sobota 4. července 2020

VÝSTAVA fotografií - Portréty zvířat

Dnešní článek se mi píše obzvláště lehce a s radostí.
Je totiž o jednom splněném snu, o v jistém slova smyslu odměně.
Tentokráte se týká zcela mého muže.
Že je vášnivým fotografem jsem se nedávno již zmínila
Fotí snad odjakživa. Vášeň pro focení se s časem jen prohlubuje, jeho aparatura se rozrůstá.
Jeho fotky jsou překrásné.
Jeho fotoarchiv čítá na tisíce fotek, které jsou uloženy v PC a některé ve formě fotografií visí i
na stěnách v interiéru bytu.
O co větší radost ale mám - za něj, pro něj, s ním - 
že se uskutečnilo to, co jsem věděla, že se jednou prostě musí uskutečnit - 
že z jeho fotek vznikla 

V Ý S T A V A
s podtitulem 
P o r t r é t y  z v í ř a t


Vystavované fotografie byly pořízeny převážně v Jihlavské ZOO v posledních pěti letech.
Jsou zároveň poděkováním všem, kteří  se starali, starají a budou starat o chod a rozkvět ZOO.

Vystavené fotky byly pečlivě vybrány a výsledek je 
- a neříkám to proto, že je to můj muž .o) - 
zcela skvělý. 

Jsi šikula, mám z tebe velkou radost.

Pokud budete mít o prázdninách v termínu od 8. července do 16. srpna cestu do Jihlavy, 
přijďte se na fotografie do Kavárny Muzeum (v horní části Masarykova náměstí) podívat.
Jste srdečně vítáni.
Osvěžit se při tom můžete i dobrou kávou, dortíkem či něčím dobrým, co vás zrovna zláká.
Kavárnu mohu doporučit, je mou oblíbenou.

Krásné léto, prima prázdniny a odpočinkovou dovolenou
Katka

úterý 30. června 2020

Třebíč zase krapet jinak

Do Třebíče jsem vás již nejednou vzala.
Dá se říci, že tam jezdím již pravidelně. Plánovaně i neplánovaně. Spontánně.


 Buď s někým nebo sama. I to má své nezaměnitelné kouzlo.
Někdy je Třebíč místem setkání, někdy tam jedu jen tak. 
Někdy si chci udělat radost, někdy potřebuji povzbudit a nabít, pohladit duši. 
Ať tak či onak, naprosto vždy výlet splní svůj účel.
Tentokráte byla návštěva očistná a nabíjející zároveň.


Mé první kroky vedou vždy do Baziliky svatého Prokopa
Běžně bývá pro veřejnost zavřená, ale v pátek, hodinu před večerní bohoslužbou, bývá volně otevřená.
A to je můj čas.


Že jsem v bazilice prvních pět minut seděla v tichu, čistotě a míru zcela sama, bylo darem a odměnou.
 V tu chvíli se i rozezněly zvony a vibrovaly celým prostorem...
Krásné chvíle na které se nezapomíná.


Poté jsem si baziliku opět prošla, prohlédla Opatskou kapli s jejími freskami, rozetu za oltářem, která připomíná rozetu v Katedrále Notre Dame v Remeši, překrásné lomené oblouky, presbytář přistavený za doby majitelů panství Waldsteinů, práci kameníků na kazatelně a plno drobných detailů, které pro mě právě ten den hrály roli.


Když se blížil čas bohoslužby, bylo to pro mě znamení odejít. Zvuk varhan mi nedělá v žádném svatostánku dobře. Vždy ve mně probudí negativní pocity a o to věru nestojím.


Zato románský portál, který se nachází v severní chrámové předsíni, mi vždy vezme, 
v dobrém slova smyslu, dech. Překrásná práce.


Poté mé kroky vedly do Benediktýnské klášterní zahrádky k bylinkám. Levandulím a tymiánu.
Nabrala jsem jejich květy jemně do dlaní a dlouze přivoněla. 
Pak chvíli nevěděla o světě, pravda.


Dál mé kroky vedly do starého židovského města.




Pro moderní lidi, kteří propadají a holdují moderním technologiím tak silně jako já,
mám následující fotečku.
Sem můžete posílat maily o sto šest.
Poetická mailová schránka .o)


Když jsem pomalinku stoupala do kopce, na vyhlídku na město, spustil se pořádný lijavec.
Dešťové kapky bubnovaly do paraplete, vzduch voněl letním deštěm, všude byl mírný mlhavý opar.
Prostě a jednoduše nádhera! 


Lidé se choulili pod stromy, já stoupala dále do kopce, zcela nadšeně, 
s neskrývanou hravou radostí.



