Tři, dva, jedna, teď... (27-30) Když jde slunce spát...

Jak jsem slíbila, tak činím.

Sedím na terase, pozoruji co chvíli se měnící oblohu na jihozápadě.

Vteřinu ve mně zraje nápad, v druhé již informuji rodinu, že běžím na západ slunce k rybníku.

Dnes prostě nemůže zapadnout beze mě.

Vezmu foťák, roušku, klíče a do minuty od nápadu jsem již venku.

Bože, venku to tak voní!

Bydlíme na okraji města a máme to štěstí, že rybník máme kousíček od domu.

Jsem tam coby dup.

A najednou se člověk ocitne ve zcela jiném světě.

Klid a ticho.

Přitom neskutečně čilý ruch.

Tu se potápí lyska, kačeny plují po rybníce.

Ve vzduchu se prohání ptáci, laškují, vábí se...

Dokonce se tam prohánějí i netopýři. A v tak hojném počtu!

Jen jsem stála a žasla.

Byl to koncert, tolik zvuků a radosti.

Žádní lidé to nekazili.

Já jsem byla němých, vděčným a nadšeným pozorovatelem.

Splývala jsem s prostorem, životem.

Když jsem hleděla na hladinu rybníka, která zrcadlí krásu našeho světa ještě jednou tolik 

a možná ji dokonce ještě dokáže vylepšit, tak jsem si opět vzpomněla na mého oblíbeného 

malíře impresionistu Rembrandta.

Stála jsem tam notnou chvíli.

Byla.

Čas někdy prostě nehraje roli, je nepodstatný...

V této souvislosti mi na mysl vytanul jeden rozhovor, až jsem se musela pousmát.

Nedávno jsem jedné osobě povídala, 

jak jsem na konci roku nadšeně - asi padesát minut - pozorovala  západ slunce.

"Kdybys mi to řekla, než jsem tě poznal, řekl bych: Tak dlouho?!"

"Tenkrát bych ti o tom ale určitě nepovídala."

"A dnes se spíš zeptám: Jenom?!"

Vidíte, otázka délky - času je věc zcela relativní...

Nuž, i tentokráte jsem zde strávila notnou dobu, přiznávám.

Pak jsem si ještě natrhala trnky do vázy a honem domů.

Hezké Velikonoce!

Prožijte je sami a přitom pospolu.

Krásné dny

Katka