Jsem přirozeností sova...

... ale ráno se chtě nechtě převlékám za skřivana.

Vydržím být dlouho vzhůru. Když děti usnou, tak se v tichu noci báječně pracuje, relaxuje, čte, píše, houká do noci... Druhá, třetí hodina ranní, když všechno kolem spí a všude je klid a mír, to je balzám na duši... a pokud je teplá noc, tak vyjdu na terasu a vychutnávám si ticho noci a její vůni plnými doušky. Samozřejmě hned poté, co se pasuji do role lampáře :o)

Ranní vstávání mi nikdy nedělalo dobře. Pamatuji se, že když jsem byla na vysoké, tak jsem na koleje jela radši v neděli večer, než vstávat v pondělí v pět ráno a letět na autobus. Pokud jsem někdy jela ráno, celý den jsem byla jak praštěná. Měla jsem ho zkažený.

Ale... časy se mění... teď vstávám v 5:15 a beru to tak, jak to je.

Ze sovy se skřivan logicky nemůže stát. Když jdu ale z domu, ze sovího houkání přecházím plynule do zpěvu skřivana...

Čím to?! 

Za prvé vlastním pohledem na věc, přijmutím toho, že to je tak, jak to je. 

A za druhé za to může ta nádhera venku. Rána jsou tak krásná, voňavá, svěží, sluneční paprsky mají teplé tóny, rosa se třpytí v trávě, zářící jarní zelená a v neposlední řadě neskutečný koncert bohaté ptačí říše.

Jak mě to nabíjí! A že vstávám se skřivany?! Nevadí. I sova se to naučí. Když chce.

Do práce chodím překrásným parkem. Podél cesty je lipová alej, která již lecos pamatuje. Po jedné straně borovicový les, do kterého když se opře slunce, tak mi jeho vůně připomíná moře, léto a borovicové háje podél pobřeží.

A v tomto období jsou k té kráse parku všude vůkol ještě lány pomněnek. Blankytně modrých zářících pomněnek... možná proto, že na terase mi letos pomněnky zašly. Cestou do práce i z práce se jednoduše kochám. 

S otevřeným srdcem a duší, která se dme štěstím, láskou a vděčností. 

Zcela naplněna štěstím až po okraj. 

Tak jednoduché to někdy je.

Krásné dny

Katka ♥