úterý 13. března 2018

"Oslava životem"

Tento víkend byl speciální. 
Byl o setkávání se (s některými lidmi i po více než 30 letech) a radosti.
Byl i vzpomínkový, rozlučkový.
Byl o rodině, přátelství, pospolitosti, radosti i smutku.
Posledním přáním mého strejdy bylo, abychom jako rodina nebrečeli na pohřbu. Aby se pohřeb vůbec nekonal. 
Naopak. Abychom se společně setkali, pobavili se, zasmáli a v dobrém zavzpomínali. 
Abychom jeho odchod „oslavili životem“. A tak se také stalo.


Tento víkend jsme se sjeli do malebného penzionku v Loděnici u Prahy z různých koutů republiky i ze zahraničí - "pokrevní rodina"  i  ta „pokrevní přátelstvím“ - z Komárova, Berouna, Karlštejna, Jihlavy a Berlína. Pardubická část sice onemocněla, ale i tak tam byla svým způsobem s námi.
I slzičky ukáply, to dá rozum. Jsou slova a věty, které jednoduše dojmou a dotknou se hodně hluboko v srdcích každého. Člověk má co dělat sám se sebou, aby určité věty prodýchal… a natož, když jsem je měla ještě překládat do němčiny... vyslovit…
Během víkendu proběhlo, jak tušíte, více emotivních momentů.
O jeden, který je publikovatelný, se s vámi podělím. Jeden ze silných momentů pro mě bylo, když jsme se dvakrát přemisťovali šesti auty za sebou - jako vláček - z místa na místo.
Poprvé - v sobotu už za úplné tmy z Loděnice do Berouna na bowling. Loděnicí, kus po dálnici, kde auta sviští velkou rychlostí. Dále Berounem, kde jsme kličkovali ulicemi a uličkami, kde jsme míjeli mnohé semafory… a ani jednou se za tu cestu nestalo, že by se „mezi nás“ šest aut dostalo nějaké jiné auto. Ani na dálnici, ani ve městě. Ani jedna červená na semaforech nás nerozpojila. Ani jedno auto se mezi nás nedostalo, ani když jsme vjížděli z vedlejších silnic na hlavní… 
Je to s podivem, i když já se nedivím…


A podruhé - v neděli dopoledne, kdy jsme se přesouvali z Loděnice na hřbitov na Karlštejně. To dopoledne bylo modro, slunečno, 17 stupňů, jednoznačně nejteplejší a nejkrásnější den tohoto roku. 
My jsme tentokráte jeli jako poslední auto v pořadí. Před námi jsme krásně viděli „naší kolonu“ pěti aut, které za sebou jeli pohodově, zcela spořádaně. Jako by spolu spolupracovali. Opět nás za tu půl hodinu nerozdělilo ani jedno auto, ačkoli hustota provozu by tomu nahrávala…


V tu chvíli jsem se, jak jsme se tak vlnili překrásnou brdskou krajinou přesně tak jak kopečky určovaly, 
tak nějak více ponořila do myšlenek...
Jedna událost svedla dohromady osoby ze dvou různých zemí, hovořící třemi jazyky. 
Přesto jsme byli zcela jednotní. Přesto jsme si rozuměli vše, co bylo potřeba.
Hlavou a myšlenkami mi probíhalo plno věcí... 
Pak jsem nakoukla bočním okýnkem nahoru do zcela jasné modré oblohy a tam jsem to uviděla. 
Dva bílé křížky, které vytvořila tři letadla, každé letící do jiné strany. 
Dva křížky spolu spojené.
Pozdrav z nebes, z „druhé strany“... od dvou báječných lidí... kteří tu již 
nejsou s námi... ale... setkali se už zase spolu...
Po tváři se mi koulely slzy. Sílou okamžiku, dojetím.
Znovu potvrzením toho, že existuje něco mezi nebem a zemí, co nemusí být sice rozumově vysvětlitelné, 
hmatatelné, přesto reálně existující...

Jsou chvíle, kdy není potřeba cokoli říkat a přesto je vyřčeno vše...

K.

12 komentářů:

  1. Moc hezky napsané. Není třeba k tomu žádný komentář.
    Příjemné dny, Katko!
    Hanka

    OdpovědětVymazat
  2. Katko, mám vlhké oči a moc ti rozumím. Naskočily mi vzpomínky...
    Upřímnou soustrast.
    Ála

    OdpovědětVymazat
  3. Katko, krásná slova...
    Upřímnou soustrast.
    Petra

    OdpovědětVymazat
  4. Katko, napsala jsi to moc hezky.
    Pěkný den
    Pavel

    OdpovědětVymazat
  5. Ani jazyk nás nerozděluje, ani země kde žijeme. Víme to samé co oni, sdílíme s nimi naše příbuzné nebo známé, jsme naladěni na stejnou vlnu, vážíme si života...... Vámi Katko je vše krásně vyřčeno, nevyřčeno. Dva bílé křížky vás pozdravily. Víme své. Iwka
    Iwka

    OdpovědětVymazat