sobota 8. února 2020

Únorové citáty...

"Existují dva způsoby, jak žít svůj život.
Ten první je myslet si, že nic není zázrak.
Ten druhý je myslet si, že všechno je zázrak."
Albert Einstein


"Náš největší nedostatek spočívá v tom, že se příliš snadno vzdáváme.
Nejjistější cestou je zkoušet to stále znovu."
Thomas Edison



"Tajemství humoru je překvapení."
Aristoteles

"Naděje je stav ducha,
který dává smysl našemu životu."
Václav Havel



"Dříve jsem říkal: "Doufám, že se všechno změní."
Pak jsem pochopil, že existuje jediný způsob, 
kterým lze všechno změnit - změnit sám sebe."
Jim Rohn

"Nejprve nutno změnit sebe.
Pak zpravidla nebývá nutno měnit poměry."
Mark Twain



"Nic nebývá brzo, nic nebývá pozdě,
všechno je vždycky v pravý čas!"

"Čím déle člověk žije, tím jasněji vidí,
že jednoduché věci jsou opravdu ty největší."
Romano Guardini



"Rozdíl mezi mnou a většinou takzvaných ateistů je pocit naprosté pokory před neuchopitelným tajemstvím a harmonií kosmu."
Albert Einstein


"Přítel je člověk, který zná melodii tvého srdce,
který ti ji přezpívá, když ji zapomeneš."
Albert Einstein

"Jsou malíři, kteří dělají ze slunce žlutou skvrnu,
ale jsou jiní, kteří díky svému umění a moudrosti
dělají ze žluté barvy slunce."
Pablo Picasso


Malujte, zpívejte, smějte se!
Krásný únor
Katka

pondělí 3. února 2020

Český Krumlov - zastavení páté - focení ve Fotoateliéru Seidel

V muzeu je fotografický ateliér stále využíván i ke svému původnímu účelu. K fotografování.
Pokud se zde ale člověk chce nechat vyfotit, tak je nutné se s předstihem objednat.

A to dá rozum, že když se někdo již s foťákem v ruce narodí (jako manžel)
a když někdo miluje fotografii a dobu do jaké se při focení přenese (jako já)
a když z těchto dvou jedinečných individuí vzejdou děti (jako naše děti)...
tak je logické, že jsme nenechali nic náhodě a dopředu se objednali.
Pro milovníky fotografie to bylo pomyslnou třešinkou na dortu.



Na dveře salónu - šatny se zavěsila informativní cedulka a na hodinu jsme byli hýčkáni.
Obrazně i doslovně.
 Zároveň jsme se ocitli na počátku 20 století, v době, kdy v ateliéru fotografovali otec a syn Seidelovi.
Zažili jsme kouzelný čas s nádechem nostalgie a něčeho dosud nepoznaného.



Vybírali jsme si róby, které se nám líbily, doplňky, kloboučky, rukavičky.
Botky, pásky, kravaty, naušnice, korále...


Aby jsme se jako jednotlivci cítili hezky a zároveň abychom ladili jako celek - rodina.



Na stole bylo na výběr více klobouků.
Když se mě paní fotografka zeptala, jaký by se mi ke mně líbil, měla jsem okamžitě jasno.
Modrý s hortenzií. Jako by tam čekal přímo na mě.
Co, jako?!
Čekal tam přímo na mě.



Manžel si dovezl klobouk, starodávné boty (které i možná ten začátek století pamatují :o))
a hůlku do ruky z domu. Z nostalgie.
Dceři jsme taktéž z domu dovezli granátový náhrdelník. Do té doby se nádherně hodil.
Já se synem jsme byli komplet vypůjčení .o)


Paní fotografka přemýšlela nad rekvizitami, které nám dá do ruky. 
Manžel měl svou hůlku, synovi dala jednou učené knihy a podruhé flexaretu,
dceři jednou kabelku pro slečnu a podruhé také učené knihy a mně?
"No, a co Vám?!" 
Chvíli se rozhlížela.
"Co takhle krajkový deštníček?!
Zcela nadšeně a radostně jsem řekla, zrovna se rozplývajíce: "Po tom jsem vždycky toužila!"
A pak, že se sny neplní...


