Krom toho, že vás dnes zavedu k nám na terasu, se s vámi podělím i o jeden osobní příběh, který je s tím velmi úzce spjat. Zároveň i poodkryji, že facebookový či blogový svět či obraz někoho je pouze takovým, jaký se ho ta daná osoba rozhodne pro okolí nastavit. Nemusí být a mnohdy není obrazem reality. Píši to i proto, aby někteří nepropadali smutku či dokonce panice, proč oni "tak skvěle" nežijí, jako ti lidé z netu, proč oni "to nemají", proč oni nejsou "tak šťastní"... či cokoli jiného. Chci právě tyto lidi uklidnit.
Každý z nás ve svých životech ž i j e m e. Se svými vzlety i pády. Se svými radostmi i starostmi. Nenechte se mýlit, opravdu každý z nás. I za "spokojeným" životem, či krásnými fotografiemi se někdy skrývají životní příběhy či etapy života, z kterých je velmi úzko a smutno. Partnerské problémy, probíhající rozchody či rozvody, zdravotní komplikace, starosti s dětmi, pracovní problémy či doslova zemětřesení, strach o své blízké, starosti s láskou, že není tam, kde by měla být či se objeví tam, kde by ji člověk neočekával...
Motto mého blogu je: "Země ZA DUHOU je místo, kde můžete na chvíli zpomalit, zklidnit se, zasnít se, zasmát, potěšit oko, pohladit duši, nechat rozeznít srdce..." - jak to vaše, tak i to mé.
Také nežiji den co den jen šťastně na obláčku a čas od času se mi nějaké strasti také nevyhýbají. Řeším si je ale povětšinou sama. Snažím se jimi neobtěžovat ani zde na blogu, ani své blízké či kamarádky. Čím méně jim věnuji pozornosti, tím rychleji se vyřeší.
Dnes udělám výjimku a vystoupím krapet ze své komfortní, osobní zóny. Chvílemi to bude vypadat, že budu mluvit o nesouvisejících věcech, ale buďte trpěliví, vše se nakonec propojí - terasa - křesílka - nemocnice - Naděje a Víra...
Již tři roky se poohlížím po vhodných křesílkách na terasu. Která by se tam hodila, a která jsem si vysnila. Která by byla pohodlná a jednoduše byla "ta pravá". To se letos podařilo. Krom toho, že splňují vše výše zmíněné, jsou pro mě spojena s nadějí a vírou. Ve velké míře.
Příběh začíná. V den s magickým datem 2. 2. 2020 jsme se ve 2 hodiny ráno ocitli se synem v nemocnici. S velkým strachem, nevěděli jsme, co bude. Nevěděli jsme, zda půjde na operaci hned, či po čase, až se akutní stav zklidní. Nakonec šel po týdnu domů s termínem operace za 8 týdnů. Těch osm týdnů bylo náročných, museli jsme hodně změnit zažité a přizpůsobit se situaci. On, já i my všichni jako rodina. Věřit, že se do operace nestane další průšvih.
V tuto dobu jsem, v době kdy byl vyhlášen nouzový stav, pro vás spustila sérii příspěvků Tři, dva, jedna, teď... - pro potěchu, povzbuzení, pro lepší náladu. Když se podívám zpět, bylo to vlastně i pro mě... Skoro každý den (či jak síly dovolily) jsem na blog dávala jeden příspěvek.
Když se blížil termín operace, byl konec března. Situace ohledně koronaviru zavírala nemocnice, rušila plánované operace. Pět dnů před operací byla zrušena i ta synova. Víra, že i tak to dáme, že vše bude v pořádku bylo to jediné, co nám zbývalo. Důvěřovala jsem, že to tak bude. Jiná možnost nebyla.
Týdny běžely dál. Jela jsem setrvačností na autopilota. Pocit strachu jsem se snažila eliminovat, co to šlo. Strachu o syna (se speciálním režimem), strachu ohledně Covidu. Děti nechodily do školy, vzdělávaly se doma. Já jsem chodila do práce, kde to bylo náročnější než kdykoli předtím. Za nemocnici jsme nově sháněli i ochranné pomůcky, kterých byl v té době nedostatek. Snažili jsme se o nemožné..
Do nemocnice jsem nevolala. Věřila jsem, že vše je a bude tak jak má být. V květnu se ozvali z nemocnice sami s přednostním termínem operace 28. 5. 2020.
27. května nastupoval syn do nemocnice. Strávila jsem tam s ním času víc než jsem musela. Měla jsem tu potřebu. Zahráli jsme si i karty, zasmáli se, byli spolu. V té době byly totiž návštěvy zakázané, takže pokud bych odešla, už by mě za ním nepustili...
Když jsme zrovna u nemocničního stolu karbaničili - apropo syn mě obehrával - tak mi cinkla SMS, že si můžeme vyzvednout křesílka na terasu (o měsíc dříve, než avizovali! a nenáhodně právě v tento den!). Musela jsem se pousmát. Všichni a všechno se mi ten den snažili pomoct, povzbudit, dodat energii. I tato SMS mi přišla symbolická. Jako projev naděje a víry. Jako symbol, že vše dopadne dobře.
Druhý den, v den operace jsem měla volno. Ráno jsem na terase v čase snídaně chvíli poseděla na nových křesílkách. Dodávaly mi klid. Kde byly v té chvíli mé myšlenky je všem jasné...
A teď to nejdůležitější. Operace proběhla úspěšně, rekonvalescence byla bezproblémová. Díky, díky, díky za to!
Sdělení, které z výše napsaného vyplývá, je jednoduché: Važme si toho co máme, s pokorou, láskou a vděčností. Není to samozřejmostí.
Vše nemusí být takové, jaké se na první pohled jeví.
Podávejme pomocnou ruku tam, kde je toho třeba. S vědomím toho, že je to někdy třeba i tam, kde se to na první pohled nezdá. Buďme empatičtí.
Buďme pozitivní a věřme v dobré konce.
"Na konci vždy vše dobře dopadne. A jestli to dobře nedopadlo, tak to potom ještě není konec."
John Lennon
Je to s podivem. Terasa je v tomto období nejkouzelnější z celého roku. Nejvíc září, nejvíc jásá a nabíjí. Stává se pozvolna džunglí. Růžovo-fialovo-bílá tařicovka přímořská je právě teď v největším květu a vůni.
Je to radost být na terase a já jsem tam moc ráda.
Dnes jsem se na slunci nabíjela a prohřívala jako kočka. Když jsem se podívala na balkonové dveře a zaostřila ne do bytu, ale přímo na sklo samotné, s úžasem jsem uviděla tu samou krásu terasy ještě jednou - zrcadlící se v balkonových dveřích... stačí jen změnit úhel pohledu a člověk vidí nevídané...
Žijte si své životy poklidně a šťastně. S vědomím toho, že k nim patří jak radosti tak starosti. Zažíváme je všichni. Jak na ně ale zareagujeme,
závisí již na každém z nás...
Krásnou neděli přeji
Katka ♥
