PF 2021

Moji milí, 

letošní rok byl v mnohých ohledech takový, jaký by nás ani ve snu nenapadlo, že by mohl být. 
A přece takový byl. Velmi intenzivní. U mnohých na více rovinách současně.

Ale semkli jsme se a dali jsme to. A to se počítá. 

Moc bych vám i sobě přála, aby se vše v nadcházejícím roce 2021 zase urovnalo 

a vrátilo do těch správných kolejí.

Abychom se po kotrmelcích zase rovně postavili. My i naši blízcí.
Abychom byli zdraví a mohli volně dýchat.
Aby objetí, polibek, podání ruky mělo zase takový obsah, jaký má mít.

Aby vítězil zdravý rozum, spravedlnost a základní lidské hodnoty.

Abychom mohli zase ŽÍT.

Přeji vám, abyste našli mnoho sil a odhodlání překonávat překážky vnitřní i vnější, 

které vedou k spokojenějšímu životu. Vašemu i všech kolem vás.

Otevřete svá srdce a mysl laskavosti a soucitu, porozumění a pomoci druhým.

Plňte si své sny, radujte se ze života.

Věřte v dobré konce, na světla na konci tunelu.

Důvěřujte více sami sobě a své intuici. Jste moudří.

Říkejte ANO, když to tak cítíte, říkejte ale i NE, když to tak vnímáte.

Když je potřeba, postavte se sami za sebe, za druhé. Se vztyčenou hlavou.

Můj velký dík a objetí letí k mnohým lidem. 

Za vaše bytí, přátelství, lásku, důvěru, podporu. 

Ze srdce děkuji, že vás mám ve svém životě. Jsem za to velmi vděčná.

I proto je můj život takový jaký je a já jsem taková jaká jsem.

Krásný a zářivý rok 2021!

Katka ♥

Šťastné a veselé

Přeji vám všem, abyste si Štědrý den i sváteční dny užili co možná nejlépe.

Nikam nespěchejte, nic nepřehánějte.

Však to pravé Kouzlo Vánoc je v něčem úplně jiném než v plných stolech a v přehršli dárků.

Užijte si den v blízkosti těch, co máte rádi. A pokud s nimi nemůžete z různých důvodů být,

 zavolejte jim, potěšte je. Potěšení bude oboustranné. 

Užijte si den v klidu, pokoji a pospolitosti.

Nechť jsou vaše srdce naplněna radostí, štěstím, zdravím a láskou - až po okraj... a nejen o Vánocích...

Posílám vám šťastnou myšlenku a přání, ať se vše zase vrátí do těch správných kolejí.

S láskou a díky

Katka ze ZEMĚ ZA DUHOU ♥

Advent

Advent byl zcela jiný než obvykle. I tak utekl jako voda. 
O něco byl ochuzen, něčím zase překvapil.

Každopádně byl intenzivní.

Když jsem před rokem přepisovala příběh o adventních svících do příspěvku, nevěděla jsem, 
jak těžký rok nás čeká a jak symbolicky důležitý obsah příběhu bude. Bude a je.

Proto si ho dovolím připomenout, protože jsou řádky a slova, 

která mají svůj význam nehledě na času.

 Na adventním věnci hořely tiše čtyři svíčky. Bylo slyšet, jak si mezi sebou šeptají.

První svíčka vzdychla a řekla: „Jmenuji se POKOJ. 

Ráda bych přebývala mezi lidmi, ale jim na mně nezáleží. Moje světlo sice svítí, 

ale lidé žádný mír nedodržují!“ 

Její světélko bylo čím dál menší, až docela zhaslo…

Světlo druhé svíčky zakmitalo a svíčka řekla: „Jmenuji se VÍRA, 

toužím svítit lidem na cestu životem, ale oni mnou pohrdají, 

jsem prý nemoderní a zbytečná. 

Lidstvo nechce o Bohu nic vědět, nemá tedy cenu, abych svítila!“ 

Průvan zavál místností a druhá svíčka zhasla…

Smutně se ke slovu přihlásila třetí svíčka: „Jmenuji se LÁSKA. 

Toužím být v lidském srdci, ale lidé si mě nevšímají, nechtějí mě. 

Vidí jenom sami sebe, tvrdí, že volné vztahy jsou lepší, že je třeba si užívat. Už nemám sílu, abych hořela.“ 

Její světlo se zachvělo a zhaslo… 

V té chvíli vešlo do místnosti dítě. 

Podívalo se na svíčky a řeklo: „Proč nesvítíte, kdo vás zhasl?“ A rozplakalo se …

Vtom se ozvala čtvrtá svíčka a zašeptala: „Neboj se! Dokud já svítím, nic není ztraceno! Mé jméno je NADĚJE! 