Velký dík ještě jednou všem "od Seidlů", jmenovitě především paní fotografce Kubíčkové.
Byl to prima čas plný nezapomenutelných zážitků.
Děkujeme!
A za nás - rozhodně Museum Atelier Seidel doporučujeme navštívit!


Krásné dny všem
Katka 

pátek 31. ledna 2020

Český Krumlov - zastavení čtvrté - Museum Fotoatelier Seidel

Když jsme se na konci letních prázdnin rozhodli,
že strávíme prodloužený víkend v Českém Krumlově, 
tak jsme měli jasno v mnoha věcech, co chceme zažít, vidět a navštívit.
Užít si i noční osvětlený Krumlov, z kterého v reálu až zrak přecházel.



Mám ráda fotografii, která je pro mě prostředníkem k zachování zážitků, situací, okamžiků, emocí a krás,
kterých je všude kolem nás nespočet.
Fotky jsou neodmyslitelným průvodcem  psaného slova zde na blogu.
 Kořením a ozdobou současně.
V rodině nefotím ale zdaleka jen já.
Dá se říci, že můj muž je vášnivým a zapáleným fotografem odjakživa. 
Má to s focením malinko jinak než já - neboli vystačí si s fotografií bez psaného slova .o)
Pravdou dokonce je, že ho podezřívám, že se již s fotoaparátem (fotoaparáty!) v ruce snad i narodil.



No a tak je zcela logické, kam naše kroky v Českém Krumlově musely směřovat,
co jsme museli navštívit...

v kterém se nachází originální secesní ateliér - jeden ze čtyř dochovaných v Evropě.
Světový unikát.


Atelier si nás získal již "od branky". 
Dům samotný s fotoateliérem v podkroví je architektonickým skvostem.
Obklopuje ho krásně a citlivě udržovaná zahrádka, plná květů a barev.

Když vstoupíte do budovy samotné, ocitnete se rázem ve zcela jiném světě, na chvíli ztratíte dech.
 Alespoň u mě to tak jednoznačně bylo.



Dobře, přiznávám se - oči jsem měla doširoka otevřené, úžasem jsem otevřela i ústa
a spontánně pronesla větu: "Bože, to je nááádhera!!!" .o)
Člověk se rázem přenesl do minulosti, do doby 19. století a počátků 20. století, kdy Atelier Seidlových slavil své zlaté časy. 
Genius loci byl zcela citelný, jedinečnost a autenticita místa omračující.
Jako bych slyšela hukot domu té doby...
Je to místo, kde se zastavil čas, kde člověk zažije tradici fotografie,
prohlédne si příběh o počátcích fotografie.



S audioprůvodcem jsme samostatně procházeli jednotlivými citlivě zrekonstruovanými místnostmi domu,
které jsou důvěryhodnou kopií toho, jak to zde kdysi vypadalo. 
Navštívili jsme přijímací obchodní kancelář, ložnice a malý obývací pokoj manželů Seidlových, laboratoř, místnosti pro kopírování, fotokomory plné skleněných negativů.





Dále jsme viděli dochované a stále funkční fotoaparáty, zvětšovací přístroje  a veškeré příslušenství potřebné pro vznik fotografie.
Jako bych se přenesla do dětských let, kdy jsme s taťkou v koupelně vyvolávali fotografie.
Kdy se v přítmí místnosti rodily černobílé fotografie.
Bílý osvícený fotopapír se vložil do vývojky a najednou se před očima na prázdném bílém papíru začala rýsovat fotografie, obrysy, postavy...
Nebyly snad tohle čáry?!
Když byla fotka tak akorát kontrastní, tak se plastovými kleštěmi přendala do misky s přerušovačem, dále do roztoku ustalovače a následně se vhodila do vody ve vaně, aby se opláchla...
A beztak to byla kouzla!



