středa 24. května 2017

Když kvete řepka...

... vždy hledívám do dálky radostněji.
Ačkoli by si někdo mohl myslet, že to už ani nejde :o)
Řepka září, svítí, jásá, posílá radost do všech stran. 


A zatímco já jsem se tentokráte kochala zlatým horizontem, dcera se naučila pískat na trávu. 
Jásala a zářila také, šikulka jedna.



Rybníček je skvostný i bez rozkvetlých bílých květů trnek... jako před časem.
  



A druhý, ten skoro u baráku, jakbysmet.


Když se probouzí rákosí k životu, září jak ta řepka. Akorát jinou barvou.
A voda tu krásu ještě znásobí, zrcadlí.


Mějte krásné dny i uprostřed týdne.
Zářit a jásat můžete i vy
Katka ♥

pondělí 22. května 2017

Pomíjivost... tenký led...

Vím, že dnešním článkem se trochu pouštím na tenký led, ale nemůžu si pomoct...
... i ty překrásné pampelišky mi k tématu nahrávají...



Myslím si, že každý z nás jsme v prvé řadě člověkem.
Člověkem, kterého navenek charakterizuje jeho jméno, jeho příjmení, jeho činy.
Pokud někoho oslovuji, tak právě jmény. 



Nedávno jsem ale zcela nečekaně začala být oslovována "paní magistro"
Nešlo mi to přes uši, nešlo mi to přes duši. Vím, že to bylo myšleno v tom nejlepším úmyslu.
Vždy mě to oslovení vykolejilo... až jednou...
...poprosila jsem kolegu - mého nadřízeného, zda by mě mohl oslovovat jménem. Ať to nebere špatně, ale že bych byla mnohem radši.
V tu chvíli byl vykolejen zase on, podobně jako já předtím.
On: "Víte, my tady jednáme dost často s doktory a pokud by je člověk neoslovil "pane doktore", tak to bychom tvrdě narazili." ...
Já: "Pane doktore - to je tak nějak již ve společnosti zažito..."
On: "Ale Vy jste také vystudovala vysokou školu."

Já vím. Já vím. Ale stejně. Mé ego to nemá zapotřebí.
Vím, kdo jsem, vím, co umím, vím, jak poctivě pracuji.



Odmala jsem si šla za svým snem. Na základní škole mě paní učitelka Horňáková nadchla pro jazyk - němčinu a já věděla, že ji jednou půjdu studovat. Vysoká škola byla logická volba. 
Kromě němčiny si mě na plné čáře získala i literatura, psychologie, historie a filosofie.
To, že jsem na závěr dostala PAPÍR, s titulem Mgr. byl bonus, třešnička na dortu.
Podstatná byla pro mě ale ta cesta, ne cíl.


Kdo viděl divadelní představení "Čtyři dohody" s Jaroslavem Duškem, tak už mu jistojistě cuká koutek do úsměvu.
"A na závěr dostaneme PAPÍR! 
Máme konečně potvrzení, že jsme NĚCO! 
Jako bychom předtím nebyli NIC!..." :o)



Jsem šťastná, že jsem si splnila svůj sen a obohatila svůj život. Nejen o vědomosti, ale i o zkušenosti, zážitky, o nová přátelství, která trvají dodnes.
Jsem to ale stále já. Katka Z.



Každý to má ale nastaveno jinak. Pokud chce být člověk oslovován - "pane magistře", "pane inženýre", "pane doktore" - nemám s tím sebemenší problém. Je to volba každého z nás a já ji zcela respektuji.

Krásný den
Katka ♥

pátek 19. května 2017

Jsem přirozeností sova...

... ale ráno se chtě nechtě převlékám za skřivana.
Vydržím být dlouho vzhůru. Když děti usnou, tak se v tichu noci báječně pracuje, relaxuje, čte, píše, houká do noci... Druhá, třetí hodina ranní, když všechno kolem spí a všude je klid a mír, to je balzám na duši... a pokud je teplá noc, tak vyjdu na terasu a vychutnávám si ticho noci a její vůni plnými doušky. Samozřejmě hned poté, co se pasuji do role lampáře :o)


Ranní vstávání mi nikdy nedělalo dobře. Pamatuji se, že když jsem byla na vysoké, tak jsem na koleje jela radši v neděli večer, než vstávat v pondělí v pět ráno a letět na autobus. Pokud jsem někdy jela ráno, celý den jsem byla jak praštěná. Měla jsem ho zkažený.


