Svatý Martin

Den, kdy se slaví příjezd Svatého Martina na bílém koni, jsme vlivem okolností trávili jinak než bylo původně v plánu. Život a cesty druhých se někdy neptají.

Jeli jsme tam, kde jsme ten den prostě měli být, bylo to žádoucí, správné.

Tam, kam jsme si ani foťák nemuseli brát.

Vzhledem k tomu, že jsme měli značnou časovou rezervu, silnice nás nečekaně zavedla na jedno zvláštní, velmi krásné místo.

Místo kousek za městem, místo blíže k nebi, Bohu, Vesmíru...

Mezi Želetavou a Krásonicemi, na návrší zvaném Humperk byla postavena 

kaple Narození Panny Marie, 

kterou nechal postavil Karel Max hrabě Thurn.

Z historických pramenů je známo, že v roce 1660 byl Karel Maximilián hrabě Thurn postižen vážným očním neduhem. Marně se obracel na doktory, zrak mu slábl a hrozila slepota. V nouzi nejvyšší se obrátila pozornost celé jeho rodiny k Panně Marii. 

Pak přišlo jakési vnuknutí, aby si omyl nemocné oči ve vodě, která vyvěrala na nedalekém návrší pod starým mariánským obrázkem. Současně dal slib, že v případě uzdravení zde postaví kapličku. A skutečně, nemoc se dále nezhoršovala a zrak se mu opět v plné síle navrátil. 

Hrabě svému slibu dostál. V roce 1664 zde byla postavena kaple a později byl v ní zavěšen obraz Matky Boží s Ježíškem a postavou poutníka na pozadí s mohutným stromem a romantickou horskou krajinou. Byl to dar, který prý hrabě Thurn dovezl z jedné své pouti do Itálie.

Kaplička byla sice bohužel zamčená, ale nedalo nám to nenakouknout alespoň klíčovou dírkou...

Za klíčovou dírkou se před námi otevřel překrásný zdobený svět, okna plná nádherných barevných ve slunci zářících vitráží, které dodávaly vnitřku kouzelnou atmosféru, nádherné klenby, bohatá a přitom citlivá výzdoba k danému prostoru... a uprostřed samotná Panna Marie.

Sláva mobilům, že jsem si tu chvíli mohla přece jenom zaznamenat...

Teď upíjím horký čaj a vzpomínám na ten den, kdy foukal vítr tak, že s námi chvílemi pořádně zacloumal a zima byla, že by se za to ani prosincový den nemusel stydět... a i přesto tam bylo překrásně a u srdce to hřálo.

A když jsme scházeli z návrší, tak i nebe nám dávalo slavnostně najevo, 

že jsme tam, kde máme být, s tím, s kým máme být.

Že vše je tak, jak má být.

Že život a smrt jdou ruku v ruce tak jako noc a den... a nikdo z nás na tom nic nezmění.

Paprsky slunce jako by hladily zem - pole, louky vesnice, lesy - pod sebou.

Hladily i nás.

I přes tu zimu venku nechaly prostoupit světlo i do našich duší.

Zářivé, hřejivé, všeobjímající.

Jsou místa, která ačkoli si ani nenaplánujeme navštívit, 

přesto nás naše cesta života na ně zavede.

Z určitého důvodu...

Už se nedivím. Stále ale žasnu nad tím, jak věci krásně fungují a jsou propojené...

S láskou všem

Katka ♥