Všude na stěnách i ve vitrínách byly k vidění unikátní dobové snímky,
fotografie a fotopohlednice.



V podkroví se nacházel samotný ateliér...



Když vystoupáte po schodech domu nejvýše, jak to jen jde,
tak se ocitnete na místě, které je pro mě od dětství tím nejkrásnějším a nejtajemnějším
- a to je starodávná půda. 





Místo s duší, se specifickou vůní a kouzlem, které je cítit na každém kroku.
Tato půda byla přesně taková, jaké znám...



Dobře, přiznávám se - oči jsem měla doširoka otevřené,
úžasem jsem otevřela i ústa a spontánně pronesla větu: "Bože, to je nááádhera!!!" 
Navíc jsem si spontánně přiložila levou ruku na srdce .o)
Zdržela jsem se zde nejdéle z celé rodiny. To ale vlastně není nijak překvapivé, že?!


Zahrada za domem byla také překrásná.


A o té u vstupu jsem již hovořila.



Ačkoli to nebylo plánováno, tak k našemu překvapení byl Ateliér Seidel v té samé ulici,
kde jsme byli ubytováni, ob jeden dům. To jsme zjistili při naší první výpravě do města.
Jak já ty souvislosti miluji!
Chodili jsme kolem tedy několikrát denně a pokaždé mé oči aspoň na chvíli zalétly do zahrady
a někdy jsem se i na chvíli přilepila k plotu zahrady a kochala se...



Místo to bylo tak milé, že mi to nedá a vezmu vás sem na skok ještě příště.
Přímo do ateliéru samotného. Do kuchyně fotografů, do alchymistické laboratoře...
...a současně se přeneseme v čase na počátek 20. století...

Krásné dny a prima začínající víkend. 
Vkročte do února - měsíce s až magickými čísly - pravou!
2. 2. 2020, 12. 2. 2020, 20. 2. 2020, 22. 2. 2020 
Katka

středa 22. ledna 2020

Zpátky v čase... adventní Třebíč

Čím méně v adventu stíhám a čím víc jsem akční, tím více se snažím v lednu odpočívat. 
Tělo si o pauzu samo říká. Je moudré. A já jsem již pokorná a rozumná a chovám se podle toho.
Odpočívám a současně doháním milé resty. Jako právě teď.


Dnešním příspěvkem se vrátím právě do adventního času a obrázky vás zavedu do předvánoční Třebíče, 
která skýtá nemalá tajemství.
V Třebíči jsme se opět sešly s Hankou na půli cesty od našich domovů.
Den to byl opět výtečný s mnohými překvapeními.


Nejdříve jsme vyšly na "Větrnou hůrku". Ke kostelíčku nad městem, 
kde sice hodně a studeně foukalo, ale byly jsme doslova v nebi. 
Den jako obrázek.
Jak na pohled, tak uvnitř.
Dnes mám pro vás jeden příběh právě z tohoto dne...


Když jsme v Třebíči, tak si nikdy nenecháme ujít Kostel sv. Martina, Staré židovské město s jeho malebnými uličkami, Židovský hřbitov. 
Třešinkou na dortu, kam naše kroky vedou tak nějak automaticky a samy, 
je Bazilika sv. Prokopa - románsko-gotický křesťanský kostel, jehož historie sahá až do roku 1101. 
Vedle Katedrály sv. Víta v Praze je pro mě tato bazilika to nejvíc. 
Jednoznačně srdcová záležitost.
Vždy když do prostoru vstoupím, jako bych vstoupila do jiného světa. 
Zmocní se mě klid a mír, pocit, že je vše tak, jak má být. 
Pocit něčeho dobře známého. Jako bych byla „doma“.
Na chvíli vždy oněmím krásou a úžasem, pokorou a vděčností.
Prostor je to starodávný, světlý, až neskutečně čistý. 
Vládne mu přírodní kámen a nádherné řemeslné práce sochařů, řezbářů, malířů... Mistrů, nad jejichž umem zůstává rozum stát, dech se až tají. Jak s tak s málem dokázali udělat tak moc?


