Když nebe se zemí čaruje...

Troufám si tvrdit, že takových dnů v roce moc není, kdy mraky na nebi doslova čarují.

Povalují se v krásných chumáčích, baculatých polštářích, nadýchaných peřinách...

všemožných tvarů, velikostí... a na spodní části zarovnaných do roviny.

Současně osvíceny sluncem, takže je vidět jejich překrásná kontura na jasně zářivě modrém nebi.

Do dálky naprosto ostrá viditelnost dodávající krajině ještě víc na kráse.

 

 

V každém oblaku čtu. Hledám, co v něm objevím za vzkaz. Co je v něm nakresleno.

Pejsek, medvídek, člověk, palma...

Představivosti se meze nekladou. Všechny odpovědi jsou správné.

Záleží jen a jen na představivosti a otevřenosti každého z nás.

 

 

Původně jsem na vycházku ten den už jít nechtěla, ale situace si to vyžádala sama.

Dobře jsem udělala. Byl to pohled pro Bohy.

Zuzanka mi při vycházce dělala společnost a parťáka na blbnutí.

 

Tip: Když řeknete STOP, dítě se vám zastaví v pozici, v jaké zrovna je a jakoby zkamení.

Vy si pak chvíli můžete dělat, co chcete. Bezvadná věc. :o)

Pak stačí říct DOST a jde se dál. Rychleji jí tak utekly mé fotící a kochající se pauzy.

 

Okno do jiných světů, dimenzí? Kdo ví?

 

 

 

 

Poetika večerní louky...

 

 

A na úplný konec vycházky, velká odměna.

Čekala tam na nás. Dlouze jsme na sebe koukaly. Možná s námi také hrála hru na STOP a DOST.

A to STOP bylo hezky dlouhé.

 

 

Krásný pondělek

Katka ♥