Jižní Morava IX. - Zpátky v čase...

Jsou fotky a povídání, na která během roku z různých důvodů nedošla řada.

Leden je jeden z volnějších měsíců... kdy se má hodně odpočívat a i mé tělo si řeklo a stále říká o pauzu... tak toho využiji a malinko se z tepla postele vrátím zpět.

Zpátky ke krásným chvílím pravého léta, které mě i po půl roce vracejí na ono místo a probouzejí překrásné pocity...

Na Pálavu - jižní Moravu.

Do kraje, který si mě zcela získal, doslova omotal kolem prstu.

Tentokráte do útulného penzionu Venkovský dvůr,

kde jsme měli maximální soukromí a byli současně propojeni s přírodou.

Do místa, kde nám hned před vchodem kvetly mé milované, omamné levandule.

Každé ráno, když děti ještě spaly, tak jsem potichoučku vyšla z apartmánu.

Nikde nikdo, ticho - jen ptačí zpěv. Vzduch voněl ještě trochu vlahým i když již parným jitrem.

Boty jsem si nebrala. Šla jsem bosá po již zahřáté zámkové dlažbě - až na trávník.

Beze slova jsem se brouzdala rosou, která byla již jen v místech, kam vrhaly stromy stín.

Připadala jsem si jak na měkoučkém, jemňoučkém koberci, který dokáže vykouzlit jen matka Země.

V zadní části zahrady jsem se zastavila. Sepjala ruce s úsměvem na rtech a radostí v duši před srdcem, zavřela oči a vnímala tu krásu krás, to ticho, mír, radost, štěstí, lásku, souznění, uzemnění Zemí a napojení na Vesmír...

Jak dlouho jsem tam stála, nevím. Čas nehrál roli.

Každé ráno jsem takto začínala a každý den jsem takto zakončila.

Bylo to úžasné, báječné, nezapomenutelné...

"Když člověk nic neočekává, 

může být nad míru překvapen, 

odměněn... a já byla neskutečně moc."

Nejvíce jsme si posezení na křesílkách před apartmánem užívali večer, po setmění, když jsme se po celém dni plném zážitků vrátili po penzionu. Paradoxem je, že jsem fotku nenašla... 

Zapálené lucerničky na stole, podél cestičky jsou ale v mých vzpomínkách nezapomenutelné.

Stejně jako popíjení vínka či višňáku a náš tlumený rozhovor za doprovodu cikád, cvrčků a žab.

A ta vůně, kterou každý večer vykouzlil!

Každou noc jsem se vzbudila kolem třetí hodiny, ačkoli se mi to běžně nestává.

Po zkušenosti z první noci jsem to ale vítala s otevřenou náručí.

Otevřela jsem dveře dokořán, přesunula si ratanové křeslo o kousek více do prostoru... abych viděla na nebe - zcela poseté zářícími hvězdami, se zářivou mléčnou dráhou.  

Bylo to pro mě jako magnet...

Minimálně půl hodiny jsem každý den koukala na toto přírodní, dech beroucí divadelní představení, které mi nikdy nezevšední.

Viděla jsem spoustu padajících hvězd. Padlo hodně přání.

Jedna z hvězd svítila velkou intenzitou, dlouho přes půl oblohy. Poté z ní začaly "upadávat jako by kousíčky", až se rozpadla celá. Manžel říkal, že to mohl být bolid. Kdo ví.

Ale důležité v tu chvíli bylo to, že přání, které bylo vysláno do Vesmíru bylo nesmírně důležité. Víc než naléhavé. Nebylo pro mě, ale pro člověka, kterému běžné padající hvězdy jen těžko mohly pomoci... Tak moc to tehdy bylo potřeba...

Na tuto padající hvězdu nikdy nezapomenu. Stejně tak na pocit, který jsem tehdy měla.

"Smiles... the most beautiful thing in life"

"Úsměvy... nejkrásnější věc v životě"

I rohožka u dveří jela na stejné překrásné vlně jako já...

Usmějme se tedy i my teď - trochu navenek a hodně dovnitř.

Krásné dny

Katka ♥