Bazilika je během dne uzavřena. Co hodinu tam probíhají komentované prohlídky, na kterých jsem ale již nejednou byla. 
Vím, že volně otevřená veřejnosti bývá v pátek dvě hodiny před bohoslužbou. Této možnosti jsem už také v minulosti využila
Ale co dnes? Je úterý. A já i Hanka jsme měly velkou touhu v prostoru chvíli pobýt.
A tak jsem to šla jednoduše zkusit. 
Překážky jsou od toho, aby se překonávaly a přestávaly být překážkami.
Z venkovního chladu jsme vstoupily do příjemného tepla informačního centra, které je hned u baziliky. 
Pozdravila jsem a s úsměvem a jistým záměrem jsem šla k pultíku, za kterým stál taktéž se usmívající mladý muž.


„Dobrý den,“ pozdravila jsem vesele ještě jednou.
„My bychom na Vás měly takové jedno neobvyklé přání. Nejsme s kamarádkou z Třebíče, ale dnes jsme se sem na půl cesty od našich domovů v době adventu sjely. Obě milujeme Baziliku sv. Prokopa, ten jedinečný, překrásný prostor. Vím, že je teď zavřená, že každou hodinu probíhají komentované prohlídky, na kterých jsme již i byly. Ten prostor je pro nás výjimečný. Nebylo by možné, že byste nás tam na chvíli, aspoň na deset minut pustil? Jen bychom se posadily a byly...“
Nadechla jsem se k tomu, že budu dál zdůvodňovat, proč bychom tam chtěly 
a měly být puštěny, jak je to pro nás důležité...
Pán, hledíc a usmívajíc se na mě, začal souhlasně kývat hlavou a povídá: „To by šlo!“ 
Otočil se a šel si pro bundu a klíče od baziliky.


Po cestě přes nádvoří k postranním dveřím baziliky jsem jen byla jak omráčená, v němém úžasu.
Pán nám odemkl, přes damaškové závěsy jsme vstoupili do baziliky.
„Za deset minut si vás zase vyzvednu,“ řekl vesele.
Otočil se, zamknul za sebou dveře a odešel.


Nevěřícně jsme s Hankou na sebe koukaly s vědomím toho, jak jednoduché někdy mohou být věci, které se nám zdají téměř nemožné a že zázraky se mohou dít kdykoli... stačí jen věřit a vyjít jim jen krapet vstříc...
Objaly jsme se. Po tvářích se nám koulely slzy překvapení, dojetí a vděčnosti.
Prošly jsme mezi lavicemi do středové uličky. Chvíli se rozhlížely, kochaly prostorem kolem dokola. S vědomím toho, jaké velké štěstí máme. Ne jen pobýt v prostoru, což už samo o sobě bylo úžasné, splnění našeho snu. 
Dostaly jsme i velký dar k tomu, který by nás ani nenapadl. Baziliku jsme měly samy pro sebe. 
S vědomím toho, že dveře jsou zamčeny, tudíž nikdo jiný se sem nemůže dostat. Zcela jedinečný pocit.
Spořádaně jsme se posadily do „mé“ lavice – třetí lavice zepředu zprava a v tichosti a jedinečnosti okamžiku byly.


Zavřela jsem oči a splynula s prostorem.. Ačkoli nebylo vyřčeno jediné slovo, mnohé jsem se dozvěděla... Slzy mi co chvíli stékaly po tvářích
Po domluvené době se ozvaly klíče v zámku dveří.