S mojí pomocí se dají i ostatní svíčky znovu zapálit.“
Od ní pak dítě znovu zapálilo i všechny ostatní.

Plamen NADĚJE by v našem životě neměl nikdy zhasnout. 

Každý z nás by měl plameny POKOJE, VÍRY, LÁSKY a NADĚJE stále udržovat.

Právě teď ujídám čerstvě upečenou vánočku a jdu se dívat na "Anděla Páně".

Pohlazení duše.

Krásný předvečer Štědrého dne vám všem.

Katka

Mít víru

P o c i t y  v  m o ř i

Kdysi jeden malý ostrov, který si pletli s rájem, obývaly pocity, stejně jako my obýváme zemi. 

Na tom ostrově žili v harmonii láska, smutek, moudrost, marnivost, radost, bohatství a další. V jednom z těch dnů, kdy se zdá, že se s přírodou děje něco špatného, se láska vyděšeně probudila, neboť cítila, že se ostrov potápí. Brzy na strach zapomněla a vzala si na starost záchranu všech pocitů.

Všechny utekly, nastoupily do lodí a dopluly k vysoké hoře, odkud mohly pozorovat, jak se ostrov potápí. Samy však byly v bezpečí. Pouze láska nespěchala. Láska totiž nikdy nespěchá. Chtěla se chvíli zdržet na ostrově, ale když se už téměř utopila, vzpomněla si, že by neměla zemřít. Běžela tedy k místu, odkud vyplouvaly lodě a volala o pomoc.

Bohatství zaslechlo její hlas a odpovědělo, že s takovým množstvím zlata a stříbra na palubě by se loď potopila. Prošla kolem marnivost a řekla, že ani ona jí nemůže pomoci, protože by se při tom ušpinila, a ona jakožto marnivost nesnese špínu.

Po marnivosti přišel smutek, který se cítil tak hluboký, že nechtěl společnost nikoho. Šla kolem také radost, byla ale tak radostná, že neslyšela volání o pomoc. Láska se zoufale posadila na poslední kámen, který vyčníval nad vodou a propukla v pláč. Plakala tak hořce, až si jí všiml stařeček plavící se na své lodi. Vzal lásku do náruče a odnesl ji na nejvyšší horu spolu s ostatními pocity. 

Když se láska zotavila, zeptala se moudrosti, kdo byl ten stařeček, který jí pomohl. 
Moudrost odpověděla: "Čas."
Láska se znovu zeptala: "Proč mě sem mohl dopravit pouze čas?"
Moudrost odvětila: "Protože jenom čas je schopný pomoci lásce dojít na nejobtížnější místa..."

José Carlos Bermejo - "Další příběhy pro uzdravení duše"

Z tohoto příběhu si každý vezme to, co v dané chvíli potřebuje. 

Dá se vztáhnout na mnohé těžkosti, na mnohé situace, které člověk může zažívat. 

Nebo si jen připomenout "to důležité".

Každému, co jeho jest.

Láska - ať už je ke komukoli - je tím nejcennějším darem.

Láska k dětem je tou nejvyšší láskou.  

I láska může být vyděšená, zoufalá a propuknout v pláč. A nehraje v tom roli, zda je řeč o ženě či o muži.

Smutek může být tak hluboký, že nás srazí k zemi... 

ale naděje a víra nám zase mohou pomoci se postavit na nohy.

Čas - je mnohdy léčitelem a spojencem, může být ŠANCÍ. 

Věřím, že bude! Musí.

Záleží sice na vás, ale velmi bych si přála, abyste si teď přečetli příběh ještě jednou. 

Pomalu, s rozvahou, s účastí. Stařeček Čas a láska ví své... 

Uvidíte, že se napodruhé dozvíte zase o trochu víc.

Děkuji, že na mé stránky ať už opakovaně či příležitostně zavítáte.

Do nadcházejícího týdne vám přeji hezké dny, pevné zdraví a klidnou mysl.

Katka 

Zápisník z doby, kdy jsem byla Covid 19 - pozitivní

- V práci jsem byla v jednom týdnu čtvrtou v pořadí, kterou to skolilo.

- Byla jsem doma, logicky, ze všeho vyřazena.

- I beze mě to doma fungovalo. Sice jinak, ale fungovalo. 

- Byla to chvíle, kdy jsem snížila laťku. Má hranice vnímání pořádku, toho, co by se mělo a nemělo se téměř vytratila. 

Neřešila jsem to. Jen jsem prošla okolo, zavřela se v ložnici a byla. 

