Advent

Advent byl zcela jiný než obvykle. I tak utekl jako voda. 
O něco byl ochuzen, něčím zase překvapil.

Každopádně byl intenzivní.

Když jsem před rokem přepisovala příběh o adventních svících do příspěvku, nevěděla jsem, 
jak těžký rok nás čeká a jak symbolicky důležitý obsah příběhu bude. Bude a je.

Proto si ho dovolím připomenout, protože jsou řádky a slova, 

která mají svůj význam nehledě na času.

 Na adventním věnci hořely tiše čtyři svíčky. Bylo slyšet, jak si mezi sebou šeptají.

První svíčka vzdychla a řekla: „Jmenuji se POKOJ. 

Ráda bych přebývala mezi lidmi, ale jim na mně nezáleží. Moje světlo sice svítí, 

ale lidé žádný mír nedodržují!“ 

Její světélko bylo čím dál menší, až docela zhaslo…

Světlo druhé svíčky zakmitalo a svíčka řekla: „Jmenuji se VÍRA, 

toužím svítit lidem na cestu životem, ale oni mnou pohrdají, 

jsem prý nemoderní a zbytečná. 

Lidstvo nechce o Bohu nic vědět, nemá tedy cenu, abych svítila!“ 

Průvan zavál místností a druhá svíčka zhasla…

Smutně se ke slovu přihlásila třetí svíčka: „Jmenuji se LÁSKA. 

Toužím být v lidském srdci, ale lidé si mě nevšímají, nechtějí mě. 

Vidí jenom sami sebe, tvrdí, že volné vztahy jsou lepší, že je třeba si užívat. Už nemám sílu, abych hořela.“ 

Její světlo se zachvělo a zhaslo… 

V té chvíli vešlo do místnosti dítě. 

Podívalo se na svíčky a řeklo: „Proč nesvítíte, kdo vás zhasl?“ A rozplakalo se …

Vtom se ozvala čtvrtá svíčka a zašeptala: „Neboj se! Dokud já svítím, nic není ztraceno! Mé jméno je NADĚJE! 

S mojí pomocí se dají i ostatní svíčky znovu zapálit.“
Od ní pak dítě znovu zapálilo i všechny ostatní.

Plamen NADĚJE by v našem životě neměl nikdy zhasnout. 

Každý z nás by měl plameny POKOJE, VÍRY, LÁSKY a NADĚJE stále udržovat.

Právě teď ujídám čerstvě upečenou vánočku a jdu se dívat na "Anděla Páně".

Pohlazení duše.

Krásný předvečer Štědrého dne vám všem.

Katka