V té chvíli jsem si uvědomila větu, kterou jsem nedávno psala: 
Nikdy nezapomínejte na sílu a kouzlo úsměvu. Úsměvu, který otevírá nejedny dveře,
 nejedno srdce, nejednu duši, nehledě na věku, času, prostoru...


Možnost toto zažít bylo pro mě svým způsobem tím nejkrásnějším vánočním dárkem...|
Vždyť pořád říkám, že zázraky se dějí... obyčejné i ty neobyčejné.


 Můj blog se vyznačuje i tím, že je zde velká absence obrázků lidí a vlastně i mě .o)
Dnes udělám výjimku :o)))
Spontánní momentky, i ty s prstem v objektivu, jsou nejlepší!




Krásný leden plný úsměvů
Katka

pondělí 6. ledna 2020

Přání do nového roku 2020!

Moji milí,

chtěla bych vám všem, co zavítáte na mé stránky a i všem ostatním, kteří o nich nemáte ani zdání, 
ale přesto jste, co nejsrdečněji popřát do nového dvojkového roku 2020 všechno, všechno nejlepší.
Zasloužíte si to!

Zdravé tělo, otevřené srdce, kterým může proudit láska a laskavost, 
jasnou a klidnou mysl, spokojenou duši.
Větší schopnost užívat si těch "pravých okamžiků", které zažíváme v přítomnosti.
Uvědomovat si je, užívat si jich, plně je prožívat a těšit se z nich i na ně.
Nechť vás obklopují lidé, kteří jsou vám blízcí a které máte rádi.


Plňte si své sny, radujte se ze života.
Důvěřujte více sami sobě a své intuici.
Jste moudří. Víc než si mnohdy myslíte. Každý z vás.
A ti, kteří teď začali kroutit hlavou či brblat, tak ti obzvláště. Jen to v sobě musí ještě krapet objevit .o)
Krůček po krůčku a mohou se dít doslova zázraky.
Stačí jen chtít a otevřít se možnosti...


Při negativně vyhlížejících situacích zkuste změnit úhel pohledu...
... zkuste pojmenovat události jinak, zaměnit slova...

problém  ... PŘÍLEŽITOST
překážka  ... VÝZVA
nepřítel  ...  PŘÍTEL či ŠKOLITEL
bolest  ... NEPOHODLÍ
stížnost  ...  ŽÁDOST
zápas či boj  ...  CESTA
požaduji  ...  OCENIL BYCH

Každým dnem v našem životě volíme. V různých oblastech.
Rozum je krásná věc. On sám ale k životu nestačí. 
Pokud budete mít volbu, tak volte mezi rozumem a srdcem citlivě.
Obě varianty nám mohou jak něco dát, tak i něco vzít. Míra obojího je na nás...


Když mi kamarádka četla horoskop pro tento rok, musela jsem se smát. 
Čekají mě prý samé úžasné věci ve všech oblastech lidského života. 
Tento rok je pro beránky nazván symbolicky až neskromně vrcholným a skvělým.
I navzdory tomu, co mi hvězdy "předpovídají" se pokusím nezpychnout .o)

Vím, že dojdeme tam, kam se sami zavedeme, sklidíme to, co sami zasejeme.
A podle toho se snažím také žít. 

Nikdy si nedávám k začátku roku žádná předsevzetí či cíle. 
To přichází vždy až průběžně během roku. 
Tento rok jsem ale udělala výjimku. 
Vědomě jsem se rozhodla, že letos "poodstoupím krapet od zdi"... abych jednou nemusela litovat, 
že jsem něco nezažila, neprožila... Dostala jsem svolení...
 Spontánně mě napadla i věta, kterou mám touhu se tento rok řídit:
Rozhodla jsem se, ŽE TENTO ROK BUDU  jednoduše ZÁŘIT! 
V tom nejčistším a nejkrásnějším slova smyslu, v té nejširší míře představivosti...
To samé přeji ze srdce i vám!

Děkuji, že jste!
S láskou
Katka