Dva v jednom - Praha

Když mám jet na školení do Prahy, vždy se těším. 

Vždy spojím příjemné s užitečným. Užitečné (školení) s příjemným (procházka Prahou).

Cesta začíná brzy ráno za svítání, kdy většina lidí ještě spí a já vyjíždím směr Praha autobusem. 

Obrazně řečeno mívám v autobuse nos přilepený na skle, oči dokořán (někdy i reálně). 

Miluji sledování ubíhající krajiny, srnek a zajíců na polích, žlutě či tmavě rubínově zbarvené pole jetele, kvetoucí růžové keře po stranách, červené vlčí máky, fialové lupiny či šeříky, bílé jasmíny, jemně se zeleně vlnící pole ječmene – jak vlnky na moři...  

Nikdy mě cesta nenudí.

Tentokráte mi dělala navíc milou společnost Aňa Geislerová s její knihou P.S. 

Zbožňuji knihy samotné a před několika lety jsem objevila i svět mluveného slova – audioknihy, které využívám notně právě na cestách, v MHD či při úklidu doma. 

Každopádně knihu P.S. mohu vřele doporučit. Jedná se o krátké fejetony ze života, mnohdy se tam člověk nachází, vtipně psáno a zároveň je člověk vybízen i k zamyšlení.

Školení skončilo kolem půl druhé a já měla tedy celých pět hodin, než mi pojede autobus, jen a jen pro sebe. Tramvají jsem se dostala k Letohrádku královny Anny. 

Odtud jsem prošla celou Královskou zahradou, kde ačkoli byly rododendrony již odkvetlé, bylo nádherně.

Prošla jsem samozřejmě i kolem chumdelatého prastarého kaštanu, který obdivuji kdykoli jsem v zahradě. 

Má listy porostlý kmen i větve.

 Vešla jsem na Pražský hrad a zašla jen na skok do Katedrály sv. Víta. 

Cítila jsem, že tam prostě alespoň na chvíli tentokráte zajít musím. 

A katedrála opět nezklamala.

Odtud jsem se vydala již cestou, kde jsem asi nikdy nebyla, 

ale kam mě to tentokráte prostě táhlo. 

Přešla jsem Hradčanské náměstí, kde slunce pražilo neskutečným způsobem a i těch 30 stupňů ten den se mi zdálo málo na to, jak se člověk reálně cítil.

Loretánskou ulicí jsem se dostala až na Loretánské náměstí - k samotné Loretě.

K jednomu z nejproslulejších poutních míst barokních Čech. 

Zvonkohra ve věži – soubor 27 zvonů, které se rozzvoní každou celou hodinu, jsem ale neslyšela…

pro tu chvíli.

Odtud jsem šla ke Strahovskému klášteru, jehož počátky sahají až do 12 století 

a kde byl vlastně hlavní cíl mé cesty toho dne... navštívit svatostánek českého písemnictví.

Toužila jsem totiž navštívit strahovskou knihovnu s jejím Teologickým a Filosofickým sálem –

srdce a perlu českého písemnictví vůbec. 

Stačila mi doma jedna fotografie sálů v průvodci a věděla jsem, že to musím vidět, 

že to musím zažít na vlastní kůži... a najednou jsem tam opravdu stála... 

 

Prvním zastavením je Teologický sál, postavený v 17 století.

Je v něm uloženo přes 20 000 svazků knih, podle jejichž obsahu byl sál pojmenován.

Stěna, kterou se nahlíží do sálu je zaplněna výhradně různými vydáními bible 

či jejích částí v různých jazycích.

Když jsem spatřila druhý sál - Filosofický sál,  tak jsem dala spontánně ruku na srdce a s otevřenou pusou 

a očima dokořán žasla. 

Ano, z pusy mi vyšel lehko slyšitelný vzdech "Áááách".

Ještěže tam byli samí cizinci a nerozuměli mi :o)))

Žasla jsem nad tou krááásou.

Krásou viditelnou i tou, co je ukryta ve více než 42 000 svazků... 

Mohou se zde vidět díla z oblasti filosofie, astronomie, matematiky, 

historie, filologie a dalších oblastí.

Na stropě je k vidění malba "Duchovní vývoj lidstva", která ve zkratce zobrazuje vývoj věd a náboženství v jejich vzájemném ovlivňování a hledání. Východisko a nalezení pravé moudrosti spočívá v křesťanství. V centru dění jsou tu desky s Desatero přikázáním a Mojžíš, Adam s Evou, Kain a Ábel, Noe, Šalamoun a David...

Když jsem vyšla z kláštera, nakoukla jsem ještě do Baziliky Nanebevzetí Panny Marie, která se nachází ve středu Strahovského kláštera, hned vedle knihovny. 

Pak jsem v tom horku cítila, že by bylo vhodné se na chvíli ve stínu posadit, protože se mi chvílemi dělaly již mžitky před očima.

Poslechla jsem Rozum a posadila jsem se před bazilikou na lavičku do stínu. 

Na chvíli zavřela oči, vypnula se krapet a v tu chvíli...

... se z nedaleké Lorety začaly ozývat zvony s krásnou českou mariánskou melodickou písní "Tisíckrát pozdravujeme Tebe".

Bylo to krásně slyšet.

Jen jsem se usmívala a posílala směrem k Loretě tiché "děkuji" za možnost to slyšet, zažít.

Kousínek od Strahovského kláštera se nachází krásná vyhlídka na celičkou Prahu.

Pod sebou vidíte vinice a pěší cestu na Petřín a Prahu jak na dlani.

Na této zastávce vás nechám chvíli oddechnout, 

než se spolu vypravíme na druhou poloviny cesty. Taky vás už jistojistě bolí nožky.

Ale to zase příště. :o)

Krásné dny

Katka