Zpátky v čase... adventní Třebíč

Čím méně v adventu stíhám a čím víc jsem akční, tím více se snažím v lednu odpočívat. 

Tělo si o pauzu samo říká. Je moudré. A já jsem již pokorná a rozumná a chovám se podle toho.

Odpočívám a současně doháním milé resty. Jako právě teď.

Dnešním příspěvkem se vrátím právě do adventního času a obrázky vás zavedu do předvánoční Třebíče, 

která skýtá nemalá tajemství.

V Třebíči jsme se opět sešly s Hankou na půli cesty od našich domovů.

Den to byl opět výtečný s mnohými překvapeními.

Nejdříve jsme vyšly na "Větrnou hůrku". Ke kostelíčku nad městem, 

kde sice hodně a studeně foukalo, ale byly jsme doslova v nebi. 

Den jako obrázek.

Jak na pohled, tak uvnitř.

Dnes mám pro vás jeden příběh právě z tohoto dne...

Když jsme v Třebíči, tak si nikdy nenecháme ujít Kostel sv. Martina, Staré židovské město s jeho malebnými uličkami, Židovský hřbitov. 

Třešinkou na dortu, kam naše kroky vedou tak nějak automaticky a samy, 

je Bazilika sv. Prokopa - románsko-gotický křesťanský kostel, jehož historie sahá až do roku 1101. 

Vedle Katedrály sv. Víta v Praze je pro mě tato bazilika to nejvíc. 

Jednoznačně srdcová záležitost.

Vždy když do prostoru vstoupím, jako bych vstoupila do jiného světa. 

Zmocní se mě klid a mír, pocit, že je vše tak, jak má být. 

Pocit něčeho dobře známého. Jako bych byla „doma“.

Na chvíli vždy oněmím krásou a úžasem, pokorou a vděčností.

Prostor je to starodávný, světlý, až neskutečně čistý. 

Vládne mu přírodní kámen a nádherné řemeslné práce sochařů, řezbářů, malířů... Mistrů, nad jejichž umem zůstává rozum stát, dech se až tají. Jak s tak s málem dokázali udělat tak moc?

Bazilika je během dne uzavřena. Co hodinu tam probíhají komentované prohlídky, na kterých jsem ale již nejednou byla. 

Vím, že volně otevřená veřejnosti bývá v pátek dvě hodiny před bohoslužbou. Této možnosti jsem už také v minulosti využila. 

Ale co dnes? Je úterý. A já i Hanka jsme měly velkou touhu v prostoru chvíli pobýt.

A tak jsem to šla jednoduše zkusit. 

Překážky jsou od toho, aby se překonávaly a přestávaly být překážkami.

Z venkovního chladu jsme vstoupily do příjemného tepla informačního centra, které je hned u baziliky. 

Pozdravila jsem a s úsměvem a jistým záměrem jsem šla k pultíku, za kterým stál taktéž se usmívající mladý muž.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem vesele ještě jednou.

„My bychom na Vás měly takové jedno neobvyklé přání. Nejsme s kamarádkou z Třebíče, ale dnes jsme se sem na půl cesty od našich domovů v době adventu sjely. Obě milujeme Baziliku sv. Prokopa, ten jedinečný, překrásný prostor. Vím, že je teď zavřená, že každou hodinu probíhají komentované prohlídky, na kterých jsme již i byly. Ten prostor je pro nás výjimečný. Nebylo by možné, že byste nás tam na chvíli, aspoň na deset minut pustil? Jen bychom se posadily a byly...“

Nadechla jsem se k tomu, že budu dál zdůvodňovat, proč bychom tam chtěly 

a měly být puštěny, jak je to pro nás důležité...

Pán, hledíc a usmívajíc se na mě, začal souhlasně kývat hlavou a povídá: „To by šlo!“ 

Otočil se a šel si pro bundu a klíče od baziliky.

Po cestě přes nádvoří k postranním dveřím baziliky jsem jen byla jak omráčená, v němém úžasu.

Pán nám odemkl, přes damaškové závěsy jsme vstoupili do baziliky.

„Za deset minut si vás zase vyzvednu,“ řekl vesele.

Otočil se, zamknul za sebou dveře a odešel.

Nevěřícně jsme s Hankou na sebe koukaly s vědomím toho, jak jednoduché někdy mohou být věci, které se nám zdají téměř nemožné a že zázraky se mohou dít kdykoli... stačí jen věřit a vyjít jim jen krapet vstříc...

Objaly jsme se. Po tvářích se nám koulely slzy překvapení, dojetí a vděčnosti.

Prošly jsme mezi lavicemi do středové uličky. Chvíli se rozhlížely, kochaly prostorem kolem dokola. S vědomím toho, jaké velké štěstí máme. Ne jen pobýt v prostoru, což už samo o sobě bylo úžasné, splnění našeho snu. 

Dostaly jsme i velký dar k tomu, který by nás ani nenapadl. Baziliku jsme měly samy pro sebe. 

S vědomím toho, že dveře jsou zamčeny, tudíž nikdo jiný se sem nemůže dostat. Zcela jedinečný pocit.

Spořádaně jsme se posadily do „mé“ lavice – třetí lavice zepředu zprava a v tichosti a jedinečnosti okamžiku byly.

Zavřela jsem oči a splynula s prostorem.. Ačkoli nebylo vyřčeno jediné slovo, mnohé jsem se dozvěděla... Slzy mi co chvíli stékaly po tvářích

Po domluvené době se ozvaly klíče v zámku dveří.

V té chvíli jsem si uvědomila větu, kterou jsem nedávno psala: 

Nikdy nezapomínejte na sílu a kouzlo úsměvu. Úsměvu, který otevírá nejedny dveře,

 nejedno srdce, nejednu duši, nehledě na věku, času, prostoru...

Možnost toto zažít bylo pro mě svým způsobem tím nejkrásnějším vánočním dárkem...|

Vždyť pořád říkám, že zázraky se dějí... obyčejné i ty neobyčejné.

 Můj blog se vyznačuje i tím, že je zde velká absence obrázků lidí a vlastně i mě .o)

Dnes udělám výjimku :o)))

Spontánní momentky, i ty s prstem v objektivu, jsou nejlepší!

Krásný leden plný úsměvů

Katka