Světlo...

Jsem toho názoru, že každá kniha si najde svého čtenáře. Přesně toho, kterého má. 

Přesně v tu dobu, kdy má.

Pár knih je výjimečných. Pro každého jsou výjimečné jiné. Ale jedno mají společné.

Jsou to knihy, které čteme opakovaně. Nadšeně. Vracíme se k nim a jsme jimi opakovaně velmi silně zasaženi. Pokaždé se v nich objeví nějaká nová zpráva, které jsme si dříve nevšimli či nám nepřipadala tak podstatná...

... ale po dalších životních lekcích, po zážitcích a prožitcích, o které jsme dnes a denně bohatší se v knihách najednou objeví nové zprávy právě pro nás - pro tuto chvíli. 

Připomenutí či zdůraznění něčeho podstatného.

Dnes jsem byla jednou "novou" větou, právě z jedné z těch "kouzelných, výjimečných a nádherných" knih, kterou jsem četla poněkolikáté, zasažena. Velmi silně. Niterně.

Jedná se o slova Alberta Schweitzera, nositele Nobelovy ceny za mír:

"Někdy naše světlo pohasíná, ale pak se setkáme s jinou bytostí, a naše světlo se znovu rozhoří jasným plamenem. Těm, kdo v nás znovu zažehnou vnitřní světlo, jsme zavázáni nejhlubší vděčností."

A najednou jsem před sebou uviděla osoby - osoby ze dvou stran. Jednak ty, kteří mé světlo opět rozsvítily, rovněž i osoby, kterým světlo předávám já. 

Myšlenka na obě strany světla byla zářící, nabíjející, povznášející. 

S láskou a pokorou děkuji všem. Za lekci, setkání, dar.

Krásné dny

Katka ♥