřebné použít. 

Jak se úhel pohledu vlivem okolností mění...

 Když jsem si nandala roušku s mandalami, tak jedna červená mandala mi vyšla přímo na špičku nosu. 

Pobavilo mě to a hned se zrodil spontánní nápad. 

Zvolila jsem rychlou jednoduchou aplikaci, která rozveselí.

Nápad, který by mohl pomoci maminkám dětí, které mají také povinnost nosit na veřejnosti roušky a moc se jim třeba nechce. Kreativitě se meze nekladou.

Moje rouška chrání tebe,

tvoje rouška chrání mě.

Buďme k sobě ohleduplní.

Dopoledne při vaření a pečení jsem měla skvělé pomocníky. 

Dělali mi milou společnost, chvílemi mě i rozesmívali.

Můžete si je pozvat i k vám domů, vřele doporučuji.

Doba je jaká je a o to je důležitější umět vypnout myšlenky, aspoň na chvíli najít to, co nám dělá radost,

upustit páru strachu a stresu a dobít se.

Čiňte tak podle svého vkusu, zálib, ale rozhodně tak ČIŇTE!

Poklidné dny a hodně zdraví

Katka

Tři, dva, jedna, teď... (7)

Jak jsem slíbila, tak činím.

Tento příspěvek by se hodil napsat ráno, ale jsem popravdě ráda, že jsem zde alespoň teď večer na skok. 

Jedna část zaměstnanců je díky současné situaci nedobrovolně doma. Druhá část zaměstnanců chodí do práce a má toho víc, 

než je běžné. Někdy až za hranou.

Patřím k druhé skupině.

K tomu děti, které jsou viditelně rádi (což je u puberťáků vzácné), když nás s manželem konečně vidí přijít domů z práce. Dokonce ve čtvrtek pronesly legendární větu, povzdech: "Já bych tak šla/šel do školy!"

Jejich úkoly do školy (mimochodem v deset hodin jsme jeden z němčiny dodělali). Domácnost. Šití roušek. 

Je pravdou, že čím víc je člověk v zápřahu, tím méně má času přemýšlet a připouštět si strach a stres.

Jakmile večer lehnu do postele, do dvou, maximálně tří sekund nevím o světě.

Spím v tahu do doby, dokud ráno nezazvoní budík.

I a nejen z těchto důvodů musím změnit své původní předsevzetí, že zde zanechám denně pár písmenek. 

PRO POTĚCHU, POVZBUZENÍ, PRO LEPŠÍ NÁLADU.

 Budu se snažit co nejčastěji, protože vidím, že to má smysl. Budu tak činit ale tak často, abych to zvládala bez úhony.

Byla jsem v práci k mé radosti upozorněna, že dnes je obzvlášť hezký den - 

MEZINÁRODNÍ DEN ŠTĚSTÍ.

Právě tento den, realitě navzdory.

Zároveň má svátek Světlana (Světlanky všechno nejlepší!), což znamená, že dnes slavíme i svátek SVĚTLA, SVĚTA 

(i lana .o), když už tak slovíčkařím). 

ŠTĚSTÍ - SVĚTLO - SVĚT - symbolický vzkaz, že bude zase dobře.

Zároveň je dnes první jarní den a venku se počasí obzvlášť obléklo slavnostně.

Bylo teploučko, voňavo, ptáci koncertovali naplno.

Užijte si poklidný víkend a soustřeďte se na drobnosti, které vás dělají šťastnými.

Nejsou samozřejmostí.

Katka