Jedna "obyčejná" procházka...

Začalo to jednou větou: "Jde se do lesa!"

Však už bylo na čase!

Hodně města, málo přírody.

Hodně shonu, málo odreagování.

Hodně hluku, málo ticha.

 Bylo třeba to napravit. Uvést žití zpět do rovnováhy.

Cesta vedla nejdříve podél pole a symbolicky u křížku, který tam stojí již od nepaměti. 

V době, kdy kvetou plané růže mu to sluší nejvíce.

Přivoněli jste si k nim někdy?

Jejich vůně je ještě omamnější, než běžných růží.

Poté nás cesta dovedla na hráz rybníka.

Bylo zde kouzelně. 

Žlutý kosatec, který kvete na okraji se majestátně tyčil do výšky.

Od rybníka, který se na jaře halí do sasankových šatů jsme vešli do lesa, 

který se mění rychleji, než bychom chtěli.

Lesem jsme byli odměněni.

Bedlové srdíčko mi bylo odměnou.

O kousek dál bylo obří mraveniště, na jehož povrchu se proháněla mračna mravenců.

Vybavila se mi věta z pohádky: "Vyhlásit poplach!!!"

To doslova vystihovalo danou situaci.

Jak u mravenců, tak u mě :o)

Vycházku jsme začínali u křížku a 

symbolicky jsme ji při odchodu z lesa křížkem zase ukončili. 

Každý byl jiný, každý měl své kouzlo.

A domů jsme si donesli i kytici lučních kytiček. 

Ty jsou nejcennější.

Kromě krásy v sobě totiž ukrývají příběh - příběh našeho života...

Krásné dny

Katka