Maďarsko - zastavení třetí - poloostrov Tihany, Balaton

Jedno z míst, které jsme v Maďarsku také nemohli nenavštívit byl Balaton.

Přesněji řečeno poloostrov Tihany.

Když jsem si přečetla, že poloostrov Tihany je maďarská oáza provoněná levandulí, 

přezdívaná maďarskou Provence, bylo jasné, že toto místo je to pravé.

A bylo.

Nutno podotknout, že ho vybral můj muž, neboť mě zná a ví...

Levandule byly sice podle očekávání již odkvetlé a ostříhané, ale to nevadilo. I tak jejich keříky voněly a dávaly tušit, že tu ta krása prostě a jednoduše je.

A i to někdy stačí.

Poloostrov Tihany, kde se nachází stejnojmenná obec, je klidným a milým místem, kde se dá na městské pláži skvěle vykoupat a strávit bezva čas. 

Balaton byl krásně teplý, čistý. Koupání bylo doslova za odměnu...

Obrovská vafle s vanilkovým krémem, šlehačkou a politá čokoládou byla ta největší dobrota, kterou jsem v Maďarsku ochutnala.

Letos jsme k moři sice nejeli, ale na tomto místě jsem měla pocit, že tam jsme.

Oči to jasně viděly, tělo cítilo teplou vodu a nechalo se pohupovat ve vlnkách.

Vlhký teplý vzduch, zvuk racků, cikád a šumění vlnek o pobřeží či kameny na molu.

Jediným rozdílem bylo, že voda nebyla slaná. 

Jinak měl člověk pocit, že je u moře.

A když člověk chtěl - a my jsme rozhodně chtěli - tak šel vzhůru do kopce. Stále blíže k nebi, 

až se dostal na místo, kde bylo zcela božsky.

Kde stál se zatajeným dechem a jen jednoduše koukal na ten úchvatný obraz, 

který se dole pod ním a kolem něj otevřel...

Když si to člověk dovolí a nechá se unášet okamžikem, místem, geniem loci, tak zažije nevídané.

Může zažít velmi silný niterní zážitek, obrovský příval štěstí, radosti, lásky, 

vděčnosti... až mu tečou slzy po tvářích.

Tak silné to tam pro mě bylo.

Jen jsem se lokty opírala o zídku a hleděla. Jednoduše byla.

Fotografuji ráda, ale velmi často beru do ruky i fotoaparát či mobil cizích lidí a pořizuji jim jejich společné obrázky. 

To nejcennější a nejmilejší z dovolených.

Často se sama nabídnu, že je vyfotím, protože z nich cítím "ten pocit", který mívám občas sama...

A s jedním takovýmto fotografovaným párem z Berlína jsem se dala i následně do řeči.

Začalo to fotografií, přešli jsme na jazyky a geografii, dále k rozdělení Československa a jak se na to Češi dívají po letech, zalétli jsme také do Prahy a jejích uliček, Berlína...

Milý rozhovor s bezva lidmi na dech beroucím místě v cizí zemi.

Dvě různé národnosti, ale rozdíl nebyl žádný. A tak to má být.

Kromě překrásného výhledu na Balaton, se zde nachází i benediktýnský barokní klášter, 

který je doslova třešinkou na dortu.

Všude, kam vkročíme, zanecháváme stopy.

Ať už ty reálně viditelné, či ty okem nezpozorovatelné, přesto reálně existující.

Stopy zanecháváme jak na místech, kam vkročíme, tak v lidech, které na své cestě potkáme...

... a když máme pak to štěstí, tak se ohlédneme zpět a srdce se nám radostí a štěstím rozezní, 

oči rozzáří, duše povznese. 

Ať se vám to tak daří!

Krásné dny, nádherné začínající září

Katka