Čertíkovský...

Je to už nějakých pět, šest let, co se tento příběh stal, ale své kouzlo od té doby neztratil ani o píď. 

Naopak. "Mami, pověz nám o čertíkovi!" 

Nesčetněkrát je tedy na přání vyprávěn a vždy zahřeje u srdce. Nás i děti.

Stalo se to, když dětem bylo nějakých šest a tři roky. Byla jsem na poště poslat balíček, v tento předvánoční čas. Za sklem se na mě smály vánoční pohledy s obrázkem postaviček ze Čtyřlístku. 

Byly pěkné, barevné, vánoční, dětsky vlídné. Koupila jsem je tedy dětem.

Moc se jim líbily. Prozkoumávaly na pohlednicích každičký detail.

Zuzance, v té době tříleté, což je jeden z nejkouzelnějších věků :o), se po chvíli něco začalo nepozdávat. V podvečer mi to řekla. Seděla jsem u pracovního stolu, ona za mnou přiťapkala s pohlednicí. Svým drobounkým prstíkem ukázala na pohlednici do růžku na roztomilého malého čertíka a řekla tím kouzelným dětským hláskem: "Nelíbí... se bojím."

Rozesmála jsem se, pohladila ji a vzala si ji na klín. Chvíli jsme si o tom povídaly. 

Výsledek rozhovoru?! "Stejně nelíbí, bojím."

A odešla s pohlednicí z pokoje.

Za chvíli slyším opětovné cupitání ke mně. Oči doširoka, zářící, okouzlující úsměv. Na stůl mi položila ustřižený růžek s čertíkem a vítězoslavně pronesla: "Už nebojím!"

Že mám čertíka dodnes uloženého ve svých pokladech, nemusím ani dodávat. 

Krásný předvánoční čas

Katka a čertík ♥