- Je plno věcí, co nejsou nutné, počkají.

- Rodina se o mě postarala, za což jim moc děkuji. I když jsem neměla hlad, náladu něco jíst, podávali mi pravidelné "krmné dávky". Vždy jen zavolali, ať otevřu "výdejové okénko" (= dveře ložnice), podali mi pokrm a zase jsem se zavřela ve své karanténě. Ve svých čtyřech stěnách.

- Karanténu jsem dodržovala poctivě, nikdo jiný se v rodině nenakazil.

- Mou karanténu ctil i zbytek rodiny a když jsem byla v ložnici, nechodili za mnou. Což pro mě bylo zcela novou zkušeností. 

Žádné - "Mami, kde mám...?", "Mami, nevíš...?", "Mami, neviděla jsi... ?", "Kačenko, co se má...?"...

- Chodit doma v roušce se stalo samozřejmostí.

- Bolest hlavy mi není neznámou, ale tato zkušenost byla zcela novou. Když se to dalo vydržet, vydržela jsem, 

když to již nešlo a paralyzovalo mě to, vzala jsem si prášek. Naštěstí to nejhorší trvalo jen tři dny.

- Ztratila jsem plně chuť i čich. Tím pádem jsem byla prosta emocí, které člověku dělají svět hezčím, plným, radostným. 

Žmoulat v puse "něco", když jen podle pohledu dokážete specifikovat, co jíte, je až děsivé. 

- Nulový stav chuti a čichu trval 13 dní. Poté se mi jemně, velmi pozvolna začal navracet. 

Dnes jsem na 21. dnu a jsem tak na 70%. Jásám. Jsou ale věci, jako třeba káva, kterou stále nerozpoznávám ani v náznaku.

- Od doby, kdy jsem ztratila chuť a čich (ačkoli mě odběr teprve čekal) mi děti přestaly 

říkat "mami" a začaly mi říkat "Korono".

- "Zahálení" v posteli se zásadně nelíbilo mým zádům a dávaly mi to jasně najevo. 

Natírala jsem si je osvědčeným konopným gelem s mátou a mentolem, který normálně danou oblast

citelně prohřeje a následně člověk cítí chlad. Tentokráte jsem necítila naprosto nic. 

Až z toho mrazilo. Receptory vnímání byly zcela vyřazené i v této oblasti.

- Prvních pět dní jsem jen ležela a odpočívala. Tělo si o to samo řeklo. 

Podívala jsem se na plno krásných filmů, které jsem měla již hodně dlouho v plánu vidět. 

Teď nastala ta správná doba. Bylo to pohlazení po duši, potěšila jsem srdce - 

"Dívka v modrém" (jejíž staročeština byla hotovým balzámem:o) ), klasika "Eva tropí hlouposti", 

"S láskou Rosie", "Než jsem tě poznala" ... filmy plné silných emocí.

- Ačkoli jsem knihomol, nepřečetla jsem ani stránku knihy. 

Když nemám náladu ani na knihy, je něco špatně.

- V této době jsem nenáhodně narazila na americkou zpěvačku, která se stala okamžitě jednou 

z mých nejoblíbenějších - Sara Bareilles. Překrásná hudba, nádherné texty, písně zazpívány s procítěnou emocí až v kladném slova smyslu člověka mrazí.

- Když jsem byla z nejhoršího venku a počasí dovolilo, vyhřívala jsem se, zachumlaná v županu 

a v dekách, na terase jak kočka. Klidně i dvě hodiny. V tichu a klidu jsem se zavřenýma očima a jemným úsměvem na rtech vrněla a předla jak kočka. Bez roušky, dýchala jsem čistý svěží vzduch a "svobodu", na chvíli osvobozena ze svých čtyřech stěn ložnice.

- Během doby karantény děti oslavily 13 a 16 narozeniny a mně zase o krapet víc došlo, 

že už nejsou malými dětmi. Místo dortu jsem udělala náš oblíbený perník s čokoládou a mandlemi 

a pohár se šlehačkou. I tato karanténní varianta je potěšila.

- Chyběla mi práce a nejbližší kolegové z ní. Nedivím se, jsem tam šťastná.

- Bylo hezké, jak na mě ostatní mysleli, dodávali mi energii. Díky jim za to.

- Jsem vděčná, že jsem nemoc zvládla relativně mírnou formou a nikoho ani doma ani v práci nenakazila.

Krásné, zdravé dny

Katka

Čarovné bejlí

Že mám ráda přírodu, je z mého blogu nadmíru jasné.

