Tak trochu jiné setkání

Jdu si takhle po ulici. 

Zaregistruji, že asi dvacet metrů přede mnou, směrem ke mně jde paní se dvěma psy. 

Velkým zlatým retrívrem a malým jorkšírem.

Přibližujeme se.

Malého nechávám očividně zcela chladným.

Velký, rozvážnější, mě zaregistroval.

Ba co víc.

Díváme se zpříma do očí.

Čím víc se blížíme k sobě, tím víc se spontánně usmívám.

Kdybych řekla, že pes také, budete si možná klepat na čelo. 

Pes to sice tak úplně neumí, vím, ale snaží se.

Je mu to vidět na jiskře v očích a začíná mu povlávat ocásek, jemně celé tělo. 

A samozřejmě i ten náznak úsměvu tam je pro toho, kdo ho vidět chce, to dá rozum.

Ve chvíli, kdy jsme asi metr od sebe a máme se míjet, tak vybočí ze své dráhy směrem ke mně. 

Na stvrzení pozdravu, setkání a spříznění mě jemně očichá a dotkne se přitom mých riflí.

Já se na stvrzení pozdravu, setkání a spříznění začnu usmívat ještě mnohem více a zářit.

Neřekli jsme si ani slovo, přitom proběhla neskutečně bohatá a radostná komunikace.

Zdroj: fotografie od mé šikovné neteře

 V tu chvíli mě jen tak napadlo – co kdybych to zkusila taky tak – jako pes?

Až potkám nějakého člověka, který mi bude sympatický – jako očividně já retrívrovi - budu mu hledět na dálku do očí, vrtět – to asi nedám! Takže po svém - místo toho jemně tančit. Tím zároveň splním i podmínku jemného povlávání tělem. A ve chvíli, kdy se budeme míjet... tak k pohledu z očí do očí se k němu přiblížím a jemně ho očichám – na stvrzení pozdravu, setkání a spříznění.

Jen si tak představuji, jak by na tento akt komunikace zareagovaly ženy... a jak muži :o)

… Pánská voňavka si mnohdy o přivonění sama přeci říká…  :o)

Krásný víkend

Katka ♥