Třebíč zase jinak

Plánovaně neplánovaně mě po práci pneumatiky auta zavezly do Třebíče.

Poslední podzimně-letní pátek si o to řekl sám.

Měla jsem zcela jasno v tom, kam mé kroky povedou.

V Bazilice sv. Prokopa jsem byla již vícekráte. 

Tento prostor mě velmi oslovil a ten den (vlastně již řadu týdnů) jsem měla velké nutkání tam jet. 

Měla jsem dopředu zjištěno, že v pátek od 15:30 je Bazilika volně přístupná veřejnosti. 

V 16:30 pak začíná pravidelná mše.

Chvilku před čtvrtou jsem do ní vešla. 

Čistota a jednoduchost prostoru mě vždy dostane a odzbrojí.

Uklidní a vzbudí dojem, že vše je tak, jak má být.

 

Po chvíli jsem zasedla do třetí řady, zavřela oči a vedla rozpravu sebe a Boha, Vesmíru, něčeho vyššího... 

či jak to kdo chce nazvat.

Pro mě je to jedním.

Dozvěděla jsem se to, co jsem se dozvědět měla. 

Až mi slzy tekly po tvářích.

Než začala samotná mše, tak jsem odešla. 

To pro mě není.

Kroky mě následně zavedly do staré židovské čtvrti, kde co chvíli na zemi uvidíte kamenné srdce.

Možná aby to vyvážilo doby, kdy lidi pronásledovali a zabíjeli, kdy zde chybělo jak srdce, 

tak rozum a vlastně samotná lidskost... 

Proplétala jsem se uličkami, kochala se pohledy.

Poté jsem se vydala vzhůru do kopce, na návrší nad městem.

Všude vůkol voněl nádherně podzim a sluníčko se chýlilo k západu.

Byl teplý téměř letní den. Čas a místo doslova za odměnu.

Ačkoli jsem myslela, že se tam z časových důvodů nedostanu, 

přesto jsem tam na chvíli zašla - na starý Židovský hřbitov. 

Blíží se čas dušiček... 

Poté jsem prošla kolem hřbitovní zdi, kde jsem se desítky metrů brouzdala v deseticentimetrové

šustící vrstvě lupení, až se duše tetelila.

Při scházení z véršku jsem se kochala pohledy na věže baziliky 

v západu slunce nad městem.

Podívaná to byla velkolepá.

Pro někoho by to byly "jen" dvě hodiny.

Pro mě to byly úžasné, naplněné dvě hodiny, které se nezapomínají.

Krásné dny

Katka