Ale... časy se mění... teď vstávám v 5:15 a beru to tak, jak to je.
Ze sovy se skřivan logicky nemůže stát. Když jdu ale z domu, ze sovího houkání přecházím plynule do zpěvu skřivana...



Čím to?! 
Za prvé vlastním pohledem na věc, přijmutím toho, že to je tak, jak to je. 
A za druhé za to může ta nádhera venku. Rána jsou tak krásná, voňavá, svěží, sluneční paprsky mají teplé tóny, rosa se třpytí v trávě, zářící jarní zelená a v neposlední řadě neskutečný koncert bohaté ptačí říše.
Jak mě to nabíjí! A že vstávám se skřivany?! Nevadí. I sova se to naučí. Když chce.


Do práce chodím překrásným parkem. Podél cesty je lipová alej, která již lecos pamatuje. Po jedné straně borovicový les, do kterého když se opře slunce, tak mi jeho vůně připomíná moře, léto a borovicové háje podél pobřeží.




A v tomto období jsou k té kráse parku všude vůkol ještě lány pomněnek. Blankytně modrých zářících pomněnek... možná proto, že na terase mi letos pomněnky zašly. Cestou do práce i z práce se jednoduše kochám. 


S otevřeným srdcem a duší, která se dme štěstím, láskou a vděčností. 
Zcela naplněna štěstím až po okraj. 
Tak jednoduché to někdy je.


Krásné dny
Katka ♥

úterý 16. května 2017

Zahradníkem bez zahrady...

... jsem mile ráda.
Zasadila jsem letničky, které se již radují v truhlících. Rostou a sílí a těší se, až se rozzáří v celé své kráse. Tak jak to každoročně umí.


Rostlinky, keříky, které nepřežily letošní zimu, jsem nahradila novými a terasa jen září.
Ačkoli mám vše zasazeno každoročně již od poloviny dubna, letos sázení výjimečně připadlo až na 13.květen. Do té doby si z nás příroda dělala šprťouchlata... apríl i v květnu.


Bez světel by to nebylo ono. Jsem báječným lampářem a na výsost si to zcela neskrytě užívám.
Malý princ by ze mě měl radost...



Majáky, které jsou na terase celkem tři, mě nedávno donesly k vytouženému cíli. Pevnému bodu, který mi dává pevnou půdu pod nohama.
Toto Pimperrrovo sousoší bych nazvala "Maják na útesech" :o)


Terasa je nejen poetická, ale hlavně relaxační a hojně využívaná. O té kovářovic kobyle to u nás neplatí :o) 
Když chce člověk vypnout - což je po shonu v práci, s dětmi a v domácnosti víc než nutnost - tak je to krásná terapie zelení a přírodou. 
A ti ptáčci jak teď zpívají! Hotové koncerty pořádané pod širým nebem.



A někteří se u nás nadobro usídlili...


Krásné dny do vašich domovů
Katka ♥

neděle 14. května 2017

"Levandulová zahrada" - Lucinda Riley

Chtěla jsem číst něco oddychového. Zrovna v té době se mi dostala do ruky kniha 
"Levandulová zahrada" 
od Lucindy RILEY.
Dala jsem se tedy do čtení. Každou větu jsem hltala a čím víc jsem četla, tím víc jsem žasla.
Rozhodně se nejednalo jen o oddychovou literaturu, jak název a přebal knihy působí.


Anotace knihy: 
Retrospektivní vyprávění příběhu z francouzské Provence začíná v roce 1998, kdy se Emilia stává posledním potomkem slavného šlechtického rodu de la Martinie`res. Dědictví majestátního zámku a vinice je ovšem zatíženo velkými dluhy a mnoha otázkami... Emilia se vzhledem ke svému rozporuplnému vztahu k rodinné historii rozhodne vypátrat, jak to skutečně bylo s jejími předky a co se přihodilo za druhé světové války…
Rodinná sága slavného šlechtického rodu je psaná stejně citlivým, empatickým stylem jako nejúspěšnější román Lucindy Riley Tajemství černé orchideje. Autorka věrohodně a poutavě proplétá příběhy jednotlivých hrdinů v různých časových úsecích, dokáže mistrně vystihnout atmosféru doby a udržuje čtenářskou pozornost od první do poslední stránky. Je jednou z mála současných spisovatelek, které dokáží podat román – kroniku skutečně moderním stylem.