Že si ji co chvíli - v podobě lučních květin, květin ze zahrady či pokladů z cest, strání či lesů - donesu

domů do vázy, je také běžná věc.

Některé bylinky - čarovné bejlí - si suším na hambálek oddělující část kuchyně 

od jídelny s obývacím pokojem.

A mnohé mi dělají radost na kuchyňské lince, kam vaše zraky dnes dovedu.

Jsou zde zastoupeny, různé okrasné traviny, oves, ječmen, pšenice, makovice, hortenzie, levandule

jeřabiny, růže, jemný nevěstin závoj, šalvěj, řebříček, statice, len... 

Různých barev, tvarů a vůní.

Pro někoho lapače prachu, pro mě balzám, teplo domova, 

propojení s přírodou i v městském bytě. Po celý rok.

Na ledničce máme krom hodně rodinných fotografií i opičáka vyplazujícího rozverně vesele jazyk.

Kdykoli na něj kouknu, musím se pousmát. Jeho radost je nakažlivá.

Krom fotografie Václava Havla zde najdete i Dalajlámu a jeho citát, který mě provází již roky 

a co chvíli dokazuje, že je zcela pravdivým.

"... und denke daran:

Manchmal ist das Nichterreichen deiner Wünsche eine glückliche Wendung des Schicksals."

"... a mysli na to:

Někdy je nedosažení tvých přání šťastným hnutím osudu."

Dalajláma

A co ty špunty? No dobře, dobře. Mám ráda víno, pravda. Bílé, sladší. 

Pálavu, tramín, rulandské šedé, muškát moravský, chardonnay... 

A bublinky?!  Šampaňské, to je odměnou největší.

Každý musí něčím krapet hřešit .o) I o tom život je.

A mlýnky? Ty mi učarovaly již dávno. 

Nejraději v nich melu dva druhy kávy s poetickými názvy - 

"Maryšino tajemství" a "Vávrův lomcovák" .o)

Kávu vařím tuze ráda. Máte chuť?! .o)

PODZIM

Jaroslav Seifert

V sychravém větru už tu všechno zebe,

suchého listí plný kout.

Vlaštovko, řekni, pod které zas nebe

přichystala ses odlétnout?

Tatínek za vsí pouští dětem draka,

drak zmítaje se stoupá výš.

Buď sbohem, léto! Havran blízko kráká

a vrána kráčí ještě blíž. 

Posedávají chlapci u ohýnků,

v kapse jim hřeje zemák z popele.

Co chvíli setřeš hebkou pavučinku,

jež uvázla ti na čele.

Jen nestýskej si, vrátí se čas jara

a s jarem míza do proutí.

Do šedé mlhy padá země stará

na malou chvilku usnouti.

Krásné dny ať už s kávou, vínem či bez .o)

Katka

Umění žít...

Život nemusí být stále jen perfektní.

Jsou ale momenty nebo lidé, kteří ho najednou udělají překrásným.

Jsou lidé, kteří nás dokážou obejmout, pohladit a políbit bez toho, aby se nás dotkli...

... protože jsou hluboko v našem srdci.

Život se neměří počtem nádechů a výdechů,

ale počtem okamžiků, které nám v kladném slova smyslu vezmou dech.

Na každém dni je něco krásného. Jen je potřeba to najít.

A když se vám zdá, že to nenacházíte, 

poproste blízké kolem sebe, mě, rádi vám v hledání pomůžeme.

Bolest, kterou cítíš dnes, může být silou, kterou ucítíš zítra.

Když se ti zdá, že se tvůj život obrátil na hlavu, nemusí to vždy znamenat něco špatného.

Je to jako s kečupem - tak z něj někdy dostaneme víc!

Někdy nemůžeme zastavit vlny, které zurčí kolem nás.

Můžeme se ale zkusit naučit surfovat.

V životě to může někdy hodně klouzat.

Vezmi mou ruku a pevně se drž!

Zapomeň na slůvka - "kdyby", "jestli", "co když".

Život je příliš krátký na "jednou".

V životě se objeví hodně deštivých dnů.

Zavolej mi, když budeš potřebovat deštník!

Život a láska jdou zřídka rovnou cestou.

Každá noc má své hvězdy.

Každá temnota má své světlo.

V každém šeru se mihotá svíčka - když ji zapálíš.

Často se stává, že právě hloupostí začínají ty nejúžasnější věci na světě.

Bohatý není ten, kdo má všechno, ale ten, 

komu stačí málo, aby byl šťastný.

Nejkrásnější ostrov světa je ukryt hluboko v tobě.

V životě je hodně cest, kterými se můžeme vydat.

Ta správná je většinou ta, která nás dělá šťastnými.

