Poetika v lese... aneb mech všude, kam se podíváš

Že musíme alespoň jeden volný den do lesa, bylo jasné.

Bylo takřka nutností k nabrání sil, k hezkému pocitu na těle i na duši.

V sobotu pršelo, dnes pršelo, ale neděle byla za odměnu. 

U nás na Vysočině byla blankytně modrá obloha, jen tu a tam krásně vybarvený mráček.

Sluníčko svítilo i když hřejivou sílu již ztrácelo.

Léto jako by lusknutím prstů přešlo rovnou do zimy.

Jsou ale věci, které prostě jsou. Bojovat proti nim nemá cenu. Je to vyšší záležitost.

Takže, oblékli jsme si zimní bundy (6 stupňů je 6 stupňů) a vyrazili do lesů.

Jen co jsem vstoupila do lesa, ucítila jsem tu jedinečnou vůni vlhkého jehličí, mechu, hub a pryskyřice.

Vůni, která nejde ničím nahradit. Vůni, která vlívá do žil tolik potřebného. 

Vůni, která léčí jen tím, že je.

Les, kam jsme měli tentokráte namířeno, vypadal slavnostně. 

Jakoby byl téměř celý pokryt mechovým kobercem.

Zářil svěží zelenou jásavou barvou. 

Zelená byla v různých odstínech. Záleželo na druhu mechu.

Dohromady to ale tvořilo dech beroucí podívanou. 

Když se člověk pozorně zadíval směrem ke slunci, jasně viděl to, 

co je pro babí léto typické.

Spleť sluníčkem ozářených pavučinek natažených naprosto všude, po mechu, mezi větvičkami, 

stromy, pařezy, šiškami, houbami...

Kdybychom sbírali všechny houby, které jsme v lese viděli, donesli bychom domů nespočet nůší.

My jsme ale znalí... tak jsme vybírali jen ty nejhezčí .o)

Chomorůvka (jak jí říkala dcera, když byla malá) byla mou jednoznačnou favoritkou.

Nebojte, domů jsem je nenesla. I tak jsme ale měli plný koš. 

Těch osvědčených, jedlých.

Ani kaluže na cestách mě nenechaly bez povšimnutí.

Jako by zdálky jemně volaly a lákaly mě k sobě.

Poslušně jsem volání vyslyšela a nelitovala.

Stejně tak jako není někdy na škodu "ohnout svůj hřbet" či si dřepnout 

a podívat se na tu lesní krásu "od země". Ach...

Hra světla a stínů mě nikdy neomrzí.

Vycházka splnila svůj účel na výtečnou.

Díky za to!

Na závěr jeden osobní vzkaz těm, kteří ví... a oni ví...

"Až to bude nejblbější, 

tak se to najednou začne obracet k lepšímu."

Václav Havel

 

Krásné dny vám všem, kteří tyto řádky čtete ♥

Katka 

Má kniha - "OBYČEJNÉ ZÁZRAKY"

Před nějakým časem jsem vám slíbila, že vás zavedu do mé tajné jedenácté komnaty,
kde se ukrývá můj splněný sen... buďte tedy srdečně vítáni a pojďte směle dál.

Každý z nás po něčem toužíme, o něčem sníme. Něco nás láká či přitahuje.

A pokud jsme trpěliví a cílevědomě si za tím jdeme, tak se přání může stát skutečností...

Jsem trochu jiná, vím... Chovám se někdy jinak než ostatní... 

Říkám či píši někdy jiné věci, mnohdy zcela otevřeně, jinak než je běžné... 

Dělám někdy věci jinak než ostatní, spontánně, s obrovskou radostí...Vidím, cítím, vnímám svým způsobem...
Snažím se žít svůj život vědomě, plně, s lehkostí a radostí. Užívat si každý okamžik.
Že tím spontánně ovlivňuji i lidi ve svém okolí mě víc než těší a dává mi vědět, že je to správná cesta.
Vlna štěstí, pozitivity, lásky a přejícnosti se šíří dál...

A i proto jsem se na konci loňského léta rozhodla, že Ježíškovi krapet pomůžu.

Rozhodla jsem se své nejbližší - rodinu a přátele - prostě ty, které mám ráda, kterých si vážím a jsou pro mě důležití -
obdarovat k Vánocům ryze osobním dárkem. 

