Přišel čas na dobrého vojáka Švejka

Moji milí,
dnes jsem zde jen na skok, ale to nijak neubírá význam následnému sdělení. 
Sdělení musím předat co nejdříve, protože čas nečeká a mohlo by se stát, že promarníte svou šanci .o) Máte na to 7 dní.
Legendární dílo Jaroslava Haška "Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války" slaví 100 let. 

Při víkendovém vaření mi právě tato kniha dělala víc než milou společnost.

Je možné si ji v deseti půlhodinových dílech poslechnout i v audioarchivu Českého rozhlasu Dvojky.

Zdroj: https://www.mujrozhlas.cz/cetba-na-pokracovani-na-dvojce/osudy-dobreho-vojaka-svejka-za-svetove-valky-s-jedinecnym-josefem

Je pravdou, že ačkoli jsem se na střední škole tvářila, že ano, tak jsem tuto knihu nikdy nečetla :o) 

Musím ale říci, že k mé velké škodě.

Jedná se doslova o koncert slov, myšlenek, moudrosti a laskavého humoru. Hotové pohlazení.

Žasla jsem, byla jsem nadšena a co chvíli jsem se na plné kolo nahlas rozesmála.

Takovou moc mají slova autora.

A v tomto případě nutno dodat, že řádky autora ještě o krapet více zazáří v podání skvělého a jedinečného Josefa Somra, 

který knihu čte. Báječná kombinace.

"A proto musí bejt hrůza, aby ten smutek za něco stál!"

"Netvařte se tak blbě!"

"Zde mizela veškerá logika a vítězil paragraf."

"Kdyby to všichni lidé mysleli s druhými dobře, tak by se brzy potloukli." 

"Když později Švejk líčil psychiatrickou kliniku, činil tak způsobem neobyčejného chvalořečení. 

Vopravdu nevím, proč se ti blázni zloběj, když je tam drží. Člověk se tam může vydávat i za pána Boha, nebo za panenku Marii nebo za papeže, císaře pána i za svatého Václava. 

Jeden se tam dokonce vydával za svatýho Cyrila a Metoděje. Aby dostával dvě porce. 

Taky jsem se tam sešel s několika profesory. Jeden z nich pořád chodil za mnou a vykládal, že kolíbka cigánů byla v Krkonoších a ten druhý mne vysvětloval, že uvnitř zeměkoule je ještě jedna, mnohem větší než ta vrchní. 

Někdy si tam vypravovali pohádky a porvali se, když to s nějakou princeznou moc špatně dopadlo. 

Nejzuřivější byl jeden pán, kterej se vydával za šestnáctý díl Ottova slovníku naučného a každýho prosil, aby ho otevřel a našel heslo kartonážní šička, jinak že je ztracenej. 

Je však taky pravdou, že jsou tam úplně tichí blázni. Jako tam byl jeden vzdělanej vynálezce, který se pořád rýpal v nose a jednou za den řekl: ,Právě jsem vynašel elektřinu!, 

Jak říkám, moc pěkný to tam bylo. A těch několik dní patří k nejkrásnějším chvílím mýho života. 

A doopravdy, již samo uvítání, které očekávalo Švejka, když ho odvezli na pozorování od zemského trestního soudu, předčilo jeho očekávání. Napřed ho svlékli, pak mu dali nějaký chalát a vedli ho vykoupat. V koupelně ho potopili do vany s teplou vodou a pak ho vytáhli a postavili pod studenou sprchu. To s ním opakovali třikrát a pak se ho optali, jak se mu to líbí. Švejk řekl, že je to lepší než v těch lázních u Karlova mostu a že se velmi rád koupe..."

Pokud chcete vypnout, pobavit se, zamyslet se... a nemáte zrovna čas, chuť či příležitost číst, tak si knihu poslechněte. Obohatí vás to, rozšíří obzory. Nadchne. 

Máte na to ale už jen 7 dní - tak dlouho to bude ještě v archivu aktivní - takže neváhejte...

Je zajímavé, jak kniha vyznívá i a zrovna v této době. Člověk tam najde mnohá podobenství s dobou, kterou zažíváme, s lidmi, které máme kolem sebe...

Krásné dny, báječný poslech, skvělou zábavu!

Katka

Být v pravou chvíli na správném místě...

Jak jsem minule slíbila, zavedu vás ještě na jedno místečko, 
kam nás minulou sobotu naše kroky zavedly.

... být v pravou chvíli na správném místě. 

Když člověk na vlastní kůži okusí tento jedinečný pocit, 

který v tu chvíli prostě a jednoduše bytostně cítíte, prostupuje vaší duší a srdcem, 

tak to je jeden z nejvýjimečnějších pocitů, které může člověk zažít. 

Některé z vás slyším až sem hudrovat. 

Já vím, řeknete mi možná, že se neděje ale běžně a neděje se každému.

Na to se mi teď vkrádají do úst rozverná slova Deničky ze Štědrovečerní pohádky "O vánoční hvězdě".

"Ve škole už jsem byla. 

Samé vymyšleniny, ale zábava!" 