Maminky drží ruce svých dětí krátkou chvíli,

jejich srdce však napořád ♥.

Dnes je dobrý den na dobrý den. Co myslíte?!

Carpe diem!

S láskou Katka 

PS: Dnešní myšlenky nejsou vybrány náhodně. 

Jsou určeny vám všem, protože není náhodou, že tyto řádky právě v tuto chvíli čtete. 

Jsou určeny i blízkým lidem kolem mě, kterým jsem kamarádkou, vrbou, přítelem, čehož si velmi vážím. 

Tato slova jsou pro ně, pro tuto dobu, kdy se potřebují na chvilinku o někoho opřít, chvíli podržet za ruku, aby mohli jít dál... 

A tato slova mají i velkou neskromnou touhu stát se pro ně rozsvícenou, zářící lucernou, nadějí.

Ohlédnutí zpět

"Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným..."
Slova Vladislava Vančury z "Rozmarného léta" letos vystihovala můj pohled na léto.

Nešťastným z pohledu koronaviru a vše s tím souvisejícím, z pohledu nedovolené, z pohledu neodpočinku, 

z pohledu celkové nenálady, z pohledu zemětřesení v zaměstnání... 

Náhody pro mě ale neexistují. Věřím tomu, že vše se děje z nějakého důvodu. 

Někdy nám je důvod jasný na první pohled, někdy si odpověď dává na čas. 

Jsme zkoušeni co vydržíme, jak se zachováme, jak se postavíme sami za sebe či za druhé, 
jaký k dané situaci zaujmeme celkově postoj, zda a do jaké míry za probíhající věci převezmeme zodpovědnost. 
Někdy je to sakra náročné, někdy třeba i na chvíli nemusíme vidět cestu z tunelu, ale... ona tam je! 
Dříve či později zazáří. Naplno. I pro ty, kteří ji zprvu nevidí, či v ni už ani nevěří...

Fotky z léta stahuji do počítače až teď a některé z nich by byla velká škoda nechat si jen sama pro sebe. 
Stejně jako ty západu slunce z předchozího příspěvku...  

I Levandulobraní jsem letos prošvihla. Osmdesát procent pokladů z úrody letos naplno rozkvetlo beze mě, 
levandulky odkvetly a seschly zcela, protože jsem se za nimi přes měsíc z různých důvodů nedostala. 

Mělo to tak ale prostě a jednoduše být. Jsou důležitější věci.

Aspoň tyto krásky jsem zachránila a dělaly a dělají mi dnes a denně radost.

Svou vůní, barvou, tím, že jsou.

Krásné dny
Katka 

Zlatá hodina

... je doba dvě hodiny po úsvitu a dvě hodiny před západem slunce.

Světlo je teplé, jemné a něžné. Stíny se prodlužují, barvy se krapet vytrácejí.

Vše má nádech poetiky a naprostého klidu a míru.

A právě večerní zlatá hodina je mou nejoblíbenější denní dobou, kterou si vychutnávám, 

co to jen jde a tak často, jak to jenom jde.

Abych si jí ale vychutnala co možná nejvíc, musím vždy zdolat nějaký ten kopec.

Nic není zadarmo... a o to víc pak konečný zážitek za to stojí.

Následující fotografie zaznamenávají 18 minut v životě člověčím. 

Radost ale přinesly nezměrnou.

Byl a stále je to hotový balzám...

... ať už pohledem z trávy při zemi...

... tak pohledem na nebe...

Postupem minut mění zlatá barva své odstíny a sytost.

Od světle žluté, přes tmavší až do různých odstínů oranžové až červené.

"Mám moc rád západy slunce. Pojďme se na jeden podívat...

Víš..., když je člověku smutno, má rád západy slunce..."

Antoine de Saint-Exupéry

"V každém člověku je slunce. 

Jenom je nechat plát."

Sókratés

A pak - někdy v tomto okamžiku - se člověk (lidské ego) začíná pomalu vytrácet...

Být zcela nepodstatné.

A člověk prostě a jednoduše JE...

Je to dar moci tam být,

moci to vidět, 

moci to cítit,

moci to vnímat,

odevzdat se tomu.

Pokud mě někdo chce moc potěšit, vyvede či vyveze mě někam na kopec, 

odkud je krásně vidět jak jde slunce spát. 

A pak si se mnou tento zázrak zázraků "prožije". 

Zázrak, který se nikdy neomrzí a je pokaždé zcela jedinečný a dech beroucí.

Překvapení je nádherná věc.

Užívejte si krásných - obyčejně neobyčejných - chvil!

Katka ♥