Člověk míní...

... okamžitý spontánní nápad mění.

Díky za to!

O víkendu jsem po snídani vyšla s vizí, že půjdu na zahradu. Tam se vždy nějaká práce najde.

ALE. 

Najednou se mé kroky začaly stáčet jiným směrem.

Chápejte, tu jsem uviděla rosu v trávě, tu byly kravky na louce, tu volaly z dálky šípky... 

...a já se stále více neplánovaně vzdalovala od vesnice.

Pravda, neprotestovala jsem. Naopak těšilo mě to. 

Už dlouho jsem si jen tak sama nevyšla do polí, luk a strání.

A tentokráte jsem to potřebovala.

Nabít se energií babího léta a trošku si srovnat myšleny, zážitky, pocity, emoce.

Získat určitý odstup, nadhled. To jde v přírodě krásně. 

Ona ví, jak pomoci... Stačí jen naslouchat... sobě, jí...

Stejně jako příroda ten den, i já jsem zářila.

Slunko jsem měla v tváři, čerstvý vítr ve vlasech, boty mokré od rosy, všude to krásně vonělo podzimem, modré nebe nad hlavou, kolem vše ještě krásně zelené a tu a tam červené tapisérie v podobě šípků, kterých se letos urodilo hojně.

Když jsem byla ještě na kraji vesnice a mohla jsem se ještě stočit k zahradě, tak jsem najednou uslyšela 

a uviděla zpívající a mávající strom v jednom.

Co na tom, že byl směrem do pořádného kopce.

Prostě jsem za ním vyrazila a už měla jasno, že dopoledne strávím dvě hodiny po loukách.

Došla jsem až k němu.

Tušíte o jaký strom by se mohlo jednat?

Znám takový opravdu jen jeden - jehož listy šustí a zpívají a zároveň se ve větru radostně třepotají, jakoby mávaly. 

Když fouká, je mým nejoblíbenějším.

Je to osika obecná.

Postavila jsem se přímo pod něj, vzhlédla do koruny.

Zavřela oči a jen byla.

Vnímala jsem jeho zpěv, poslouchala jeho koncert.

Notnou chvíli. Pak jsem mu poděkovala, zamávala listům 

a šla dále vzhůru do kopce na samotnou "Větrnou hůrku".

Větrnou hůrku z knihy Emily Brontëové "Na Větrné hůrce" mám spojenou s nečasem, chladnými nehezkými vztahy, 

smutkem až tísní.

Má "Větrná hůrka" ten den byla ale jiná - zářivá, hřejivá, povznášející.

Jediné, co ji spojovalo s tou knižní byl vítr. 

A ten mi ten den také nevadil.

 

Kam se člověk podíval, tam bylo krásně.

Ať už do dálky, či dolů pod nohy.

Babí léto je známé svými pavučinkami, které jsou doslova na každém kroku.

Ten den navíc zalité rosou, posypané zářícími perličkami, 

v kterých se odráží, leskne a zrcadlí celý náš kulatý svět. 

V kterých můžeme vidět překrásné a úžasné stvoření, jedinečné, osobité a originální, 

hodné lásky, ocenění a obdivu - NÁS SAMOTNÉ ♥

Samozřejmě, zase pavučinky volaly: "Kateřinko, prohlédni si mě! Potěš se mnou!" 

Jiná zase: "Mnou taky, mnou taky!" 

"Já jsem tady taky!"

A tak jsem se kochala, co chvíli dřepala, abych si tu krásu prohlédla zblízka.

Hned jsem si vzpomněla na jaro, na rosu v paraplíčkách...

To byla obdobná radost a úžas.

Cesta mě vedla dál. Natrhala jsem si kupu šípků do váz, 

které nám dělají radost jak doma, tak v kanceláři v práci.

Podzim sice ještě není vybarvený ve svých tradičních červeno-oranžovo-žluto-hnědých barvách,

ale barevno po létě je všude ještě i tak.

Ta správná cesta, kterou jsem šla již nespočetně krát, mě dovedla nakonec zpátky na chalupu.

Nabitá, ošlehané tváře od větru a slunce, s čistou myslí, s urovnanými myšlenkami 

a překrásným pocitem na srdci, na duši i na těle.

Neplánovaně, dvě hodiny doslova za odměnu.

Dopřejte si je čas od času také.

Krásné dny

Katka