Chvíle, kdy se mi rozezní srdce...

Letos jsem propásla pampeliškové, do dálky žlutě zářící louky.

To se tak někdy stane.

O co větší radost jsem měla, když jsem dostala druhou šanci.
Dostala jsem se do míst, kde jsem mohla zažít to, co se s nimi stane po odkvětu... uvidět louky plné bílo-šedých paraplíček, které se co chvíli chystaly pustit na svou rok co rok stejnou výpravu do světa - do dáli...

Jedna vedle druhé, nahusto k sobě přitulené - miliony pampelišek, kam až člověk dohlédl.

Pocit nepopsatelně krásný.





Pokud by v té chvíli na tom místě chtěl někdo začít počítat
- má mě rád, nemá mě rád -
tak by to nezvládl ani za deset životů. Paraplíček tam byly miliardy.

A uprostřed tou nádherou vedla posečená cesta,
která nás dovedla až k prastaré lípě.

Lípě, která stojí osamocená uprostřed louky
a náramně si to užívá.

Je krásně fotogenická a pózuje moc ráda,
v jakékoli roční době.

To odpoledne hrálo Rusko s Finskem hokejový zápas na Mistrovství světa. 

My jsme šli i přesto na vycházku s tím, že kluci uvidí druhou či třetí třetinu.

Jak jsme se tak toulali loukami, tu se zašli podívat, tam nakouknout, tak čas plynul.

Děti se kočkovaly, honily, válely v trávě, pampeliškách. Házely po sobě trávou, praly se na zemi.

Smály se a radovaly. Radost z "volnosti" a hraní byla hmatatelná.

Když jsme pak již nabrali směr chalupa, tak bylo jasné, že hokej dohráli bez nás. Nikomu to ale nevadilo. 

Syn to krásně shrnul. 

Zcela spontánně řekl: "Mami, to bylo mnohem lepší než hokej!"

V tu chvíli se mi láskou, štěstím a vděčností rozeznělo srdce...

Krásné dny vám z luk a strání, remízků a cestiček přeje

Katka

PS: ... má mě rád, nemá mě rád...  :o)