Do Třebíče jsem vás již nejednou vzala.
Dá se říci, že tam jezdím již pravidelně. Plánovaně i neplánovaně. Spontánně.
Buď s někým nebo sama. I to má své nezaměnitelné kouzlo.
Někdy je Třebíč místem setkání, někdy tam jedu jen tak.
Někdy si chci udělat radost, někdy potřebuji povzbudit a nabít, pohladit duši.
Ať tak či onak, naprosto vždy výlet splní svůj účel.
Tentokráte byla návštěva očistná a nabíjející zároveň.
Mé první kroky vedou vždy do Baziliky svatého Prokopa.
Běžně bývá pro veřejnost zavřená, ale v pátek, hodinu před večerní bohoslužbou, bývá volně otevřená.
A to je můj čas.
Že jsem v bazilice prvních pět minut seděla v tichu, čistotě a míru zcela sama, bylo darem a odměnou.
V tu chvíli se i rozezněly zvony a vibrovaly celým prostorem...
Krásné chvíle na které se nezapomíná.
Poté jsem si baziliku opět prošla, prohlédla Opatskou kapli s jejími freskami, rozetu za oltářem, která připomíná rozetu v Katedrále Notre Dame v Remeši, překrásné lomené oblouky, presbytář přistavený za doby majitelů panství Waldsteinů, práci kameníků na kazatelně a plno drobných detailů, které pro mě právě ten den hrály roli.
Když se blížil čas bohoslužby, bylo to pro mě znamení odejít. Zvuk varhan mi nedělá v žádném svatostánku dobře. Vždy ve mně probudí negativní pocity a o to věru nestojím.
Zato románský portál, který se nachází v severní chrámové předsíni, mi vždy vezme,
v dobrém slova smyslu, dech. Překrásná práce.
Poté mé kroky vedly do Benediktýnské klášterní zahrádky k bylinkám. Levandulím a tymiánu.
Nabrala jsem jejich květy jemně do dlaní a dlouze přivoněla.
Pak chvíli nevěděla o světě, pravda.
Dál mé kroky vedly do starého židovského města.
Pro moderní lidi, kteří propadají a holdují moderním technologiím tak silně jako já,
mám následující fotečku.
Sem můžete posílat maily o sto šest.
Poetická mailová schránka .o)
Když jsem pomalinku stoupala do kopce, na vyhlídku na město, spustil se pořádný lijavec.
Dešťové kapky bubnovaly do paraplete, vzduch voněl letním deštěm, všude byl mírný mlhavý opar.
Prostě a jednoduše nádhera!
Lidé se choulili pod stromy, já stoupala dále do kopce, zcela nadšeně,
s neskrývanou hravou radostí.
Než jsem se na vyhlídce dokochala, přestalo pršet a znovu vysvitlo slunce.
Zpátky dolů jsem se vydala úzkými cestičkami, které křižují v různých směrech celý kopec, který se vine zpátky k židovskému městu.
Zákoutí byla malebná, poetická, romantická.
Jaktože jsem tudy ještě nešla?!
Mnohé věci jsou ale v životě poprvé...
... a člověk je stále mile překvapován...
Někdo má kytičky za oknem na parapetu v truhlíku,
někdo zevnitř a přímo na parapetu.
Nová doba.
Průchody domy mezi jednotlivými uličkami židovského města mě vždy strhnou svou atmosférou.
Jako bych se přenesla do dob, kdy lidskost spala, šířil se strach a smutek.
Do dob černé historie druhé světové války...
Pryč ale zase ven, na světlo, čerstvý vzduch, na svobodu.
Už už jsem stoupala po schodech do Kostela sv. Martina.
Zvuk varhan mě ale tentokráte zastavil...
Tak tedy zase jindy.
Potkávala jsem i bezva lidi .o)
A pak hurá na vlak, který mě dovezl zpátky k domovu.
Ten šestý v řadě jel se mnou.
Odpoledne opět zcela za odměnu.
I takto lze využít tři hodiny po práci.
Nebudu nic zastírat, už se zase těším na příště.
Krásné dny
Katka