Nejosobnějším, který jsem kdy vytvořila. Pro druhé i pro sebe ♥

Odmala jsem ráda psala, toulala se v říši fantazie a létala v zemích příběhů.
Byly to krásné chvíle, které mě ovlivnily napořád.
 Že napíši knihu, jsem si slíbila už kdysi dávno.
Teď - nastal ten pravý čas, aby spatřila světlo světa.



A tak jsem se pustila s obří chutí a velkým respektem do práce, abych svůj sen uskutečnila - zhmotnila,
dotáhla do konce - držela v ruce štůsek svázaných voňavých listů psaného slova a fotografií do knihy.
Knihy, která je skládankou života samotného. "Slovoknihou" a trošku i "fotoknihou".
Kniha je mým obrazem. Je přesně taková jako já, jakou mě znáte z blogu - ať už ve formě písmenek a řádků,
tak co se fotografií týče.
Mnohé je ukryto i mezi řádky - pro toho, kdo má chuť mezi řádky číst...

O název samotný si kniha po chvíli řekla sama a plně vystihuje její podstatu.

" O B Y Č E J N É  Z Á Z R A K Y "

Následující fotografie toho řeknou víc než já...

"Každá kniha má duši - duši toho, kdo ji psal a duši těch, 

kdo ji četli a snili s ní."

Carlos Ruiz Zafón

 

Musím přiznat, že s knihou mi vstoupila do života netušená hřejivá radost. 

Už při průběžném psaní textů, při jejím vzniku, když jsem ji poprvé držela v ruce a přivoněla k ní, při darování druhým, 

při zpětných reakcích obdarovaných... ♥

DĚKUJI...

Knihy jsem si vytiskla v počtu, který odpovídal počtu těch, které jsem chtěla obdarovat. 

Okolnosti tomu ale chtějí a budu dělat dotisk.

Pokud by někdo z vás měl zájem, mohu počet navýšit.

V tom případě se mi ozvěte na mail:

vzemizaduhou@seznam.cz

Plňte si své sny! Věřte v ně!

Krásné letní dny

Katka ♥

PS: Článek mám již od února napsaný. Nepřišlo mi vhodné s ním v posledních měsících jít na světlo světa, když svět nebyl úplně v pořádku. O to větší mám radost dnes, že ho vysílám do světa...

VÝSTAVA fotografií - Portréty zvířat

Dnešní článek se mi píše obzvláště lehce a s radostí.

Je totiž o jednom splněném snu, o v jistém slova smyslu odměně.

Tentokráte se týká zcela mého muže.

Že je vášnivým fotografem jsem se nedávno již zmínila. 

Fotí snad odjakživa. Vášeň pro focení se s časem jen prohlubuje, jeho aparatura se rozrůstá.

Jeho fotky jsou překrásné.

Jeho fotoarchiv čítá na tisíce fotek, které jsou uloženy v PC a některé ve formě fotografií visí i

na stěnách v interiéru bytu.

O co větší radost ale mám - za něj, pro něj, s ním - 

že se uskutečnilo to, co jsem věděla, že se jednou prostě musí uskutečnit - 

že z jeho fotek vznikla 

V Ý S T A V A

s podtitulem 

P o r t r é t y  z v í ř a t

Vystavované fotografie byly pořízeny převážně v Jihlavské ZOO v posledních pěti letech.

Jsou zároveň poděkováním všem, kteří  se starali, starají a budou starat o chod a rozkvět ZOO.

Vystavené fotky byly pečlivě vybrány a výsledek je 

- a neříkám to proto, že je to můj muž .o) - 

zcela skvělý. 

Jsi šikula, mám z tebe velkou radost.

Pokud budete mít o prázdninách v termínu od 8. července do 16. srpna cestu do Jihlavy, 

přijďte se na fotografie do Kavárny Muzeum (v horní části Masarykova náměstí) podívat.

Jste srdečně vítáni.

Osvěžit se při tom můžete i dobrou kávou, dortíkem či něčím dobrým, co vás zrovna zláká.

Kavárnu mohu doporučit, je mou oblíbenou.

