Matkám synů - pro lepší porozumění a komunikaci

Máme syna a dceru, 12 a 9 let. 

Oba jsou báječní.

Každý z nich je od narození (vlastně již od prenatálního období) jiný. Zcela jiný.

Nejen co se týká osobitých vlastností.

Nikdy mě nenapadlo, že kluci a holky jsou zásadně, od přírody odlišní. Mají jiný temperament, jiné hry, přikládají důraz něčemu jinému. To co je u holek téměř nepřípustné, to je u kluků základním typickým znakem...

A s tím souvisí i způsob komunikace rodičů s nimi. Základní principy výchovy, předávání základních platných norem (slušnost, čestnost, pravdomluvnost, ochota pomoci...) samozřejmě platí pro oba, ale na každého se musí jít trochu jinak. 

Já jsem měla sestru. Klukovský svět je pro mě neprobádaná oblast.

Nezastírám, i díky tomu to někdy bývá náročné. 

Nedávno se mi nenáhodně dostala do ruky báječná kniha, kterou doporučuji všem matkám synů.

Matkám, které chtějí lépe porozumět svým synům,

... které se potácejí mezi pochybnostmi o sobě, bezmocí a rezignací,

... které chtějí pochopit, proč se kluci chovají tak, jak se chovají,

... které se chtějí uklidnit, že vše je vlastně v pořádku,

... které již nebaví neustálý boj,

... které své syny jednoduše milují a chtějí s nimi vycházet co nejlépe.

Je psána velmi srozumitelně, empaticky, jasně. S plno reálnými příklady ze života, které se až nápadně shodují s mou zkušeností :o)

"Páni kluci"

Jan-Uwe Rogge, Bettina Mählerová

Již po přečtení druhého odstavce v předmluvě ze mě odpadl kamínek tíhy a při čtení knihy dál odpadávaly další a další a další...

Pochopení a porozumění a uvědomění si začalo naše "problémy" prosvětlovat.

Někdy si říkám, že to snad není ani normální, co syn vymyslí, provádí... ale kniha mě v mnoha směrech uklidnila a vysvětlila mi, jak věci u kluků fungují.

 Došlo mi, že co v holčičím světě normální není (jako je třeba agresivita, rivalita při hře, neustálé měření sil, útoky, neustálý "boj", postoj "já vím všechno nejlíp", přisprostlé výrazy, předvádění se...), to naopak ke klukům jednoduše patří. Odpradávna.

Velmi mi v knize pomohla i kapitola věnovaná škole a učení.  

Nejednou jsem se i rozesmála nahlas, když jsem si tam přečetla pasáž, která byla snad od nás okopírovaná... 

My jsme pro děti učiteli. Učíme je, pomáháme jim poznávat svět...

... ale oni jsou pro nás učiteli ještě většími.

Článek ukončím citátem z knihy:

"Pomoz mi, ale nedávej najevo, 

že mi pomáháš!"

Krásné dny s vašimi dětmi. S tím nejdražším, co máme.

Katka ♥