Než jsem se na vyhlídce dokochala, přestalo pršet a znovu vysvitlo slunce.
Zpátky dolů jsem se vydala úzkými cestičkami, které křižují v různých směrech celý kopec, který se vine zpátky k židovskému městu.


Zákoutí byla malebná, poetická, romantická.
Jaktože jsem tudy ještě nešla?!


Mnohé věci jsou ale v životě poprvé...
... a člověk je stále mile překvapován...


Někdo má kytičky za oknem na parapetu v truhlíku, 
někdo zevnitř a přímo na parapetu.
Nová doba.






Průchody domy mezi jednotlivými uličkami židovského města mě vždy strhnou svou atmosférou.
Jako bych se přenesla do dob, kdy lidskost spala, šířil se strach a smutek. 
Do dob černé historie druhé světové války...


Pryč ale zase ven, na světlo, čerstvý vzduch, na svobodu.


Už už jsem stoupala po schodech do Kostela sv. Martina.
Zvuk varhan mě ale tentokráte zastavil...
Tak tedy zase jindy.



Potkávala jsem i bezva lidi .o)


A pak hurá na vlak, který mě dovezl zpátky k domovu.
Ten šestý v řadě jel se mnou.

Odpoledne opět zcela za odměnu.
I takto lze využít tři hodiny po práci.
Nebudu nic zastírat, už se zase těším na příště.

Krásné dny
Katka

čtvrtek 18. června 2020

Jen tak...

Já vím, já vím. Čas šeříku je již pryč, i u nás na Vysočině, ale přesto.
Pokud si vás obrázky nemohly najít tehdy, najdou si vás teď.
S o to větší radostí. S pronikavou vůní.
Se svým kouzlem a mystickou fialovou barvou.


Nejednu chvíli jsem v tom období trávila jen pozorováním mihotavých plamínků svíček, 
bezchybných kvítků šeříků a nechávala se opíjet jejich omamnou vůní.
Jen tak byla.
Někdy je méně vlastně víc.


Život není o tom, kolikrát se nadechneme, 
ale kolik momentů nám vezme dech...


Ostatně, nejsem perfektní a
ani na tom nepracuji.
Já jsem já ♥


Úsměv je nejhezčí věc,
co si můžeš obléknout.

Tancuji ráda. Nejraději z řady.


Nejsem dospělá,
jen tak někdy vypadám.


Spřádejte své myšlenky do pestrého šátku,
který vás potěší a ostatní zahřeje.

Duha je moje nejoblíbenější barva!


Světlo je symbolem
života a radosti.

Nejvyšší forma štěstí je 
žít život s určitou dávkou ztřeštěnosti.


Čas na štěstí je DNES,
ne včera ani zítra!

Dnes ŽIJI!
Zítra uklízím!
Možná...


Krásné dny, mí milí
Katka

sobota 23. května 2020

Zlatá země

Dnes odpoledne jsem strávila dvě hodiny na terase. 
Společnost mi dělala zatažená obloha, kytičky a plápolající plamínky svíček.
Po chvíli, co jsem na terasu vešla, začalo pršet. Ožila jsem ještě víc.
Co chvíli přidávalo víc a zase déšť utichal.
Byl to líbezný zvuk, nabíjející a tolik potřebný.


Dnešní příspěvek s dnešním ani počasím ani dnem sice nekoresponduje, 
ale kdo říká, že musí. Blog je virtuálním prostorem, který nemá omezení.
A pokud má, tak mu ho mohu vtisknout pouze já.
Takže vydejte se se mnou mezi pole po cestách, kde jsem šla i já poprvé.


Někdy si člověk myslí, že už viděl, prošel mnohé, ale nádherné na tom je, 
že i přesto ho co chvíli překvapují nové cesty, nové pohledy, nové zážitky.
Neočekávané věci.


Ten den jsme objevili cestu, která je běžně skryta a která skrývala nejednu krásu.


Po stranách cesty byl hustý koberec rozkvetlých bílých kytiček.  
  

Jarní zelená, slavnostní a čistá bílá, hra slunečního světla a stínu. 
Dech se až tajil.


Pohledy nejen přímo pod nohy, ale i do kraje byly odměnou.


Připomínaly mi obrazy z Toskánska. 
Místa, které mě velmi přitahuje a kam bych se jednou, kromě Provence, 
chtěla podívat. Až nastane ten pravý čas.


 





Velký kus cesty jsme šli modřínovou alejí. 
Cestou posetou převážně modříny, tu a tam břízami, jsem asi ještě nikdy nešla. 
Jemnost čerstvě vyrašených jehliček modřínu a jejich jemná vůně byla neobyčejná.



Ten den se povedlo vše, příroda se předváděla v celé své kráse,
ve všech svých barvách, tvarech a podobách.


Ať jsou vaše cesty podobně nabíjející
Katka