Zlatá země

Dnes odpoledne jsem strávila dvě hodiny na terase. 

Společnost mi dělala zatažená obloha, kytičky a plápolající plamínky svíček.

Po chvíli, co jsem na terasu vešla, začalo pršet. Ožila jsem ještě víc.

Co chvíli přidávalo víc a zase déšť utichal.

Byl to líbezný zvuk, nabíjející a tolik potřebný.

Dnešní příspěvek s dnešním ani počasím ani dnem sice nekoresponduje, 

ale kdo říká, že musí. Blog je virtuálním prostorem, který nemá omezení.

A pokud má, tak mu ho mohu vtisknout pouze já.

Takže vydejte se se mnou mezi pole po cestách, kde jsem šla i já poprvé.

Někdy si člověk myslí, že už viděl, prošel mnohé, ale nádherné na tom je, 

že i přesto ho co chvíli překvapují nové cesty, nové pohledy, nové zážitky.

Neočekávané věci.

Ten den jsme objevili cestu, která je běžně skryta a která skrývala nejednu krásu.

Po stranách cesty byl hustý koberec rozkvetlých bílých kytiček.  

  

Jarní zelená, slavnostní a čistá bílá, hra slunečního světla a stínu. 

Dech se až tajil.

Pohledy nejen přímo pod nohy, ale i do kraje byly odměnou.

Připomínaly mi obrazy z Toskánska. 

Místa, které mě velmi přitahuje a kam bych se jednou, kromě Provence, 

chtěla podívat. Až nastane ten pravý čas.

 

Velký kus cesty jsme šli modřínovou alejí. 

Cestou posetou převážně modříny, tu a tam břízami, jsem asi ještě nikdy nešla. 

Jemnost čerstvě vyrašených jehliček modřínu a jejich jemná vůně byla neobyčejná.

Ten den se povedlo vše, příroda se předváděla v celé své kráse,

ve všech svých barvách, tvarech a podobách.

Ať jsou vaše cesty podobně nabíjející

Katka