Krásné léto, prima prázdniny a odpočinkovou dovolenou

Katka

Třebíč zase krapet jinak

Do Třebíče jsem vás již nejednou vzala.

Dá se říci, že tam jezdím již pravidelně. Plánovaně i neplánovaně. Spontánně.

 Buď s někým nebo sama. I to má své nezaměnitelné kouzlo.

Někdy je Třebíč místem setkání, někdy tam jedu jen tak. 

Někdy si chci udělat radost, někdy potřebuji povzbudit a nabít, pohladit duši. 

Ať tak či onak, naprosto vždy výlet splní svůj účel.

Tentokráte byla návštěva očistná a nabíjející zároveň.

Mé první kroky vedou vždy do Baziliky svatého Prokopa. 

Běžně bývá pro veřejnost zavřená, ale v pátek, hodinu před večerní bohoslužbou, bývá volně otevřená.

A to je můj čas.

Že jsem v bazilice prvních pět minut seděla v tichu, čistotě a míru zcela sama, bylo darem a odměnou.

 V tu chvíli se i rozezněly zvony a vibrovaly celým prostorem...

Krásné chvíle na které se nezapomíná.

Poté jsem si baziliku opět prošla, prohlédla Opatskou kapli s jejími freskami, rozetu za oltářem, která připomíná rozetu v Katedrále Notre Dame v Remeši, překrásné lomené oblouky, presbytář přistavený za doby majitelů panství Waldsteinů, práci kameníků na kazatelně a plno drobných detailů, které pro mě právě ten den hrály roli.

Když se blížil čas bohoslužby, bylo to pro mě znamení odejít. Zvuk varhan mi nedělá v žádném svatostánku dobře. Vždy ve mně probudí negativní pocity a o to věru nestojím.

Zato románský portál, který se nachází v severní chrámové předsíni, mi vždy vezme, 

v dobrém slova smyslu, dech. Překrásná práce.

Poté mé kroky vedly do Benediktýnské klášterní zahrádky k bylinkám. Levandulím a tymiánu.

Nabrala jsem jejich květy jemně do dlaní a dlouze přivoněla. 

Pak chvíli nevěděla o světě, pravda.

Dál mé kroky vedly do starého židovského města.

Pro moderní lidi, kteří propadají a holdují moderním technologiím tak silně jako já,

mám následující fotečku.

Sem můžete posílat maily o sto šest.

Poetická mailová schránka .o)

Když jsem pomalinku stoupala do kopce, na vyhlídku na město, spustil se pořádný lijavec.

Dešťové kapky bubnovaly do paraplete, vzduch voněl letním deštěm, všude byl mírný mlhavý opar.

Prostě a jednoduše nádhera! 

Lidé se choulili pod stromy, já stoupala dále do kopce, zcela nadšeně, 

s neskrývanou hravou radostí.

Než jsem se na vyhlídce dokochala, přestalo pršet a znovu vysvitlo slunce.

Zpátky dolů jsem se vydala úzkými cestičkami, které křižují v různých směrech celý kopec, který se vine zpátky k židovskému městu.

Zákoutí byla malebná, poetická, romantická.

Jaktože jsem tudy ještě nešla?!

Mnohé věci jsou ale v životě poprvé...

... a člověk je stále mile překvapován...

Někdo má kytičky za oknem na parapetu v truhlíku, 

někdo zevnitř a přímo na parapetu.

Nová doba.

Průchody domy mezi jednotlivými uličkami židovského města mě vždy strhnou svou atmosférou.

Jako bych se přenesla do dob, kdy lidskost spala, šířil se strach a smutek. 

Do dob černé historie druhé světové války...

Pryč ale zase ven, na světlo, čerstvý vzduch, na svobodu.

Už už jsem stoupala po schodech do Kostela sv. Martina.

Zvuk varhan mě ale tentokráte zastavil...

Tak tedy zase jindy.

Potkávala jsem i bezva lidi .o)

A pak hurá na vlak, který mě dovezl zpátky k domovu.

Ten šestý v řadě jel se mnou.

Odpoledne opět zcela za odměnu.

I takto lze využít tři hodiny po práci.

Nebudu nic zastírat, už se zase těším na příště.

Krásné dny

Katka