pondělí 7. května 2018

Od pampelišek... k životu samotnému...

Když jsme byli dětmi, určité věci pro nás byly samozřejmostí.
Běhání po loukách, koupání v rybníku, ježdění na kole, hraní "školky" s míčem o zeď, skákání přes švihadlo,  hraní vybiky na hřišti, fotbalu, lezení po stromech, chození po dešti v loužích, pořádání šnečích závodů, trhání květin na louce, vití věnečků z pampelišek, stavění domečků v lese, trhání třešní či malin přímo do pusy...


Ačkoli jsme ten pocit tehdy neměli, či si ho neuvědomovali, vím, 
Svobody, kterou jsme nijak nezneužívali, nýbrž maximálně využívali.
Dětství bylo, alespoň pro mě, kouzelné.

Dnešní svět a společnost je ale jinde než kdysi. Ať se nám to líbí či ne. 
U nás v rodině se snažíme co nejvíce odolávat tlaku, který je na nás vyvíjen dobou, společností, honbou za výkonem, srovnáváním, médii a konzumem křičícím ze všech možných stran.
V rámci možností se nám to i daří. 
Život máme takový, jaký si ho uděláme. 
Ne takový, jaký se nám ho někdo snaží vnutit.
Už odmala jsem například dětem vysvětlovala, jaký úkol mají reklamy, které cíleně - až nechutně - dávají i do pauz mezi pohádkami. 
Vždy stačilo říct: "My jim na to co?!" 
A děti dodaly: "Neskočíme!!!"


Pokrok je dobrá věc. Ale otázkou je, jak rychlý může být, aby to bylo v pořádku...
Myslím si, že pokrok je dnes tak rychlý, že mu už jen málokdo dokáže stačit.
Před nějakou dobou jsem dospěla do fáze, kdy jsem se o to přestala i snažit. Vlak pokroku, nových technologií mi ujíždí. Stojím na nástupišti, koukám za ním... a popravdě cítím se skvěle, je to velmi úlevné a očišťující.
Plno slov spojených s internetem či "chytrými" telefony (které z nás dělají v konečné fázi vlastně "hlupáky"...) jsou pro mě cizí a nevím co znamenají. A po pravdě, je mi to jedno.
Televizi, supernejnovější, kterou máme, již neumím ovládat (a ani nechci). 
Vlastně se roky skoro ani na televizi nedívám.

K čemu nám bude nejmodernější telefon či televize s funkcemi, které stejně nikdy ani nevyužijeme, když budeme osamělí, odtržení od reality a nešťastní. Neschopni navázat reálný vztah, neschopni jednoduše žít? Virtuálně napojeni... ale zcela odpojeni od reálného života, od našich blízkých, od sebe samých??? 
Ačkoli jsem v jádru velmi pozitivní člověk, neříkám vždy jen pozitivní věci. Protože jsem více vnímavá vůči lidem, přírodě a světu, tak "cítím", že se lidstvo žene někam, kam by rozhodně nemělo... a rozhodně se nejedná o zanedbatelnou věc...

Vím, že nejde vrátit to, co bylo. Dětství našich dětí a naše vlastní nemůže být stejné. Logicky.
Doba je jiná, ale přesto... snažme se našim dětem zprostředkovat co nejvíce krásných zážitků a prožitků, snažme se upozadit mobily, tablety, počítače, televize. Nepodléhejme konzumu a tomu "co by se mělo". 
Snažme se více smát, společně prožívat a žít. Objevovat to, v čem jsme dobří. Víc chválit, objímat se, líbat...
Snažme se vlastním příkladem ukazovat opravdové hodnoty, které mají nehledě na době cenu  - lásku, přátelství, otevřenost, upřímnost, přirozenost, ochotu pomoci. Slušnost, pravdomluvnost, čestnost. Pozitivní přístup k životu, optimismus, smysl pro humor. Férovost, ohleduplnost, úctu sám k sobě, k druhému člověku, zvířatům a přírodě. Naslouchejme sobě navzájem. Ukazujme dětem hranice a buďme důslední. Pro jejich i naše dobro.
Pěstujme naději, víru v dobré konce, lásku k životu.

Snažme se dělat vše nejlépe jak dovedeme
Dle našeho nejlepšího vědomí a svědomí.
To je to, co se počítá. To, co má cenu. 
To, co může změnit směr, kam se naše životy a společnost ubírá.


Na začátku příspěvku a tohoto příběhu byl s radostí uvitý věneček.
No, ale písmenka mě malinko strhla někam jinam, kam jsem původně ani namířeno neměla... ale očividně jsem sem měla dnes dojít... a vy se mnou.

Krásné dny
Katka

8 komentářů:

  1. Za mne netřeba dalších slov. Vše napsáno. Kolik asi holčiček dnes umí uvít věneček za pampelišek či pomněnek?
    Byla to samozřejmost, která se pomalu, ale jistě rozplývá. Škoda.
    Hezký den!
    Hanka

    OdpovědětVymazat
  2. Tak pod toto se Katko s tebou s radostí podepisuji. Děkuji, že jsi toto téma podala tak citlivým, nenásilným způsobem.
    P.S. S televizí to mám podobně:-).
    Henrieta

    OdpovědětVymazat
  3. Katko, jak moc bych si přála, aby víc a víc lidí takto přemýšlelo... Naprosto s tebou souhlasím. Snažím se alespoň troškou přispět přístupem k vnukům. Dvě hodiny si náš již skoro jedenáctiletý vyhrál s kartonovou krabicí :o)), z které si vyrobil "brnění". Mobil byl v nedohlednu :o))) a zapomenutý.
    Měj krásné dny.
    Ála

    OdpovědětVymazat
  4. Katko, děkuji, popsala jsi to naprosto přesně.. A čte se to tak krásně, když to cítím stejně.. ❤

    OdpovědětVymazat