.o)

Tyto pocity a situace zažívá každý z nás. Co chvíli. 

To, co máme odlišné je to, jakým způsobem jsme schopni je svou vlastní vnímavostí a citlivostí zaznamenat, uvědomit si je a následně prožít.

A navíc zaznamenání, uvědomění si i prožitek mohou mít nespočet úrovní. 

Někdo je vědomě ani nezachytí. Ten patří k té skupině, kteří tvrdí, že takové pocity neexistují.

Má ze svého úhlu pohledu pravdu. Pro něj vědomě neexistují.

Pak jsou lidé, kteří je čas od času vycítí a uvědomí si je. 

Míra prožitku je ale u každého jedince odlišná, jinak silná. 

Je závislá na jeho současné úrovni vnímání sebe a světa.

A pak jsou ti, kteří tyto stavy zažívají opakovaně, častěji a hlouběji. 

Jsou tak nějak vnímavější a otevřenější, empatičtější. 

Vůči sobě, druhým, přírodě, Vesmíru, bytí. 

Ten den jsme se ocitli na okraji lesa, na relativně malém prostranství, kde bylo ticho a naprostý mír. 

Na místě Solimánském, kde byly vykáceny stromy a díky tomu vznikla na okraji mýtina. 

Vstoupilo sem světlo a zdraví, přesně jako v té pohádce. 

Jen krajíc s chlebem a sýrem nám chyběl.

Probíhala zde tichá rozprava mezi nebem a zemí. Mraky, modrou oblohou, 

stromy a jejich stíny, bělostným sněhem. Sněhem, který byl posypán miliony zářivými diamanty.

Sníh, který se na kmenech držel z návětrné strany - od země až ke korunám - propůjčoval 

stromům jemnou eleganci, dal vyniknout reliéfům kůry stromů.

Bylo to zcela dech beroucí místo, dech beroucí okamžik.

Neopakovatelný, jedinečný pocit.

Takovéto pocity nemusíme zažívat jen v tichu - v přírodě, 

i když je pravdou, že je nám v tom příroda velkou pomocnicí. Má s námi velkou trpělivost.

Můžeme je třeba i prožívat při poslechu hudby, při tanci či zpěvu, při shlédnutí filmu 

či divadelního představení.

A nebo třeba i když hovoříme s někým, ke komu máme z různých důvodů tak nějak blízko.

Vždy se jedná o chvíle, kdy, jak já říkám, duše se vznáší a zpívá.

Přetéká čistou láskou, vděčností, pokorou a ryzím štěstím.

Zpátky ale na zem. 

Ve výšinách je čas od času krásou a darem pobývat, žít se tam ale stále nedá...

Když jsem tam tak stála, tak se mi spontánně vybavila pohádka "Anděl páně". 

Petronela ale ani žádného jiného anděla jsem ale nezahlédla, ani Uriáš nikde za stromem nevykukoval.

Tak snad příště.

Zatímco já jsem "ulítávala", děti si s mým souhlasem a mou podporou, doháněly zážitky z dětství. 

Pojídaly sníh. Vesele, nadšeně.

Nebudou muset v dospělosti aspoň litovat, že to nezažily. .o)

Přeji vám, abyste zažili, zažívali ten jedinečně krásný pocit. 

Jak by řekla paní profesorka Hogenová - "pobyli v Tišině duše", zažili jednotu, pocítili lásku a štěstí... 

I jednou to zažít, je zázrakem.

Ať se vám zázraky dějí!

Pokud máte špatnou náladu, můžete ji změnit v lepší, 

pokud jste smutní, můžete udělat něco, co vás rozveselí. 

Takovou moc máte. 

A pokud nikde po cestě neuvidíte srdce, tak si ho prostě můžete nakreslit...

.o)

Omezení si děláme mnohdy jen sami sobě.

Krásné dny

Katka

Na hranici obce...

... tam vás dnes vezmu na vycházku. 
Dál se vydat nesmíme, to máme nakázáno. 

Toulat se dál než na hranici obce máme v současné chvíli jednoduše zakázáno.

Zpívat ale po cestě můžete, to zakázáno není a já to dokonce doporučuji a vítám.

Je ale otázkou, zda můžete jít vlastně se mnou?! 

Myslím si, že pro valnou většinu z vás je to vycházka za hranicí vaší obce.

Pro tentokrát můžeme učinit výjimku, přimhouřit oko, co myslíte?!

Slyším váš souhlas.

Bez výčitek tedy vyrážíme.

Pro mě je přelom února a března vždy obdobím, kdy mi bytostně chybí příroda a pobývání v ní. 

Nejvíc z celého roku. Dalo by se to nazvat "absťákem". 

A proto kdykoli mám možnost, tak ji náležitě využiji, jako tuto sobotu.

V dnešní Covid době se ale k tomu, co mi CHYBÍ, přidává ještě dalších xx věcí, lidí, situací, zážitků. 

Plno věcí, které byly dříve "samozřejmostí", v současnosti bytostně chybí. Každému z nás. 

Sobotní den byl výstavní, příroda kouzlila. 

