Když se nechám zlákat...

Slunečný den, modrá obloha, venku relativně teplo, vůně jara, ačkoli je teprve únor, hmatatelná.

Pátek, den, kdy nikam nespěchám.

Slovo dalo slovo a domluvila jsem se se sebou, že se domů projdu.

Jinou cestou, než někdy chodívám.

Nápad to byl  vskutku báječný. Jeho realizace ještě hezčí.

Sluníčko po mě natahovalo své paprsky a já je chytala s dětskou radostí. Vždy na přelomu zimy a jara si tak nějak více uvědomuji životodárnou energii slunce. Po zimě jsme většinou vyprahlí po jeho energii a paprscích. Po jeho teple a síle. 
Je to pak jako balzám - pro duši i pro tělo.

Ale to vám, kteří čtete tyto řádky, říkat ani nemusím. Cítíte a vnímáte to také. 

Proto tu - na těchto řádcích - i nenáhodně jste. :o)

Po půl hodině jsem se dostala k řece Jihlavě, po jejímž břehu jsem chtěla jít dále.

Než jsem se ale na tuto cestu napojila, tak jsem uslyšela tenoučké volání. Tiché, sotva slyšitelné.

Vzhlédla jsem na kopeček a bylo jasné, že sejdu z cesty. Že vystoupám do kopce a dotknu se historie, samotných počátků Jihlavy.

Ocitla jsem se totiž na Jánském kopečku, na vyvýšenině nad řekou Jihlavou, u Kostela sv. Jana Křtitele.

Kostel je původem nejstarší budovou v Jihlavě, postavenou v románském stylu. Vznikl ještě před založením města, pravděpodobně ve 12. století. Byl součástí osady při Haberské stezce, která minimálně od 11. století spojovala Kolín se Znojmem respektive Prahu s Vídní a byla předchůdkyní císařské silnice.

Jedná se o stavbu, kterou procházely dějiny. Táhli tudy vojáci Jiřího z Poděbrad, či Švédové za třicetileté války. Kostel sloužil jako svatostánek, konaly se u něj ale i popravy... Zažil všelijaké doby. Poznal dobré i špatné tváře lidí. Dobrotu i krutost. Byl svědkem různých lidských osudů.

To vše tam na člověka dýchne. Radost i smutek. Naděje i zmar.

V okruhu mohutných stromů, krásných kamenných soch a s kostelem vedle sebe zde může člověk uprostřed města najít klid, oázu pokoje. Čas jako by se na chvíli zastaví. 

A když vzhlédnete ještě ke všemu nahoru k nebi, pocítíte a pochopíte
pravý význam sousloví "genius loci". 

A pak dál podél řeky. Proti proudu. Směrem domů.

Kačeny a kačeři měli zrovna v tuto chvíli sněm a já jim za to byla vděčná.

Stejně tak i slunci, postupujícímu pozvolna k západu.

Krásné dny

Katka

PS: Není na škodu se někdy nechat zlákat a udělat věci jinak...