Anotace knihy něco málo prozrazuje, ale děj sám se rozvíjí mnohem, mnohem hlouběji. I tam, kam by člověk neřekl.
Nenáhodně jsem knihu četla zrovna kolem 8.května. Kolem období, kdy skončila II.světová válka. 
V jedné dějové linii je právě této době, resp. době okupace Francie, kniha věnována. 
Vím, že lidé neměli na výběr, když chtěli přežít. 
A proto smekám hluboce klobouk před těmi, kteří i za cenu ohrožení sebe, svých blízkých, za cenu nasazení vlastního života, za cenu, že se stali sami oběťmi, udělali to, co udělali.
Bylo tam i ukázáno, že ne všechno je takové, jak to na první pohled může vypadat. Že i "zrádce" může být ten největší vlastenec, který usiluje za dobrou věc, spravedlnost.
A že i mezi nacisty se našli lidé, kteří nebyli jen ti zlí... 

"Spousta lidí chce to, co nemůže mít. Ten den, kdy se probudíš s vědomím, že ta touha je naprosto marná, a začneš myslet na to, co už máš, je prvním krokem k relativní spokojenosti. Život je loterie, kostky jsou vrženy, a všichni musíme vycházet z toho, co nám padlo." (s.166)

Kniha se mi moc líbila. Nejen obsahem, ale i stylem, kterým autorka píše. 
Kniha se četla sama a vřele ji doporučuji.
Rozhodně si přečtu i jiné tituly od této spisovatelky. Její styl mi prostě sedí.

Všechno nejlepší ke dni maminek!

Krásné dny
Katka ♥

čtvrtek 11. května 2017

Save-elephants

Přispět na dobrou věc je správné.
Jistě ve svém okolí znáte některé organizace či jednotlivce, kteří si naši pomoc, finanční či materiální podporu zaslouží.
A pokud člověk může, proč nějakým způsobem nepomoci.


Jsou ale i organizace, které jsou "nadnárodní" či dokonce "nadsvětadílové".
V nedávné době jsem se s jednou takovou setkala.
Organizace Save-elephants - usilující o ochranu slonů, jejich záchranu.

5. května se konal v Brně pod záštitou Veterinární a farmaceutické univerzity báječný "Seminář, co zachrání i slona"
No, "se konal"?! Zcela nezištně byl zorganizovaný studenty, v jejich volném čase. Smekám klobouk. Výtěžek z této akce šel právě na transparentní konto této organizace.
Protože hlavní organizátorku Terezku přes její maminku znám, tak se ve mně zrodil plán, jak mimo jiné přispět. Pár večerů a odpolední jsem seděla u bílých a černých čtvrtek a fix a tvořila záložky na tuto "sloní" akci. S logem organizace Save-elephants. Zastavila jsem se u čísla 92, kdy mi došly čtvrtky a čas semináře byl na spadnutí.


Když každý přispěje troškou, může být svět lepší, krásnější a šťastnější.
A platí to ve všech oblastech života...


Krásné dny
Katka ♥

úterý 9. května 2017

Řemeslné trhy v Havlíčkově Brodě

Každoročně se konají 8.května na den vítězství.
Na velké ploše havlíčkobrodských parků a zimním stadionu. Stánek vedle stánku.


 Letos jsme byli podruhé a počasí přálo.


Z předloňských trhů jsem byla unesena takovým způsobem, že mě logicky jen tak něco nenadchne :o) Zklamání trochu bylo, ale mělo to více důvodů.


Bylo tam plno šikovných lidiček, kteří své řemeslo prostě umí. Protože jsem sama hobby švadlenka a vím, kolik vytvoření určité věci stojí času a trpělivosti, tak jsem před nimi smekala. 



Každý si přišel na své. Ať ti "s vkusem" i ti "bez vkusu" :o)


Plno prodejců bylo oblečeno buď v krojích nebo v šatech ze starých, dávných dob.
Ani jsem to nevnímala, až dcera pronesla větu: "Zase lidi z jiný doby!"
Co?! Zpozorněla jsem, jak to jako myslí a vážně. Bylo to tak. Ta věta byla stálicí trhů. 




A ještě jedna. Tu zase pronesl manžel: "Hrábě jdou každou chvíli! Hrábě odcházejí!"
Je pravdou, pokud si člověk koupí přívěšek, keramický hrníček či jakoukoli jinou drobnost, tak ji strčí do kabelky a nikdo nic neví. Ale hrábě?! Ty jsou prostě nepřehlédnutelné!


Největší radost nám ale udělaly lahodné křehoučké kremrole, po nichž se jen zaprášilo a ještě teď se při vzpomínce na ně rozplývám.
A od dob dětství náš první rodinný kaleidoscop. Obrazce, které se v něj zrcadlí jsou fantastické. Snové. Mnohem lepší než televize.

   

Krásné dny
Katka ♥