"Levandulová zahrada" - Lucinda Riley

Chtěla jsem číst něco oddychového. Zrovna v té době se mi dostala do ruky kniha 

"Levandulová zahrada" 

od Lucindy RILEY.

Dala jsem se tedy do čtení. Každou větu jsem hltala a čím víc jsem četla, tím víc jsem žasla.

Rozhodně se nejednalo jen o oddychovou literaturu, jak název a přebal knihy působí.

Anotace knihy: 

Retrospektivní vyprávění příběhu z francouzské Provence začíná v roce 1998, kdy se Emilia stává posledním potomkem slavného šlechtického rodu de la Martinie`res. Dědictví majestátního zámku a vinice je ovšem zatíženo velkými dluhy a mnoha otázkami... Emilia se vzhledem ke svému rozporuplnému vztahu k rodinné historii rozhodne vypátrat, jak to skutečně bylo s jejími předky a co se přihodilo za druhé světové války…
Rodinná sága slavného šlechtického rodu je psaná stejně citlivým, empatickým stylem jako nejúspěšnější román Lucindy Riley Tajemství černé orchideje. Autorka věrohodně a poutavě proplétá příběhy jednotlivých hrdinů v různých časových úsecích, dokáže mistrně vystihnout atmosféru doby a udržuje čtenářskou pozornost od první do poslední stránky. Je jednou z mála současných spisovatelek, které dokáží podat román – kroniku skutečně moderním stylem.

Anotace knihy něco málo prozrazuje, ale děj sám se rozvíjí mnohem, mnohem hlouběji. I tam, kam by člověk neřekl.

Nenáhodně jsem knihu četla zrovna kolem 8.května. Kolem období, kdy skončila II.světová válka. 

V jedné dějové linii je právě této době, resp. době okupace Francie, kniha věnována. 

Vím, že lidé neměli na výběr, když chtěli přežít. 

A proto smekám hluboce klobouk před těmi, kteří i za cenu ohrožení sebe, svých blízkých, za cenu nasazení vlastního života, za cenu, že se stali sami oběťmi, udělali to, co udělali.

Bylo tam i ukázáno, že ne všechno je takové, jak to na první pohled může vypadat. Že i "zrádce" může být ten největší vlastenec, který usiluje za dobrou věc, spravedlnost.

A že i mezi nacisty se našli lidé, kteří nebyli jen ti zlí... 

"Spousta lidí chce to, co nemůže mít. Ten den, kdy se probudíš s vědomím, že ta touha je naprosto marná, a začneš myslet na to, co už máš, je prvním krokem k relativní spokojenosti. Život je loterie, kostky jsou vrženy, a všichni musíme vycházet z toho, co nám padlo." (s.166)

Kniha se mi moc líbila. Nejen obsahem, ale i stylem, kterým autorka píše. 

Kniha se četla sama a vřele ji doporučuji.

Rozhodně si přečtu i jiné tituly od této spisovatelky. Její styl mi prostě sedí.

Všechno nejlepší ke dni maminek!

Krásné dny

Katka ♥