A ty pohledy, zákoutí, detaily, které se nám zjevovaly na každém kroku.

Čím větší "půst" jsem měla, o to víc jsem si drobnosti vychutnávala. 

Chvílemi nám lupal pod nohama poeticky sníh, chvíli křupal led 

a chvíli jsme se bořili v blátě a v kalužích.

Tam, kde jsem se obávala bláta bylo sucho, tam kde jsem čekala suchou cestu bylo boží dopuštění způsobené kácením stromů. Samé výmoly zatopené vodou.

Přesně touto cestou jsme šli loni v květnu.

V době, kdy se vše již zelenalo, kvetlo, zářilo.

Každá roční doba má své a pokaždé objevíte a vidíte něco jiného.

Odrazy okolní přírody na hladině rybníka mě vždy odzbrojí.

Někdy, jako by byl odraz i hezčím než sama skutečnost. 

Nebo spíš ukazuje víc, zvýrazňuje to, co bývá běžně pohledům třeba i skryto.

Hra světla a stínů, intenzity světla, dramatičnost mraků... prostě nálada přírody se zjevuje 

a umocňuje na vodní hladině. 

Odraz na hladině by se dal nazvat i "zrcadlem pravdy".

Odhlédnuto od vody, někdy není na škodu si nechat někým, komu můžeme důvěřovat, "nastavit zrcadlo pravdy". Někdy jsme sebou, starostmi, problémy tak zaujatí, že pro ně "nevidíme" to důležité.

Odstup druhého člověka, nadhled někdy dokáže divy. 

Dokáže nás povzbudit, dodat sílu, pomůže nám otevřít oči.

Někdy to může být i bolestné, protože pohlédneme pravdě do očí.

Ale i to je někdy sakra potřebné.

Teprve uvědoměním si se můžeme začít posouvat dál...

Následující fotka je mou srdcovou...

Už na tom místě, když jsem tam dlouze stála. A i teď, když na ni hledím.

Někdy se prostě celý vesmír spojí, aby nám nechal zažít jedinečnost a krásu dané chvíle.

Neopakovatelnou, nepřenositelnou v celé hloubce a šíři.

Přesto tak intenzivní a důležitou pro nás samé.

Takže, vrátit se zpět na zem!

Přestat blýskat prasátkem zrcátka do očí a oslňovat nás, jdeme dál.

Po hrázi rybníka, kde ve sněhu vidíte nejedny zvířecí stopy.

Ať koukáte do dálky přes rybník, nebo nahoru do nebes 

(jejichž volání nejde přeslechnout!)...

...nebo na kmeny stromů...

... či na zem pod nohama, vždy je to krása.

Nejedna zamrzlá kaluž byla námi dobyta. 

Dětmi, ale i mnou.

Lupání praskajícího suchého křehkého ledu na kalužích je spojena i s mou "hudbou dětství".

Na závěr nám dřevěné srdce stvrzuje, že tato vycházka byla "srdcovkou".

A že stojí za to nechat za sebou lenost a pohodlnost a vyjít do přírody.

Vždy to stojí nakonec za to!

Na závěr cesty na nás byla připravena ještě jedna odměna, která avizovala, 

že jaro je již téměř za dveřmi.

Příště vás zavedu ještě na jedno místo vycházky, kde bylo blaze.

Ale to zase příště.

Krásné dny

Katka

Jednoduchosti...

Pamatujte, že možná právě váš úsměv 
ozařuje paprsky radosti něčí život a dodává mu jiskru, pocit opravdového štěstí a naplnění!

Zdrojem tepla není jen čaj, rukavice nebo pokrývka.
Zahřát nás může i milý rozhovor, pohled, dopis, lidé...
Je to výlučný pocit, který nám dává sílu žít, věřit, snít a milovat.

 

Proč zavíráme oči když se modlíme, pláčeme, milujeme, sníme?!
Protože jednoduše víme, že ty nejkrásnější věci v životě nevidíme, 

cítíme je srdcem. ♥

Když jsou kolem nás dobří lidé a dobré myšlenky, 
život se mění k lepšímu, veselejšímu a šťastnějšímu.

Lidé nepotřebují vždycky radu.

Někdy potřebují ruku, která je podrží.

Ucho, které je vyslechne.

A srdce, které jim porozumí.

Mé přání:

Všichni, kdo smutní - nesmutnit.

Kdo marodí - domarodit.

Kdo něco ztratil - najít.

Kdo má problémy - zbavit se jich.

Všichni, kdo se usmívají - pokračovat.

Kdo jsou šťastni - vydržet.

Poklady světa získá ten, kdo je umí spatřit.

Nestačí se jen dívat, je třeba je vidět.

Život je doslova jako fotografie.

Když se usmíváte, vyjde líp!

Jdou s námi ti, které jsme si zasloužili...

Nevelké skutky jsou mnohem významnější, 

než hlasitá slova.

Také milujete padat hvězdy?!

Něco přát si můžeme každý den.

Každý den na nebi v-e-l-i-c-e  p-o-m-a-l-u zapadá jedna hvězda.

Říká se tomu západ slunce.

Krásné dny

Katka